Jak bylo řečeno i v předcházejícím příspěvku, původně to byly zákonodárné sbory jednotlivých států, které volily zástupce do sboru volitelů – posledním státem Unie, který si toto právo podržel, byla Jižní Karolína.

Podle původních předpokladů měla volba prezidenta proběhnout tak, že každý z volitelů odevzdá dva hlasy (teoreticky pro prezidenta a viceprezidenta – reálně ale hlasy takto označené nebyly) s tím, že ten, kdo obdržel většinu hlasů, by se stal prezidentem USA, kandidát s druhým nejvyšším počtem hlasů by se stal viceprezidentem.

Tento systém fungoval téměř bezchybně v prvních volbách do úřadu – i proto, že George Washington neměl žádného reálného protikandidáta (stejná situace se opakovala při druhých volbách (v obou případech byl viceprezidentem zvolen John Adams)). Vznik prvního stranického systému, kdy mezi sebou soupeřili Federalisté (Adams) a Demokratičtí republikáni (Jefferson), však přinesl první trhliny. V roce 1796 byl zvolen Adams prezidentem, ale uchazečem s druhým nejvyšším počtem hlasů byl, i kvůli nejednotnosti Federalistů, kteří své „druhé hlasy“ rozdrolili, Jefferson – který se tak stal Adamsovým viceprezidentem, přičemž zůstával jeho tvrdým politickým odpůrcem. O tom, že spolupráce politických rivalů ve dvou nejvyšších státních funkcích obecně nepřináší nic dobrého, snad není třeba obsáhle debatovat. Rozpory Adamse, který se přikláněl k silnější federální moci, a Jeffersona, který byl zastáncem silnější moci jednotlivých států, nešlo skloubit ani ve vnitřní politice, ale ani v té zahraniční – Jefferson s obdivem hleděl na Francii a její revoluci, Adams se zase přikláněl na stranu Británie. Adams, který tak „lavíroval“ mezi vlastní stranou a potřebou realizace alespoň nějaké prezidentské politiky, si tak vlastně rozhněval oba tábory (nehledě na to, že byl osobnostně v některých případech i dost tvrdý na své názorové oponenty a nevybíravě jejich názory komentoval).

V roce 1800 již vlnou skandálů stíhaní Federalisté nedosáhli ani na post prezidenta, ani viceprezidenta, neboť stejný počet hlasů dostali zástupci opoziční strany – Jefferson a Burr. Přestože byl jasnou stranickou volbou na post prezidenta Jefferson – jak bylo zmíněno výše, hlasovací lístky toto dělení neobsahovaly. Protože sbor volitelů nemohl volební pat rozhodnout, dostala se věc až ke Sněmovně, která měla zvolit prezidenta. Federalisté si nenechali ujít příležitost politické odpůrce v této šlamastyce „vykoupat“ a organizovaně volili za prezidenta Burra namísto Jeffersona, čím dostávali celou věc do čím dál většího patu. Proběhlo nakonec více než třicet kol hlasování, až celou záležitost rozsekl Alexander Hamilton, který Burra[1] z hloubi duše nenáviděl, a proto doporučil svým spolustraníkům tuto strategii opustit a jako menší zlo podpořit Jeffersona.

V důsledku těchto zkušeností se jedním z prvních dodatků ústavy USA – konkrétně tím XII. z roku 1804 - řešil právě způsob volby prezidenta a viceprezidenta. Tento dodatek pak zní:

„Volitelé se sejdou v rámci svých států a hlasují hlasovacími lístky o prezidentovi a viceprezidentovi, z nichž alespoň jeden není obyvatelem státu, jehož jsou sami příslušníky; označí na lístku osobu, pro niž hlasují, jako prezidenta, a na jiném lístku osobu, pro niž hlasují, jako viceprezidenta; sestaví zvláštní listiny všech osob, které získaly hlasy pro místo viceprezidenta s udáním počtu hlasů, které kandidáti obdrželi; tyto listiny podepíší a ověří a opatřené pečetí je předají do sídla vlády Spojených států k rukám předsedy Senátu; předseda Senátu za přítomnosti Senátu a Sněmovny reprezentantů otevře všechny ověřené listiny a pak jsou sečteny hlasy; osoba, jež obdržela jako kandidát na prezidenta největší počet hlasů, se stane prezidentem, jestliže je tento počet větší než polovina celkového počtu volitelů; nezíská-li nikdo většinu, zvolí prezidenta hned hlasovacími lístky Sněmovna reprezentantů ze tří kandidátů, kteří získali největší počet hlasů. Při této volbě prezidenta se odevzdávají hlasy podle států, a to tak, že představitelé každého státu mají celkem jeden hlas; pro toto hlasování je nezbytná přítomnost jednoho nebo více zástupců ze dvou třetin států, přičemž pro zvolení je třeba souhlas nadpoloviční většiny všech států. Jestliže Sněmovna reprezentantů, přejde-li na ni právo volby, nezvolí prezidenta do nejbližšího 4. března, pak viceprezident zastává úřad prezidenta, jak tomu má být v případě úmrtí prezidenta nebo v případě jiných ústavou stanovených příčin jeho nezpůsobilosti vykonávat svou funkci.

Kandidát na viceprezidenta, který obdrží největší počet hlasů, je zvolen viceprezidentem, jestliže je tento počet větší než polovina celkového počtu volitelů; nezíská-li žádná osoba takovou většinu, zvolí Senát viceprezidenta ze dvou osob, které dostaly největší počet hlasů; pro toto hlasování se vyžaduje přítomnost dvou třetin celkového počtu senátorů a ke zvolení souhlas nadpoloviční většiny jejich celkového počtu. Kdo není ve smyslu ústavy volitelný na úřad prezidenta, nemůže být zvolen viceprezidentem Spojených států.“

Zatímco procesní otázky voleb byly, alespoň pro danou chvíli vyřešeny, vzrůstaly jiné tendence, které tvůrci ústavy (především Madison a Hamilton) vnímali za fatální pro svůj koncept prezidentské volby. Jednotlivé státy se totiž prostřednictvím mnoha metod snažily svázat volitele s vlastní představou hlasování. Vymizet tedy měla jakási, tvůrci ústavy jistě zamýšlená, individuálnost volitelů a možnost uplatnění jejich vlastního úsudku. Madison i Hamilton si zřejmě představovali, že voliči (ať již ve všelidovém hlasování, nebo členové zákonodárných sborů jednotlivých států) ze svého středu zvolí výrazné individuality[2], které svou osobností zajistí výběr nejlepšího kandidáta.

Tento princip ale při vší úctě a s přiznanou výhodou znalosti pozdějšího vývoje asi od počátku nebyl úplně realistický. Jednotlivé státy, které si chtěly podržet schopnost ovlivnit či dohlížet na volby (ostatně tuto roli jim svým způsobem svěřovala i ústava), se po přechodu z nepřímé volby volitelů – skrze státní zákonodárce na volbu přímou – skrz všelidové hlasování snažila tuto kontrolu „vynutit“ tím, že svazovaly rozhodování volitelů s vůlí voličů. Ať už tím, že volitelé museli skládat slib, že budou respektovat vůli svých voličů co do odevzdání hlasu pro jimi preferovaného kandidáta, až po přijímání zákonů, které je k tomu přímo nutily.

Hamilton systém takto předem svázaných volitelů považoval za porušení ústavy a pomýšlel dokonce na formulaci a přijetí dodatku, který by tento systém nepřipustil, nicméně toho se už nedožil a později ústavnost podobných zákonů potvrdil opakovaně i Nejvyšší soud USA. Zatímco původně byly v zásadě vyrovnané tři způsoby volby volitelů – respektive prezidenta USA na úrovni jednotlivých států – buď se na základě většinového systému přiděloval počet volitelů za celý jeden stát, či v každém volebním okrsku vybírali jednotlivého volitele většinově voliči, třetí alternativou pak byla volba prostřednictvím státních zákonodárných sborů.

Poslední ze zmíněných verzí vydržela nejdéle v Jižní Karolíně, jak již bylo zmíněno, která mezi léty 1832 až 1860 byla jediným státem Unie se systémově tímto způsobem volby (volby takto proběhly i později, ale bylo to spíše z nutnosti). I způsob volby formou 1 okrsek – volí 1 volitele se téměř přestal praktikovat na úkor systému vítěz bere vše za stát. V roce 2016 pak již jen Maine a Nebraska oba systémy kombinovaly – kdy voliči vybírají ve volebních okrscích své volitele (většinový vítěz z okrsku se stává volitelem) a zároveň 2 zbývající celostátní mandáty (vlastně za senátory) rozhoduje součet všech hlasů ve státě – to vedlo v několik případech i k tomu, že byli volitelé za jeden stát s různými mandáty k volbě.

[1] Ostatně – nakonec to byl právě Burr, který v duelu Hamiltona zabil

[2] V některých státech – např. Massachusetts tak na volebních lístcích byli uvedeni kandidáti do sboru volitelů a nikoliv uchazeči o funkci prezidenta – resp. viceprezidenta