9°C
Kvůli zlomené noze skončil na ulici: Překvapivé příběhy lidí bez domova v době pandemie
Na jaře, v první vlně pandemie, vznikly v některých městech České republiky stanová městečka pro lidi bez domova. Nezisková organizace Armáda spásy upozorňuje, že vzhledem k blížící se zimě je to nevhodné řešení a dodává, že lidé bez domova jsou ohroženou skupinou covidem-19, protože většina z nich má oslabenou imunitu a trpí zdravotními problémy. Útočiště našli lidé v hostelech. Lidé, kteří jim pomáhali, přiblížili Blesk zprávám osudy některých klientů, kteří se ze dne na den ocitli na ulici a mnohdy museli zvládnout i těžké zdravotní problémy.
Jan František Krupa, národní ředitel sociálních služeb Armády spásy, považuje stany pro lidi bez domova, i s ohledem na blížící se zimu, jako nevhodné řešení: „Na jednání na ministerstvu práce a sociálních věcí, které iniciovala Armáda spásy, jelikož nedostatek karanténních budov vnímáme jako velmi palčivý problém, bohužel nepadlo finální řešení tohoto problému. Velmi se obávám toho, že v případě výskytu nemocných mezi lidmi bez domova sáhnou města k „nouzovému řešení“ formou stanů. Možná i s argumentem, že takové „ubytování“ lidem z ulice bude vyhovovat. Opravdu ale chceme nemocné lidi v 21. století uprostřed Evropské unie umisťovat do stanů?“
Zaměstnankyně neziskovky: Stan patří na výlet, není to náhrada ubytování
Armáda spásy provozovala na jaře pro své klienty dva hostely, kde během první vlny našli lidé útočiště. „U všech, kteří byli ubytovaní v našich hostelech, byla společná jedna věc. Potřeba důstojného bydlení, nikoli jen přístřeší. Všichni, kdo v hostelu bydleli, přišli o zásadní část svého života. Ať to byla ztráta bydlení, zaměstnání, rodiny, partnera aj. Bylo zapotřebí jim dát pocit, že jsou zase doma a mají se kam vracet, což stan rozhodně nezajistí. Stan patří na výlet na Šumavu, nedá se považovat za náhradu ubytování,“ hodnotí Nikol Hladíková, zaměstnankyně Armády spásy, která v jednom z hostelů pracovala.
Slíbil, že se zastaví. Už se neukázal
Na hostelu byl ubytovaný např. 77letý bezdětný pan H., který ovdověl a zůstal mu minimální starobní důchod. Pan H. pracoval v dolech, komunistický režim k němu také nebyl přívětivý. Přišel o ubytovnu a nárazovou brigádu, skončil bez prostředků na ulici.
„I přes nepřízeň osudu nebyl den, kdy by nás pan H. nepotěšil úsměvem a dobrým slovem. Vracel se z brigády často unavený, ale pravidelně nám nosil něco pro potěšení. Někdy to byl košík jahod, jindy chlebíčky z místního řeznictví. Vždy jsme mu moc děkovali, ale zároveň jsme mu říkali, ať šetří. On vždy jen odpovídal, že je to maličkost, za to všechno, co pro něj a pro ostatní na hostelu děláme,“ přiblížila ředitelka Centra sociálních služeb Bohuslava Bureše, Jitka Modlitbová, jeden z osudů a pokračuje: „Často nám vyprávěl, že by si rád pořídil nějaký malý domeček a slepice, že by mu to stačilo. Hostel mu umožnil najít si stálou brigádu a ubytovnu.“
Poslední den, kdy byl pan H. na hostelu, ho odvezla záchranná služba, nohy mu vypověděly službu. Poslední informace, kterou mám, je telefonát z nemocnice, že je v pořádku a až ho propustí, že se za mnou zastaví na azylovém domě. To bylo naposledy, co jsem o něm slyšela,“ říká Jitka Modlitbová.
Kvůli zlomené noze ztráta bydlení i práce
Na hostelu byl ubytovaný i 42letý pan M. „Pan M., který je bez kontaktu s rodinou, přišel z důvodu zlomené nohy o zaměstnání s ubytováním a ze dne na den se ocitl na ulici. Do hostelu přišel ze stanového městečka, kde to se zlomenou nohou špatně snášel. Hostel mu dal možnost, aby nohu v klidu doléčil, sundal ortézu a berle věnoval Armádě Spásy jako poděkování, že mu v nejtěžší chvíli poskytla postel a teplé jídlo,“ doplňuje Modlitbová.
Vystudovaná inženýrka žila 25 let na ulici
V hostelu našla útočiště i paní B., které je 75 let. 25 let žila na ulici, 25 let mimo systém, bez občanského průkazu, pojištění a zcela bez podpory. Je vystudovaná inženýrka, hovoří třemi jazyky. Se svou sestrou se neviděla od té doby, co žije na ulici, tedy kontakt s rodinou se zcela přerušil.
Díky možnosti zůstat na hostelu si stabilizovala svůj zdravotní stav, získala občanku a podporu od sociálních pracovníků v řešení dalších záležitostí, aby se jí zlepšila kvalita života. Jak sama řekla, ve stálém ubytování získala klid, protože se měla kam vrátit a nemusela stát frontu na přespání.
Čekání na transplantaci ledvin na ulici
V hostelu žil i 49letý pan V., který čeká na transplantaci ledvin, chodí pravidelně na dialýzy. Se svou rodinou se stýká, ale nechce jim přidělávat problémy, proto se jim nesvěřil, že přišel o ubytování a zaměstnání. I přes náročný zdravotní stav si pan V. našel brigádu jako noční hlídač. Zařídil si dávky v hmotné nouzi a invalidní důchod. Náročné podialýzové stavy mohl přečkat v hostelu v pohodlí pokoje s postelí, která sousedila s koupelnou a za podpory sociálních pracovníků a svých spolubydlících. Jak sám uváděl, měl štěstí, protože na ulici strávil jen týden.
