V České republice máme ke Gregorymu Porterovi speciální vztah. Nejen proto, že u nás mnohokrát koncertoval a díky festivalu Struny podzimu jsme byli přítomni jeho nástupu na špici světové scény (poprvé jsme jej zachytili vlastně ještě na klubové úrovni v Lucerna Music Baru, takový koncert by při jeho „velikosti“ byl už dnes patrně nemyslitelný), ale také z toho důvodu, že plodem Porterova navázání na pražský festival je vlastně účast českého muzikanta v jeho doprovodné kapele.
Kdyby totiž při zvláštní příležitosti vedení Strun podzimu nedomluvilo jednorázové vystoupení českého varhaníka Ondřeje Pivce s Porterovým bandem, s největší pravděpodobností by se zpěvák o existenci našeho hammondkáře nedozvěděl, co si budeme nalhávat. Ale slovo dalo slovo a z Pivce je nyní nejen spoludržitel ceny Grammy 2017 za Porterovo album Take Me to the Alley, ale v současné době vlastně jediný český „neklasický“ muzikant, aktivní ve skutečné první světové lize. Měli bychom to mít na paměti vždy, když propadáme defétistickým stavům ohledně prosazení českých hudebníků v zahraničí. Při notné dávce talentu, píle a štěstí to zjevně jde.
Oddechový čas
Protože bylo album All Rise původně připraveno k vydání na polovinu dubna, právě Ondřej Pivec o něm už v březnu mluvil v Českém rozhlase. Řekl tehdy mimo jiné: „Je to pořád Gregory Porter, ten zvuk, na který jsme zvyklí. Do jisté míry. Je tam ale znát posun, podle mého názoru k lepšímu. Říkám k lepšímu proto, že kdyby natočil další desku, která by byla stejná jako ty předešlé, už by to značilo, že zakrněl v jednom bodě, kdežto takhle je znát, že se někam posouvá a je to velmi vyspělá hudba.“ Což lze v mnoha ohledech podepsat. Je pravda, že průlomové album Be Good (2012) a jeho další dvě následující Liquid Spirit (2013) a Take Me to the Alley (2016) „jela“ na hodně podobné vlně.
Porter vždycky uměl skvěle skloubit stavbu písní v jazzovém oparu, včetně koncertní improvizace, s rhythmandbluesovými kořeny, silným gospelovým ukotvením (jež vzešlo z jeho pěveckých začátků v kostele) a dokonalou soulovou emotivností a variabilitou hlasu. V osobité vyváženosti tohoto mixu všech základních stylů černé hudby byl Porter originální, nepřeslechnutelný, ale po třech sice skvělých, ale vlastně velmi podobných albech zřejmě trochu vyčerpaný.
Oddechový čas si zpěvák dal v roce 2017, kdy vydal album Nat King Cole & Me, na kterém (za doprovodu jiných hudebníků, než byl a je jeho sehraný koncertní band) přezpíval standardy na pomezí jazzu a takzvaného tradičního amerického popu, a to také s využitím velkoorchestrálních aranžmá. Byl to úkrok stranou, možná nabrání autorského dechu, ale jak nyní vidíme z All Rise, také přehození stylové výhybky na kolej, která je možná delší, než se původně zdálo.
Posun, ne progres
Do studia se sice vrátili osvědčení muzikanti, kromě Pivce zejména skvělý pianista Chip Crawford, který to s Porterem táhne už od debutu Water (2010), a saxofonista Tivon Pennicott, ale také smyčcový a dechový ansámbl, který velkou část nahrávek výrazně poznamenal. Porterovi se velké instrumentace zalíbily a to bylo jeho zadání britskému producentovi Troyi Millerovi, který má za sebou mj. spolupráci s Jamiem Cullumem nebo Emeli Sandé.
Zaranžoval orchestrální party i sbory, vše ale udělal tak chytře, že ze všech nahrávek vysloveně ční (pochopitelně však nikterak nepřirozeně) Porterův stále doslova fenomenální zpěv. A také tu a tam stručné sólové party klíčových hudebníků (včetně Pivcových Hammondových varhan). Ty jsou ale v podstatě to jediné, co ještě současného Portera spojuje s jazzem v pravém slova smyslu.
Po skladatelské i producentské stránce jde o ryzí pop onoho klasického, skoro až starosvětského střihu, směřujícího někam do padesátých let. Což samozřejmě není důvod ohrnovat nad albem nos. Faktem ale je, že přestože mluvíme o posunu v rámci Porterovy kariéry, rozhodně nejde o progres. Ale na ten si jistě protagonista ani hrát nechtěl. Se svým hlasem, který jednu minutu trhá srdce a druhou skály, si může dovolit dělat cokoli - a jen málokdy to bude úplně špatně.
