Poznali se brzy poté, co Stanislava Konopáska pustili v polovině 50. let z vězení. Pozval ji do cukrárny a řekl, že ona a žádná jiná. „Když jsem o něm předtím slyšela v rádiu, nenapadlo by mě, že si ho jednou vezmu,“ vzpomíná Anna Konopásková (85). „Standa mi o všem vyprávěl. Vytrpěl svoje. Ale všechno překonal,“ dodává vdova po dvojnásobném mistru světa.
Stanislav Konopásek hrával v dobách největší slávy v útoku se Zábrodským a Roziňákem. Pětiletý pobyt v komunistických lágrech odnesl hlavně zdravotně. Trpěl na průdušky, prodělal těžký infarkt. „Dělali s uranovou rudou, nejhorší práce, co jim mohli dát. Oni chtěli, aby umřeli,“ vrací se Anna Konopásková.
Když hokejisty zatkli, věděli jste, co se děje?
„Ano. Věděli jsme, jaká to je nespravedlnost. Ale se Standou jsme se v té době osobně ještě neznali. Byl mezi námi devět let rozdíl, ale celá rodina jsme fandili sportu. Když byl na vrcholu slávy po válce, poslouchali jsme to v rádiu. Jakmile dal Konopásek gól, kterým vyhráli celé mistrovství světa, nenapadlo by mě, že si ho jednou vezmu. Standu pak odsoudili na dvanáct let, po pěti byli omilostněni. Ale poznali jsme se brzy po jejich propuštění. Chodili jsme spolu dva roky. Standa hrozně toužil po dítěti. Dělal v uranových dolech, byly obavy, jestli je může mít. Ale přišla jsem do jiného stavu a hned jsme se vzali.“ (směje se)
Když tým najednou zmizel ze světa a probíhal proces, co se povídalo?
„Mezi lidmi se o tom moc nemluvilo, báli se. Hokejisty odsoudili exemplárně, pro výstrahu všem. Standa mi pak všechno vyprávěl, ty okolnosti, jak to vzniklo. Nepustili je na mistrovství světa do Londýna. Šli pak do hospůdky u Národního divadla a už tam seděl nějaký estébák. Nepustili je, protože prý sportovní redaktoři nedostali víza, ale to nebyla pravda. Na britské ambasádě dokonce vyvěsili jejich kopie, aby lidi věděli, že komunisti lžou.“
Vracel se k tomu často?
„Povídal, co prožívali, jak trpěli, jaké to bylo. Dělali s uranovou rudou, nejhorší práci, co jim mohli dát. Oni chtěli, aby umřeli, aby to nevydrželi. Já mu pak říkala: Víš co, Stando? Už o tom radši ani nemluv, to nechci ani vědět. Ti kluci ještě předtím učili hrát Rusáky hokej v Moskvě. Standa mi líčil, jak vypadali. Neměli výstroj, hráli s tenisovým balonkem. Ale všechno filmovali, jak ti naši byli oblečení a jak hráli. A když je pak zavřeli, Rusáci mohli vyhrávat.“
Jak ho pobyt ve vězení poznamenal?
„Hlavně zdravotně. Strašně trpěl na průdušky, objevovaly se různé choroby, Později prodělal těžký infarkt. Organismus byl ochablý, narušený. Naštěstí všechno překonával docela dobře, doktoři říkali, že má dobrý kořínek.“
A když se vrátil, nesměl hrát ligu…
„Vůbec. Ještě ke všemu měl Standa obchodní školu, mohl by jít pracovat do kanceláře, ale ani tam ho nepustili. Musel se vyučit zámečníkem v Tatrovce Smíchov. Já taky vystudovala obchodní školu a dělala jsem ještě jazyky, angličtinu, němčinu. Ale měla jsem zase kaňku, že rodiče byli živnostníci, sebrali jim obchod. Nemohla jsem do zaměstnání, kde bych si vydělala víc. Peněz málo, Standovi po odsouzení všechno sebrali. Za vítězství na mistrovství světa ve Švédsku (v roce 1949) dostali poukazy na přednostní koupi auta. Museli si je zaplatit, ale všechno jim pak sebrali. Dokonce řetízek na krk, kožený kabát. A když je zavírali, Standa v té hospůdce už ani nebyl. Přišli si pro něj k rodičům do bytu. Šílené, co se dělo. Pak teprve člověk prokoukne.“
S kým ze spoluhráčů zůstal největší kamarád?
„S Vaškem Roziňákem. S Vovkou Zábrodským si rozuměl na ledě, ale v soukromí kamarádi nebyli. Zábrodský hrál ještě tenis, měl svoje lidi. Standa si jen tak pinkal, aby se udržel v kondici. My jsme strašně toužili po chatě. I k ní nám pomohl Roziňák. Když jsme se vzali a narodil se nám syn Honzík, museli jsme bydlet každý ještě dva roky doma u rodičů. Neexistovalo, abychom získali svůj byt, až po osmi letech jsme si pořídili družstevní. Ale měli jsme se hrozně rádi, všechno přetrpěli. Moji rodiče měli chatu blízko Prahy, když se nám narodil Honza, Standovi rodiče mohli od jara do podzimu být tam a my bydleli u nich v Klimentské ulici, v pokoji s kuchyní. Život přináší úskoky, ale vždycky jsme to přežili v pohodě.“
| Tolik zápasů odehrál Stanislav Konopásek za reprezentaci, byl mistrem světa z let 1947 a 1949. |
Zmínila jste Zábrodského. Zajímal se o to váš muž, proč byl z procesu vynechán?
„Ono to v té době ani nešlo. Lidi byli ze všeho vystrašení. Ale vyprávěl mi, že když byl u výslechu v Bartolomějské, vyšetřovatel ho nechal v místnosti samotného a na stůl položil nějaké dokumenty. Standa přemýšlel, jestli se má podívat nebo ne, bylo tam i něco o Zábrodském. Ale uvědomil si, že všude mají kamery, a neudělal to. Ten záznam na něj nastražili.“
Zadostiučinění se odsouzeným hokejistům dostalo až po pádu komunismu, kdy se mohly tyto případy otevřít.
„Když Standovi vyšla knížka a byla autogramiáda, stála tam fronta lidí. Byl tam Hašek a mluvil tak hezky, řekl, že si málokdo uvědomuje, co tihle staří hokejisté prodělali, i potom, kdy nemohli trénovat a nic. A že si z nich musí ti další brát příklad. Psali nám lidi, že přijedou třeba z Humpolce, prahli po tom, aby jim to pan Konopásek mohl podepsat. To bylo tak hřejivé.“
Myslíte na něj často?
„Můžu vám říct, že je mi po něm někdy strašně smutno. Dožil se skoro osmdesáti pěti let, přestože si vytrpěl svoje, to už tady spousta jiných kluků ani nebyla. Ale on všechno překonal. Mám ho pořád doma na obrázku, povídám si s ním, na mou duši. No jo, Stanoušku, ten náš kluk… Spousta lidí to tak dělá.“
Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »
