Sedmý zápas finálové série play-off v jakémkoli sportu má magickou atmosféru. Jde v něm o všechno, jeho vítěz „slízne sladkou smetanu“ a poraženému zůstává (alespoň v okamžicích těsně po utkání) jen hořké zklamání a slané slzy.
Sidney Crosby se raduje se svým otcem Troyem po vítězství Pittsburghu v sedmém utkání finálové série o Stanley Cup z roku 2009, v němž vyhráli Penguins na ledě Detroitu 2:1. (Foto: Profimedia.cz)
Finále play-off české hokejové extraligy se hraje na čtyři vítězné duely až od roku 2003. Dosud dospěly k sedmému střetnutí jen čtyři série (naposled před sedmi lety to byla bitva mezi Litvínovem a Třincem). V NHL, kde se hraje na čtyři vítězná utkání od roku 1939, bychom napočítali takových sérií už sedmnáct. Naposled si to o nejcennější trofej v rozhodujícím zápase rozdaly v roce 2019 celky St. Louis a Bostonu.
V následujících kapitolách najdete šest finálových střetnutí, které za stavu 3:3 rozhodovaly o novém držiteli Stanley Cupu. Vybrali jsme ty, které se staly legendárními a vešly do historie soutěže.
Pokračování 2 / 7
12. června 2019: St. Louis Blues - Boston Bruins 1:4
Příběh vítěze Stanley Cupu z roku 2019 by mohl být námětem pro hollywoodský film. Ještě na začátku ledna byli Bluesmani ze St. Louis nejhorším mužstvem v NHL. Rozhádaní hráči se dokonce poprali na tréninku a vypadalo to, že tým je v naprostém rozkladu. O několik měsíců později zvedli nad hlavu (poprvé v klubové historii) nejcennější hokejový grál.
Bylo to poprvé od sezony 1967/68, kdy titul v jedné ze čtyř nejsledovanějších amerických soutěží (NHL, NBA, NFL a NBA) získal mančaft, který byl po čtvrtině ročníku (nebo později) na posledním místě tabulky. Zásadním zlomem ve špatně rozehrané sezoně bylo, když dal kouč Craig Berube důvěru v brance Jordanu Binningtonovi, který do té doby sbíral minuty v brankovišti jen v nižší soutěži v AHL.
V premiéře vychytal Binnington výhru 3:0 proti Philadelphii a najednou byl ze St. Louis jiný celek. Neznámý gólman se rychle etabloval v NHL a nakonec dovedl Bluesmany do vyřazovacích bojů, kde byl opět ohromující. Podceňovaný tým nejdříve přehrál Winnipeg 4:2, pak si poradil s Dallasem a ve finále Západní konference přetlačil nesmírně silné San Jose. Finálová série přinesla úžasné bitvy a rozhodl ji nakonec až sedmý zápas, v němž St. Louis doma přehrálo Boston 4:1. A senzace byla na světě.
Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play off získal útočník Ryan O'Reilly. Obránce Jay Bouwmeester se stal 29. členem Triple Gold Clubu, který sdružuje vítěze Stanley Cupu a držitele zlatých medailí z mistrovství světa a olympijských her.
Pokračování 3 / 7
12. června 2009: Detroit Red Wings – Pittsburgh Penguins 1:2
V roce 2008 se utkali ve finále Stanley Cupu Detroit s Pittsburghem a Red Wings tehdy vyhráli 4:2 na zápasy. Příležitost oplatit soupeři porážku dostali Tučňáci už o rok později.
Až do šestého zápasu série platilo známé rčení „můj dům, můj hrad.“ Závěrečné střetnutí se hrálo na ledě detroitské Joe Louis Areny a mírným favoritem byla Rudá křídla. Pro Penguins to byla premiéra v sedmém utkání finálové série, Red Wings hráli už pošesté o Stanley Cup v rozhodujícím duelu. Naposled však v závěrečné hře figurovali v roce 1964, kdy prohráli s Torontem 0:4.
V úvodní desetiminutovce se hrálo nahoru dolů. Diváci viděli několik slibných šancí, ale do první přestávky se gólu nedočkali. Skóre otevřel hned na začátku druhého dějství Max Talbot z Pittsburghu a za necelých devět minut přidal stejný hráč i druhý gól. Joe Louis Arena byla v šoku.
Hosté po důrazném ataku Johana Franzena přišli v polovině utkání o svou největší hvězdu – Sidney Crosby utrpěl zranění kolena a na ledě se do konce utkání objevil jen v jednom střídání. Red Wings vykřesali jiskru naděje na obrat šest minut před koncem třetí třetiny, kdy po asistencích Jiřího Hudlera a Nicklase Lidströma snížil na 1:2 Jonathan Ericsson. To však bylo ze strany domácího celku všechno. Zvláště poslední vteřiny třetí části hry byly doslova infarktové, ale brankář Marc-Andre Fleury byl famózní a nepustil za svá záda už žádný puk.
Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off získal Jevgenij Malkin, který se stal prvním ruským hokejistou, jenž ji obdržel. Penguins se stali prvním týmem od roku 1971, který vyhrál sedmé finálové utkání na stadionu soupeře a poprvé se to některému mužstvu povedlo v Joe Louis Areně. Pro Rudá křídla šlo o první finálovou sérii od roku 1995, po níž se neradovali ze zisku Stanley Cupu.
Pokračování 4 / 7
14. června 1994: New York Rangers – Vancouver Canucks 3:2
V roce 1994 to bylo 54 let. Tak dlouho čekali newyorští Rangers na okamžik, kdy zvednou nad hlavu Stanley Cup. Potřetí – a do té doby naposled - se z něj radovali v roce 1940. V sérii s Vancouverem už mohli rozhodnout v pátém střetnutí, protože po úvodních čtyřech duelech vedli 3:1, jenže kanadský celek dvakrát vyhrál - z toho jednou v Madison Square Garden – a rozuzlení musel přinést až poslední možný termín.
Utkání, jež mělo rozhodnout o novém držiteli nejcennější trofeje, se hrálo v New Yorku a zápasem tehdy žilo celé město. Trenér Rangers Mike Keenan se stal prvním koučem, který vedl dva týmy v sedmém zápase finálové série – v roce 1987 to zažil s Philadelphií.
Po úvodní dvacetiminutovce vedli domácí po brankách Briana Leetche a Adama Gravese 2:0 a měli nakročeno k vítězství. V prostřední části hry vykřesal naději pro Canucks kapitán Trevor Linden, jenže ještě do přestávky vrátil Jezdcům dvougólový náskok Mark Messier. Linden zvládl ještě jednou stáhnout náskok na rozdíl jediného gólu, který už ale před bouřící arénou dokázali Rangers udržet. Když Messier emotivně zvedl nad hlavu Stanley Cup, stal se prvním hokejistou v historii NHL, který to dokázal jako kapitán ve dvou různých klubech.
Pokračování 5 / 7
18. května 1971: Chicago Blackhawks – Montreal Canadiens 2:3
Šest let poté, co si to Chicago rozdalo v Montrealu s místními Canadiens o Stanley Cup v sedmém utkání finálové série, z níž vzešel jako vítěz kanadský celek, dostali Blackhawks šanci k odvetě na vlastním ledě. Černí jestřábi vedli po úvodních dvou domácích duelech 2:0, následně ale to samé zvládli i Habs. Až do šestého střetnutí hrála výhoda vlastního kluziště a podpora fanoušků klíčovou roli.
Byl to tenkrát souboj dvou famózních mančaftů. Na jedné straně stáli Bobby Hull, Stan Mikita a Tony Esposito, na straně druhé zase bratři Mahovlichové, Jean Beliveau a tehdy ještě nezkušený brankářský zajíc jménem Ken Dryden, který se však měl brzy stát celebritou.
Po první třetině to vypadalo, že se bude i rozhodující duel odvíjet podle známého scénáře. Domácí vedli ve druhé třetině po gólech Dennise Hulla a Dannyho O‘Shea už 2:0, k obratu však zavelel Jacques Lemaire, který v 35. minutě ranou od červené čáry překonal gólmana Chicaga. Do konce prostřední části hry ještě stačil nahrát na vyrovnávací branku Henrimu Richardovi. Stejný hráč zaznamenal v posledním dějství vítězný gól. Hrdinou utkání se stal tehdy třiadvacetiletý gólman Ken Dryden, který pochytal 31 střel Chicaga a získal Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off.
Pokračování 6 / 7
23. dubna 1950: Detroit Red Wings - New York Rangers 4:3 (po prodloužení)
Dnes se tomu dá jen těžko uvěřit, ale ve finálové sérii v roce 1950 museli newyorští Rangers oželet výhodu vlastního kluziště. V jejich domácí hale Madison Square Garden byla totiž naplánována cirkusová představení a tým proto musel vzít zavděk jako domácím prostředím Maple Leafs Garden v Torontu, kde odehrál dva zápasy. Zbylých pět se hrálo na ledě Detroitu a jak se nakonec ukázalo v sedmém, duelu, tento fakt rozhodl o novém držiteli Stanley Cupu.
Byla to nesmírně vyrovnaná série, v níž měli po pátém střetnutí blíže k celkovému vítězství hráči New Yorku, kteří vedli 3:2. Poslední dva zápasy se však uskutečnily na ledě v aréně Detroit Olympia, kde nejprve Red Wings srovnali po těsné výhře 5:4 stav na 3:3 a vynutili si sedmý zápas.
Rozhodující bitva začala lépe pro Rangers, kteří po první dvacetiminutovce vedli 2:0. Domácí, kteří hráli bez zraněného Gordieho Howea, však do druhé třetiny vlétli jako uragán a dokázali srovnat. Na další gól hostů odpověděli ještě do přestávky a do šaten šla obě mužstva za nerozhodného stavu 3:3.
Ve třetí části hry diváci branku neviděli a nedočkali se ani v prvním prodloužení. V tom druhém rozhodl o vítězství Red Wings Pete Babando. Bylo to poprvé v historii, kdy se sedmý finálový zápas rozhodoval až v nastaveném čase.
Pokračování 7 / 7
18. dubna 1942: Detroit Red Wings - Toronto Maple Leafs 1:3
Sedmé utkání finálové série mezi Torontem a Detroitem z roku 1942 je označováno za „největší comeback v historii profesionálního sportu.“ Kanadský klub totiž po prvních třech hrách prohrával 0:3, ale pak dokázal vyhrát čtyři zápasy v řadě a získal po desetiletém čekání svůj čtvrtý Stanley Cup v historii.
Za téměř beznadějného stavu 0:3 na zápasy provedl trenér Toronta Hap Day změny v sestavě a ve čtvrtém utkání nahradil zkušené veterány dravými mladíky. Javorové listy jej vyhrály 4:3 a pak následovaly ještě dvě vítězství – v pátém duelu rozmetal kanadský tým Red Wings 9:3 a v šestém triumfoval 3:0.
Rozhodující sedmá bitva se hrála v Detroitu. Po bezbrankové první třetině otevřel skóre Syd Howe a domácí vedli 1:0, závěrečné dějství však patřilo hostům, kteří v této části hry přestříleli Rudá křídla v poměru 16:7 a otočili skóre na konečných 3:1.
Bylo to poprvé a naposled v historii play-off, co se týmu podařil ve finálové sérii obrat z 0:3 na 4:3. Zároveň šlo také o první hokejový zápas v Kanadě, který sledovalo více než 16 tisíc diváků.