Více než čtyři desítky let se vracím ve svých vzpomínkách na rozhovor s Prof. Dr. Bognerem, tehdejším farářem v kostele Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře, který proběhl někdy v r. 1977. Byla to doba, kdy v knihkupectvích nebyl k dostání výtisk Bible. Ekumenická skupina překladatelů sice legálně zahájila práci na novém překladu. Nebylo však možné ji využít pro náš plán realizovat překlad liturgie hodin, tzv. breviáře. Dr. Bogner byl profesorem Starého Zákona a biblických jazyků. Na pražské teologické fakultě do roku 1950 a v době Pražského jara v rámci liturgické komise začal pracovat na překladu liturgických lekcionářů. Vzhledem k zásahům státní moci vyrostlo rozhodnutí zahájit ilegální překlad Jeruzalémské Bible do češtiny. Podílelo se na něm cca 10 překladatelů pod vedením manželů Dagmar a Františka X. Halasových.

Můžete položit otázku, co má společného s Bílou Horou zmíněná vzpomínka na rozhovor z poloviny sedmdesátých let minulého století. Překlady Bible mají svůj dopad na život církve a můžeme říci i celé naší Západní civilizace. V letošním roce uplynulo 1600 let od smrti sv. Jeronýma, překladatele Bible z hebrejštiny do latiny, tzv. Vulgaty, která se stala základem pro překlady do evropských jazyků Západní Evropy. Naproti tomu překlad z hebrejštiny do řečtiny, zvaný Septuaginta, je základem překladů pro křesťany Východní Evropy. Sv. Augustin upozorňoval sv. Jeronýma na nebezpečí rozporů a napětí mezi latinskou a řeckou církví. Mezi sv. Jeronýmem a jeho překladem a bitvou na Bílé Hoře uběhlo dvanáct století. Spor o Bibli vskutku rozdělil křesťanství vedví. Rozdílnost překladu není jen otázkou jazykovou, protože za odlišnými slovy stojí odlišné významy a následně i rozdíly pojetí a věcného výkladu textu.

Na bělohorské pláni můžeme sledovat válečné formace dvou táborů. Na první pohled to vypadá, že na Bílé Hoře proti sobě stojí Češi a Němci. Prý se rozhodne, kdo z koho a zda se staneme německy mluvícími Slovany. Při pozornějším pohledu zjistíme, že na obou stranách bojiště převládá němčina. Na straně, která stojí pod císařskými prapory, zaznívá francouzština, italština, španělština, v rozhodující chvíli i sarmatská polština. Na straně druhé, která má hájit České království, téměř neslyšíme náš rodný jazyk a ani žoldnéři moravských stavů nemluví jinak než německy. Myslím, že je zapotřebí, abychom poctivě po studiu či alespoň přečtení novodobé literatury o Třicetileté válce, resp. o Bitvě na Bílé Hoře se stali realisty a nepřenášeli pozdější ideologické interpretace na bělohorské bojiště. Poslední velká studie věnující se Bílé Hoře pochází od Prof. Oliviera Chalinea z francouzské Sorbonny. Můžeme až s podivem konstatovat, jak malý prostor v historické literatuře zabývající se tímto obdobím je věnován právě té bitvě, která patří mezi klíčové momenty evropských dějin jako Bělehrad, Lepanto, či Vídeň. Zcela jistě se dvouhodinová bitva s dvoutisícovými ztrátami na obou stranách na bojišti nemůže rovnat s řadou bitev Třicetileté války ani v počtu vojsk ani v délce trvání bojů. Chcete-li porozumět Chalineově knize, na které spolupracoval jako překladatel František X. Halas, musíte si opravdu prostudovat předmluvu Dr. Martina Nejedlého. Jestliže Olivier Chaline píše, že Bílá Hora byla vykládána z pozice poražených, pak Martin Nejedlý říká, že neexistuje specificky katolický politický systém, který by ideologicky řešil bělohorskou bitvu. České stavovské vojsko byla armáda politických představitelů Českého království, ale to nic nevypovídá o jejím národnostním složení. Císařská armáda spolu s vojsky Katolické ligy měla charakter mezinárodní a tvořili ji především vojáci ze Střední a Jižní Evropy. Polský podíl vystupuje již v období před samotnou bitvou, protože tzv. česká válka či česko-falcká válka vypuká po pražské defenestraci v roce 1618. Z hlediska konfesního složení nelze říci, že proti sobě stojí katolíci a protestanté, i na katolické straně nacházíme vojáky, kteří se hlásí k nekatolické konfesi. Chybí přítomnost vojsk saského kurfiřta, který naopak spolupracuje s císařskými a jehož vojska operují v Lužici. Myslím, že je třeba si uvědomit, že bělohorský zápas je součástí mocenského, ale i konfesního dělení. Sesazením legitimně zvoleného krále Ferdinanda II. se de facto rozpoutal mezinárodní konflikt, který se dotýká nejenom Evropy, ale zatažením Osmanské říše do bojů i Předního Východu, tedy Asie, a severní části Maghrebu.

Ale vraťme se znovu na bělohorskou pláň a připomeňme si otázku Bible a jejího chápání. Zvolení zimního krále, falckého kurfiřta Fridricha, byl kruciální bod, s kterým, jak víme, nesouhlasila Morava, především její velký reprezentant Karel st. ze Žerotína. Muž rozvážný, ale také muž velkého politického rozhledu. Tento krok vlastně porušil ustanovení augšpurského sněmu, který rozhodoval o smíru mezi katolíky a luterány, ve svém principu ovšem nahrával hegemonii vládců, kteří obdrželi plnou moc nad svědomím svých poddaných (čí vláda toho náboženství). Neznamená to ovšem, že volba Fridricha Falckého znamenala nastolení náboženské svobody a demokracie. Přibrala pouze do tohoto sporu další účastníky. Právem můžeme říci, že tímto krokem byl suspendován Kutnohorský mír i Rudolfův Majestát. Vytvořil se prostor, kdy se česká reformace podřídila falckému kurfiřtovi jako králi a Zemský sněm mu slíbil poslušnost. Po příjezdu falckého dvora do Prahy promění nový král svatovítskou katedrálu ve svou kapli a provede v ní barbarskou očistu. Vyvolá tím šok u většiny obyvatel. Vděčíme českobratrským disidentům, že uzamkli Svatováclavskou kapli, která tak nemohla být zničena. Myslím, že to jsou také důvody, proč porážka stavovského vojska byla přivítána v samotné Praze děkovnými bohoslužbami a to jak Horní tak Dolní konzistoří, luterány i židovskou obcí. Vidíme-li v ranním oparu na koni karmelitána Dominika od Ježíše a Marie, který v jedné ruce žehnal křížem a v druhé drží mariánský obraz (Narození Páně ze strakonické kaple) též potupený švédskými vojáky, napadne nás, že se jedná o triumfální gesto. Tak chápe Olivier Chaline průběh konfliktu ale i psychologické nastavení vítězů. Po defenestraci dojde k vyhnání katolíků a jejich představitelů, zabavování majetku a všechny ostatní kroky, které se pak v opačném gardu, začnou uplatňovat na poražených, tzn. na členech Bratrské jednoty a v důsledku dalších bojů Třicetileté války i vůči luteránům a dalším nekatolickým skupinám. Můžeme konstatovat, že tak jako v případě husitství, kdy radikální táborité a sirotci neuskuteční svůj utopický ideál, ale v důsledku bojů se země ocitá v jedné z největších krizí, je tomu i v době pobělohorské. V obou případech prošla naše země a její obyvatelé nejtěžšími, nejbolestivějšími, a dovolte mi říci, těmi nejhrůznějšími údobími své existence.

Nejsem historik ani odborník vojenské historie, proto ponechávám na úvaze čtenáře této stati, zda otevře knihu Oliviera Chalinea anebo příslušný díl Velkých dějin Zemí koruny české, či práce J. Petráně a, chcete-li, starších autorů J. Pekaře a Ernesta Denise. Každý z nich představuje určitý pohled a můžeme posoudit jejich úsilí o historickou věrnost bez toho, že by podléhali tendenci ideologicky interpretovat tyto události. Ukazují nám, jak se protagonisté a pamětníci na dané události dívali, jak je chápali a jak je tradovali. Víme, že už v samotné době Třicetileté války existovala propaganda a šíření fake news. Jestliže zhodnotíme celé toto období, pak se také musíme zcela jinak stavět k pražské exekuci z roku 1621. Nelze snižovat bolest a utrpení odsouzených a jejich rodin, ale je třeba také vyhodnotit, jakou zodpovědnost zmínění nesou za dané události. V celém tomto horizontu také posoudit jejich hrdinství a jejich čestnost, aniž bychom snižovali jejich lidskou důstojnost a subjektivní záměry.

Zesnulý velký papež, sv. Jan Pavel II. před pětadvaceti lety vyslovil prosbu o odpuštění a smír. Odpověď na jeho výzvu přišla za rok na starobylém posvátném Velehradě z úst tehdejšího synodního seniora Českobratrské církve evangelické a předsedy Ekumenické rady církví, bratra Pavla Smetany. Bylo to adekvátní, protože zde si symbolicky podali ruce ti, kteří z konfesního hlediska byli plnoprávnými reprezentanty konfesního zápasu, který se stal příčinou mocensko-vojenského konfliktu Třicetileté války. Smír se potvrdil nejméně dvakrát na bělohorském návrší, kde byla tato slova opakována v rámci naší národní pospolitosti, a to mezi předsedy České biskupské konference a Ekumenické rady církví (Vlk – Smetana v r. 2000; Duka – Ruml v r. 2010).

Doba koronaviru nám asi nedovolí, abychom si výrazně, jinak než v TV a rozhlasu, připomněli čtyřsté výročí bitvy na Bílé Hoře, rovněž tak není možné uspořádat mezinárodní konference a podobná setkání. Neproběhne také plánovaný koncert v katedrále sv. Víta v den výročí, jakož i shromáždění na bělohorské pláni.

Významný francouzský teolog a pracovník ekumeny P. Yves Congar OP píše v jedné ze svých studií o komunikaci mezi Bohem a lidmi jako o událostech. Není to tedy jenom komunikace pomocí Božího slova, tedy Písma. Slovo není jen zvuk, ale také čin, událost. Odpuštění a smír vyžadují pravdivost, tj. pokoru, vyžadují upřímnost. Neukazuje se nám v novém světle neopravdovost ve vztazích nás křesťanů, jednotlivých konfesí, jak ve vztahu k minulosti, tak k současnosti? Pokud budeme chápat vážně slova o podané ruce zmíněných Jana Pavla II. a bratra Pavla Smetany, pak musí naše vztahy v současné době, přístup k současným problémům, být mnohem více pravdivý, upřímný, tedy i pokorný. Společnost se nachází v situaci, ve které očekává povzbuzení a duchovní i duševní pomoc. Je to výzvou, ale i odpovědí na klišé doby, kdy generace, které neprošly historickými zkouškami minulých staletí či tisíciletí, svými kroky jakoby chtěly demonstrovat: my jsme moudřejší, chytřejší, jsme lepší. Současnost nás často usvědčuje o opaku. Nechápejte tato má slova jako výtku, ale jako vyznání.

Přijměme s plnou pokorou známé klasické diktum: Historia magistra vitae.



Dřívější text o bitvě z roku 2013