Martinec vzpomíná na tituly: První byl nejhezčí, u autobusu ale nikdo nečekal
S Dominikem Haškem je největší ikonou pardubického hokeje, Vladimír Martinec psal historii Dynama jako hráč i trenér. Trojnásobný mistr světa prožil s klubem svého srdce tři z celkových šesti titulů, které Východočeši získali, každý triumf měl podle něj svoje kouzlo. „Nejhezčí byl ten z roku 1973, protože byl první. Ale i ty pozdější úspěchy byly krásné," připomíná.
Vynikající útočník se skvělým bruslením a šikovností bavil v každém utkání. Odchovanec hokeje v Lomnici nad Popelkou vytvořil společně s Jiřím Novákem a Bohuslavem Šťastným báječný útok, který roky řídil ofenzivu Tesly. V ročníku 1972-73 slavily Pardubice historické prvenství. „Liga se tu hrála dlouho, ale nikdy ne o nejvyšší příčky. Nám se to tenkrát povedlo, titulu si pořád velmi vážím," přiznává Martinec.
Parta 1973? Dobře jsme se znali a drželi při sobě
Východočeši tehdy vyhráli základní část a postoupili do play off. „Hrálo se jiným způsobem, než jsme bývali zvyklí později. Do play off šly čtyři nejlepší týmy. V semifinále jsme měli Slovan Bratislava, ve finále nás pak čekala Jihlava," přibližuje. Vyvrcholení nejvyšší soutěže probíhalo netradičně v květnu, až po mistrovství světa v Moskvě.
Foto: hcdynamo.cz
„Doma jsme dvakrát vyhráli my, totéž pak Dukla. Když jsme v celkově čtvrtém utkání dostali 0:7, už nás leckdo odepisoval, ale další zápas jsme zvládli a pak i ten šestý. První titul jsme získali v Jihlavě, což se mně osobně pak stalo ještě v roce 1989, kdy jsme play off ukončili v Trenčíně," usměje se.
Týmu z roku 1973 dominovala zmíněná elitní letka (na snímku), ale mužstvo táhli i další. V brance Jiří Crha, v obraně Karel Vohralík, František Panchártek, Jiří Andrt, Vladimír Bezdíček, Antonín Slavík, Horymír Sekera mladší. V útoku také Vladimír Veith, Václav Haňka, Josef Paleček, Stanislav Prýl, František Bulis a další.
„Všichni jsme byli v produktivním věku 23 až 25 let, znali jsme se dlouho. Základ mužstva skládal trenér Sekera z hráčů, kteří byli z Pardubic či z regionu. Všichni jsme prošli dorostem a byli dlouhou dobu pohromadě, což znamenalo ohromnou výhodu. Drželi jsme při sobě a měli silné vzájemné vazby. Ostatně, tohle pak platilo i v letech 1987 a 1989, kdy Pardubice získaly další tituly," upozorňuje Martinec.
Hašek, Hejduk, Hemský a další. Dynamo táhly osobnosti
Jedna z legend českého hokeje sledovala další zlato z roku 1987 na dálku, triumf z roku 1989 si už Martinec připsal coby hlavní trenér. „V brance jsme měli Hašana, v útoku tři skvělé formace. Janecký, Kovařík, Šejba, Musil, Čech, Vršanský, Jiroutek, Kopecký, Lubina – to byla ohromná síla. Všichni víceméně vyrostli v klubu, do revoluce bývalo běžné, že se sázelo na odchovance. V Pardubicích se znovu sešla silná generace."
Partneři HC Dynamo Pardubice:
Vladimír Martinec sbírali vavříny nejen v průběhu unikátní hráčské kariéry, jako člen trenérského štábu se podílel na olympijském triumfu v Naganu i na titulech mistrů světa z období přelomu milénia. V milovaných Pardubicích se opakovaně vracel do funkce hlavního kouče, další mistrovskou radost zažil na jaře 2005.
Vzhledem k výluce v NHL tehdy hrála doma největší hokejová esa. „Nás táhli Aleš Hemský, Milan Hejduk nebo Honza Bulis. V týmu byli Jirka Dopita, Jánko Lašák, Michal Rozsíval nebo třeba Michal Mikeska, který nastupoval v první lajně a byl hodně produktivní. Tohle mužstvo bylo úžasné! Musím říci, že jsem si to jako trenér užíval," potvrzuje.
Foto: hcdynamo.cz
Ve čtvrtfinále si Východočeši poradili s Kladnem, v semifinále s Libercem. „Poslední překážkou byl pro nás Zlín, který jsme předtím v základní části ani jednou neporazili. Ale finále jsme zvládli 4:0 na zápasy! Tým tehdy skvěle fungoval, starší hráči a ti z NHL strhávali ostatní. Když kluci v kabině viděli Hejduka nebo Hemského, byli pro ně ohromnou inspirací. Mužstvo šlapalo," líčí spokojeně Martinec.
Jak se měnila doba, jinak vypadaly i oslavy
Finalista Kanadského poháru 1976 a majitel dvou olympijských medailí prožil celkem třikrát euforii po ligovém prvenství. „Dvakrát jsme vyhráli venku, jen v tom roce 2005 doma. Bylo to samozřejmě ohromně bouřlivé, pro takové chvíle se hokej dělá," vzpomíná. Dynamo pak slavilo ještě dvakrát v letech 2010 a 2012.
Foto: hcdynamo.cz
Když má srovnat oslavy s rokem 1973, kdy mu na krku visela zlatá medaile poprvé, jen se usměje: „To nejde! Byla úplně jiná doba. Pamatuju si, že jsme přijeli z Jihlavy, před zimákem vylezli z autobusu a bylo po srandě. Nikdo na nás nečekal. Fanoušci měli samozřejmě radost, ale nic velkého se nedělo. My zašli někam na pivo – a to bylo všechno."
Na jaře 2005 už měly oslavy grády. „Bylo to i tím, že jsme poslední zápas zvládli doma. Slavilo se v hale, pak na náměstí. S lidmi. Když se to můžete podělit, je to nádherné. Bezprostřední okamžiky brzy odezní a každému zůstane spousta zážitků. Přesně takhle to mám. I po těch letech si moc rád zavzpomínám," dodává závěrem.
Share on Facebook
