K mému velkému překvapení se letošní Jeseníky odjely. A to to pořadatelé fakt neměli jednoduché. Petice místních, COVID, plukovník, prostě všechno špatně. Budu se trochu opakovat, ale pořadatelé zaslouží respekt a obdiv, že se kousli a soutěž i přes velikou nejistotu, zda vůbec ji budou moci odjet, připravili. DĚKUJEME!

Jako vždy razíme ve čtvrtek, Ťokův průsmyk nenabízí téměř žádnou nadstandardní zábavu v podobě kolon či neviditelných dělníků, kteří se omlouvají, protože to prostě musí opravit. A tak je příjezd v pohodě. Jirka je v místě mnohem dříve, a tak úspěšně skládá administrativní přejímku. Tedy, protože jsem u přejímek nebyl, tak vám nenabídnu žádný zábavný příběh, kterak jsem ze sebe dělal zase hovado a zaklínal se GDPR a tak. Prostě Jiřík to zvládl a byl klid. Možná si z toho do budoucna vezmeme nějaké ponaučení a nebudu tam chodit :-).

Bydlení máme v obci Horka, paní mě po telefonu navede a já….já jsem trochu nesvůj, protože Booking dle obrázků nabízel pěkný penzion a já stojím ve tmě před divným plotem na kterém je napsáno „ubytovna“ a před ním stojí asi 6 vraků různých vozidel. Tak paní volám nervózně zpět a ona mě uklidňuje ať jedu dál, že to není ono. Při ubytování se ona dáma diví, že se nějaká rally vůbec jede, což celkem chápu, já se vlastně divím taky. Je to totiž jen pár dnů, co se oznámila nová restriktivní opatření, která by bez úprav servisu atd. rally jistě zrušila. Paní předává klíče o pokoje a letáček na „Pizza Horka“ se slovy „no, kdybyste chtěli jít jako na pivo, tak jo, ale je to taková jako čtyřka no“. Takže už v tu chvíli mi bylo jasné, že to nebude zrovna michelinská restaurace. Ale bylo hůř. My jsme se s Jirkou totiž vážně odvážili tam jít. Hele lidi, nikdy nechoďte do Pizza Horka. Je to na hlavní ulici, vypadá to z dálky jak bývalý koloniál, kde nakupoval ještě major Zeman. Z venku i uvnitř zase jako hospoda na hřišti nebo něčí sklep, jenom ne ve sklepě. Podnik obsahuje jednu velmi otrávenou osobu v podobě obsluhy a pak několik otrávených štamgastů, kteří na nás koukají jako na ufo. A to, protože jsme nejen cizí a oni podle mě cizince neviděli tak 200 let, ale taky protože jsme měli roušky, jak ukládá nařízení. Objednali jsme si jedno pivo každý. Jen každý jiný. I na Jirkovi je zřejmé, že se mu to moc nelíbí, a to on z nás dvou má ten práh tolerance k restauračním podnikům posunut k většímu pochopení. On dostává pivo mnohem dřív než já, já čekám bez známek snahy obsluhy. Nakonec on mi jej přenechá, protože je nám oběma jasné, že tady fakt jíst nechceme. Dokonce jsme měli problém se dotknout i toho skla. Hele, jako fakt to bylo hrozný. No, celý ten příběh končí tím, že jsem dopil Jirkovo pivo, frajerka donesla to druhé a my normálně zdrhli (zaplatili jsme), že musíme rychle někam přejet. Ano, někam kde to nevypadá jako na skládce z roku 1952. Jedeme do Olomouce na Plzeň, dáme dlabanec a v deset nás vykopli, protože COVID.

Seznamovačky Jirka spekuluje dlouho jak to udělat, protože já preferuji systém dvou průjezdů všech tří RZ a pak projet třetí průjezd RZtu po RZetě až tam čtyřkolky vyšlapou trochu stopu, aby bylo jasné, kde bude bordel. Jenže ono se smí trénovat jen do 15h, takže je to trochu takové hektičtější. Každopádně, toto je můj třetí start na Jeseníkách, ale ten druhý je už pět let starý. Pamatuji si některé části rychlostek. Nic si ale nepamatuji tak, že bych věděl, jak tam jet. Je to pro mě prakticky nová soutěž. Vzpomínám si například jako „tohle se jelo odsud, tady se nikdy neodbočovalo, tady to bylo v protisměru“. No, musím uznat, že jsem nadšením ze seznamovaček neoplýval. Jako nebylo to ošklivé, ale přišlo mi to celé takové až moc široké a rychlé. Ale jak se později mělo ukázat, tak od volantu závoďáka to mělo být celé jinak. První rychlostka je taková na začátku na hladkém a čistém asfaltu, ale s pár zrádnými místy, projedete vesnicí a za ní se odbočuje už do zajímavějších částí. Je to kombinace lesní uskákané cesty a širších asfaltů. Ovšem cíl je libovka, projíždíte levou čtyři, celkem pod plným plynem a před ní je signalizace letmého cíle, máte poslední metry něco dohnat. Fotobuňka je asi dvacet metrů před zatáčkou, kterou my píšeme jako levá 7, takže taková pozvolná vracečka. No rozhodně ne nic, do čeho jdete s naloženým autem. Ne, ani s Adamem ne :-). Už tady je mi jasné, jak to bude vypadat v tempu.

Dvojka je boží, v lese, úzká cesta, zatáčky mezi stromy u cesty, parádní rychlostka. Ale je dost do kopce, takže na motor a tady se trochu bojím, jestli nebudeme ztrácet, protože náš Uwe už je přeci jen 7 let staré auto s původním, nikdy nerepasovaným motorem.

No a RZ3? Tak to je zase kombinace známého a nového. Já nikdy nejel tuto Jívovou obráceně, takže přesně tady přišlo to „aha, tady jsme odbočovali tam a odsud naopak přijížděli“. Jen si pamatuji z cizích onboardů úsek z kopce, rychlý, nevidíte do zatáček a klouže to. Pamatuji, jak jsem kdysi byl rád, že to naopak jedu do kopce. No, tak si to letos z toho kopce vyzkouším. RZta je to nesnadná, mění se rytmus, kvalita asfaltu i charakter. Vyrážíte na širokem, sjíždíte uklouzaný les, odbočujete do rytmických zatáček na mokru, odbočíte na širší silnici do kopce a jste mezi loukami, kde jen držíte plyn a pak přichází retardéry a naprosto skvěla zatáčka, kde jsou hnusné díry tak, že nevíte kudy přesně to máte projet. Značím si je hned v prvním průjezdu. Ve druhém už potkáváme dvě auta stojící za touto zatáčkou a měnící defekty. Myslím, že to je i to místo, kde dělal v tréninku gumu mladý semiš. Následuje odbočení na známý úsek, akorát v protisměru, zatáčky plné štěrku a vracíte se zpět na křižovatku, kudy jste již jednou jeli. Něco jako kontejner na Čečelovicích, jak se ke stejnému místu dostanete ze dvou směrů. Geniální pro diváky. Škoda, že tam oficiálně nesmí. Máte před sebou poslední cca kilometr v úzkém, kluzkém a do cíle jedete v katu levou stranou v listí a bahně. Mazec. Fakt paráda. Když jsme projížděli třetí průjezd, tak jsme zjistili, že se na trati vyskytlo celkem dost protikatů, které v předchozích průjezdech na trati nebyli. Vše si doplňujeme a jsme rádi, že jsme měli harmonogram seznamovaček nastavený takto. Když už Jirka přepisuje na hotelu rozpis, tak přichází z ředitelství SMS, že je povolen čtvrtý průjezd touto RZ, právě kvůli chybějícím antikatům. Nevyužíváme toho, protože jsme to měli namalované dobře.

Technická přejímka probíhá nově kvůli COVIDu tak, že techničtí komisaři obchází auta namísto toho, abychom my někam tahali techniku a mechaniky. Za mě by to takhle klidně mohlo zůstat. Celkem detailně se kontrolovalo prádlo, zejména helmy, které se nové značí, boty a rukavice. Vše jsem musel vybalovat a ukazovat. Ozvalo se jen „no jó, pán má funglovky, tak my jdeme“. Jinak jsme v servisu nic nedělali a jeli jsme na hotel, Jirka chtěl mít upravený a opravený lexikon kouzel co nejdříve. V pátek COVID zavíral hospody už v 20h, takže jsme rychle vyrazili na nákup do Lidlu (ADAM Cup neměl v servisu svoje zázemí, takže žádné organizované žranice se neděly) a rychle na večeři. No, prásknu to. My jsme si prasáci oba dali smažený sýr s hranolky. Jako já vím, ale prostě…smažák. Chápete? :-)

Když jsme se v sobotu probudili a podíval jsem se z okna, tak jsem se začal smát. Zatímco v pátek bylo celkem hezky, tak v sobotu klasické Jeseníky, mlha jako od vodníka Kebule, mokro, chladno. Jsem rád, že jsem koupil nové nejměkčí pneumatiky na zadek a máme bezpečnou variantu na které můžeme jet. Do servisu píšu Davidovi, že to je hnus počasí, ať s tím něco udělá. A dostane se mi zpět, že to je celkem OK. Nechápu ho. Vždyť je mlha, že nevidím na 30 metrů. Nicméně, vážně přijíždíme do Šternberku a tam je celkem hezky. Pneumatiky necháváme ve variantě střední směs vpředu a měkké dozadu. Balíme se a plni očekávání vyrážíme na RZ1. Víme, že nesmíme chrápat.

Vystřelíme do ní v celkem hezkém tempu. Občas je to trochu o poznávání a taky čuchání, jak se vlastně bude chovat zadek na těch měkkých kolech. Nikdy jsem na měkkých nejel. Ale tempo se mi líbí, není nijak odevzdané nebo jen jako opatrné. Pamatujete, jak jsem psal, že cíl je těsně před levou sedmičkou? Je to vtipný, držíte zatáčku do cíle, najednou se před vámi objeví návěstí fotobuňky, vy vidíte tu levou sedm, ale držíte. A hned jak protnete fotobuňku, tak dupnete na brzdu, převodovka začne dělat ratatata jak se vám blokují kola a vy skládáte kvalty dolů, abyste to zastavili. Hezký, generuje to úsměv na tváři. V cíli chybí výsledková tabule, my ani na mobilu nekoukáme na čas, ale říkáme si, že na RZ2 pojedeme zase odvahu a mrkneme na časy až pak.

Dvojka je slušný porno. Jedete v úzkém na místy oslizlém povrchu, někde čtyřkolkáři vytahali dárečky z krajnic, ale žádné drama. Je tu krásný rytmus, když se jede ze začátku, následuje velká brzda před horizontem a pravá vracečka, pak zase jen držíte plyn. Jenže jedete do kopce. A protože jestli Opel Adam Cup autu něco chybí, tak je to výkon motoru. Samozřejmě, je to auto pro učení se, pro mladé. Takže, jak se tak škrábete nahoru, skoro bych si zapálil co má člověk času. Ale já nekouřím, tak si s Jirkou prohlížíme les a vzpomínáme, jak třeba v této zatáčce byl včera kůň s dřevem a že za chvíli bude ta cedule s nápisem „Honza Dohnal“. Mimochodem, to byl hezký počin od fanoušků, na RZ2 byly v různých místech cedule se jmény závodníků jako vyjádření podpory. Fanoušek si na rally vždy cestu najde. Hezké. Samotní diváci okolo trati vážně téměř nebyli. Nějaké malé skupinky se našly, spíše se jednalo o místní, zejména na startech, typicky RZ3. Celá tato rychlostka má u konce mírné zatáčky – levá dva 30 levá tři dlouhá, padesát brzda pravá sedm bordel. Jedete celkem rychle a opticky budou brzdy klouzat. A toto je právě zrádnost Jeseníckých tratí. Jsou místa, která vypadají oslizle a že když na nich zašlápnete brzdy, tak se auto utrhne, ale najednou zjistíte, že to není pravda, že se dá brzdit fakt pozdě. Tak to ještě popotahujete. A to je blbě. Přesně toto se na RZ2 stalo, tak si do hlavy musíte uložit (nebo do rozpisu), že brzdit můžete později a tvrdě. Následuje už jen pasáž do kopce s mírnými zatáčkami, takže na pohodu. Koukáme na tabuli, čas není špatný, Jirka na mobilu zjišťuje, že jsme čtvrtí s celkem hratelnými ztrátami. Můj soupeř s kterým se chci porovnávat je Tomáš Arnošt, ten je za námi, takže nálada dobrá.

Na přejezdu k RZ3 dělá Jirka jednu z mála chybek. Normálně umí naprosto skvěle spočítat příjezdy do časovek na minutu přesně, takže zatímco ostatním chladnou auta, tak my s natopeným strojem se řadíme přesně před ceduli časovky minutu před. Občas ani to ne a jedeme rovnou do časovky. Prostě „na továrnu“. No a před RZ3 si nahřejeme auto, předjíždíme celkem nezvykle všechny odstavené Adamy a Jirka se diví, proč na přejezdu ještě stojí a nemají ani helmy. My jedeme do časovky. Když už projíždíme obcí, tak se ptám „Hele jsi si jistý? Já jen že se mícháme do skupiny aut s číslovkou 4x“, tedy o cca 10 minut špatně. Jirka si zanadává na svou adresu, omluví se a holt už tam prostě stojíme no. Jsme tam vážně příliš brzy. Do RZ3 jdeme s odvahou, tohle je ta rychlostka, kde v tréninku nebyly antikaty. Nenechám se rozhodit, že nám auto lehce vychladlo. Downhill lesem je teda docela na srdce, musíte být fakt opatrní s brzdami, neskutečně to tam klouže. Je tam jedna krásná pravá sedmička, v které je štěrku „úplné grécko, Igorko“. Víme o tom, ale stejně nám tam Uwe sklouzne víc, než by měl. Je z toho pěkný smyk „pre divákov“. Neleká to, spíš z toho byl úsměv a takové dodání odvahy, že jsme ten slide hezky zvládli. Frčíme dál, přichází první odbočení u balíků, tedy u místa, ke kterému se za nějakých X kilometrů zase vrátíme a odbočíme jinam. Tohle by bylo fakt tak krásné místo pro diváky. Následuje pro mě známá pasáž (ale já jí jel jen v protisměru) okolo těch modrých svodidel končícéí brzdami na vodě, kde v minulosti bylo vždy mnohem víc bláta a tuším, že na něm kdysi spadl do příkopu Kořístka s myšákem. Makáme dál, projíždíme tím místem s dírami, je tam hodně rychlý příjezd, ťuknete do brzd a máte projet pravou čtyřkou s těmi dírami. Ve zlomku vteřiny se rozhodnu to projet hodně vnitřkem, vypadá to, že to je ta správná stopa, byť v blátě. A jako jo no. Následuje rychlá pasáž s plným plynem, která končí ostrým levým odbočením. Přijíždím tam celkem optimisticky, Uwe se trochu trhá z brzd a lehce přestřelujeme nájezd, tak tahám za ručku, je z toho zase průjezd pro diváky, kdy jedeme bokem. Hezký, ale neefektivní na čas, zejména když Opelu chybí výkon. Před námi je pasáž serpentýn se štěrkem, snažím se to neprodávat, ale ani nepos… Rozestupy mezi posádkami jsou tak malé, že stačí jedno zaváhání, jedna chyba a padáte o několik míst dozadu. A tím, že je to tak vyrovnané, tak se ten čas pak velmi špatně dohání. Trochu nás brzdí posádka se zaparkovanou Fabií R5 ukazujíc OK. Mimochodem těch OK posádek jsme potkali za dopoledne fakt hodně. Což mě za ně mrzí. Nicméně my protínáme cíl a zaznamenáváme třetí čas. Což je pro nás boží.

Díky tomu máme na Piotra náskok necelých deset sekund. Ale z minulých rally víme, že to není moc, on hrozně moc umí zatáhnout v druhých průjezdech. Na třetího Dana Poláška nám chybí 2,3s. A to je super. Odjíždíme ze stopky a slyšíme divné rány ze zadku auta. Po odborné diskusi inženýrů se shodujeme na tom, že to bude od tlumiče. Což mě úplně neuklidňuje. Dáváme to vědět do servisu, před UP čeká David, abychom to konzultovali. Vypadá to na unibal, což bohužel ale nejsme na místě schopni opravit. Ale protože to ani neovlivňuje jízdu, tak prostě pojedeme dál. Na prasáka si dávám rohlík s paštikou, kterou jsem večer před tím ulovil v Lidlu a frčíme dál.

Druhý průjezd Libinou jedeme jednoznačně lépe, jízda je mnohem plynulejší, ale zároveň díky prvnímu průjezdu odvážnější. Celkem se mi to tempo líbí, i když je cítit, že do některých pětek a čtyřek by to mohlo jít ještě jako víc. Zase se tlemím po průjezdu cílem, jak tam projedu letmý cíl a „zastavte to někdo“. Čas je sice lepší než v prvním průjezdu, ale pozice stejná, tedy pátá. Na Dana jsme ztratili 1,5 sekundy, což není dobře. Co je horší, Piotr „bratr polák“ nás stáhnul o 7,3s. A to je blbý. Tedy před námi 3,8s a za námi 2,2s. Hezky nahňácaní tam jsme. To jsou správné závody! Takže jedeme na Bedřichov s tím, že musíme tahat. Pohlídám si start, možná se kola protočila o chlup víc, než musela, řadím přesně na shiftlight a právě do těch zmíněných čtyřek si dodávám více odvahy. A ono to jde. Jirka mě žene dopředu, já se hodně snažím neslevovat, až to v jedné levotočivé trochu přeženu a ve velké rychlosti celkem dost trefuji antikat, tedy jeho podstavu. Na Vyškově to znamenalo hned pomalý defekt. Asi do dvou pravotočivých zatáček víc čuchám, abych zjistil, jestli teda tam je nebo není díra. Jak jsem psal, tady je to vše v úzkém v lese, vyletět kvůli defektu ven se v kombinaci s rychlostí rovná skoro jisté totálce Uweho. Vše se zdá dobré, snažím se soustředit na každou zatáčku, trefovat brzdy a hlavně neblbnout. V cíli je z toho druhý čas 2,6s od Ocelky. Piotrovi jsme dali 3,7s a Dana jsme stáhli o 1,8s. Což je v pořádku. Vše se tedy rozhodně na poslední Jívové.

Na poslední zkoušce jedeme opět rychleji než v prvním průjezdu, i když pocitově bych to neřekl. Neděláme ale nikde žádné kraviny, žádné smyky, vše je čisté, za koly dopředu. Ale nestačí to. Piotr se neskutečně utrhl a dal nám brutálních 12,8s. tedy nás 7,9s přeskočil. Dana jsme nestáhli už, takže výsledek? Dva se prali a třetí se smál. Tedy nás s Danem přeskočil Piotr, my spadli na páté místo a Dan na čtvrté. Když s Piotrem mluvím, tak mi říká, že to byl maximální výkon, co umí, že nikdy nejel tak rychle a málem to třikrát rozbil. Komu čest, tomu čest.

Jestli mě to páté místo mrzí? Ani ne. Proč? Protože jsme bojovali a měli na dosah bednu, od které nás nakonec dělilo jen pár vteřin. Vezeme si z Jeseníků tolik poznatků o autě, že vím, kde zrychlovat, pochopil jsem víc pneumatiky a jejich přilnavost, a tedy můžeme hodně zrychlit. Na některých rychlostkách jsme byli v kontaktu a kluci nám nikde extrémně neujeli. Tím spíš fakt nechápu, proč se nám na Vyškově nedařilo. Nemám pocit, že by to nasazení bylo odlišné. Ale asi jako bylo no.

Počasí se mimochodem postaralo o zajímavý závěr soutěže. Už když se blížíme ke Šternberku, tak si říkáme, že tam už asi hrozně lije. Ale ne. Tak dáme auto do UP, dojedeme do servisu, prohodíme pár slov a já se jdu převléci. Najednou Jirka říká „hele, kape“ a já na silnici vidím takové tři macaté kapky, které jasně dávají najevo, že za chvíli přijde něco hrozného. Já jen vykřiknu něco o volovi, jsem jen v trenkách a stojím u kufru auta. Hodím rychle kalhoty do auta a letím se zavřít na sedadlo řidiče. Za mnou ještě někdo vtipně „Honzo, kde máš kalhoty?“. Ale jak jsem zabouchl dveře, tak strašná, ale strašná průtrž mračen. Aha! Kdo se směje teď, co? :-) Přidaly se i kroupy a já nakonec lezu vnitřkem přes sklopená sedadla do kufru, abych našel někde boty.

Mimochodem víte, jakou výhodu má fakt, že skoro všechny sprinty jsou na Moravě? No přeci že můžete po cestě domů zaprasit u mekáče. Už se nám z toho stala taková (ne)pěkná tradice, že se tam potkáme jak čuňátka u korýtka – prej závodníci :-). Teď ale ne, protože Jirka přijel na závody svým autobusem (MB Viano), tak to vypadalo, že tam budu sám. Ale po chvíli co se věnuji vdechování zpocených housek, klepání na rameno. Vašek a Pavel Štípkovi co pořádají úspěšně Pačejov a pár technických komisařů, ale dobrý den :-). Chvilku jsme poklábosili a jedu domů.

Mimochodem, pořadatelům patří respekt, obdiv, uznání. Každému. V tom děsném lijáku s kroupami, tak u výjezdu ze servisu se krčila holčina v pláštěnce a hlídala zákaz vjezdu. Respekt!

A to už je fakt vše, jako vždy velké díky, kdo to dočetl sem, budu rád za jakýkoliv komentář nebo vaše zážitky. Mějte se krásně, vypadá to, že se letos už nesvezeme.

Rally zdar!

DAQUAS | KPCS CZ | RZ1.cz | RALEX-SPORT