Amatérský pokus spojenců o svržení bolševické vlády

kde měl navázat kontakt s úřady, podkopat sovětsko-německé vztahy, aby se nerozvíjely, a dotlačit bolševické vedení, aby obnovilo východní frontu .

Lockhart a Sidney Reilly byli napojeni na US agenta tajných služeb gen. konzula DeWitt Clinton Poole /1885-1952/, jenž do Moskvy v době, kdy se ruská vojska stahovala z fronty, a US naopak 6.4.1917 vstoupily do války,  přijel v 9/1917 přes transsibiřskou magistrálu ( viz jeho kniha An US diplomat in Bolshevik Russia ),  a francouzského gen. konzula Basile Grenarda.

Od 4/18 Lockhart, jenž neuspěl v žádném výše zmíněném úkolu, začal v diplomatických depeších naléhat na okamžitou spojeneckou vojenskou intervenci v Rusku ( ve stejné době jako „ Bábuška Revoluce“ Jekatěrina Breško-Breškovská, která se obrátila na Čsl. legie a US vládu ), zatímco jeho agent Sidney Reilly se stále snažil o navázání kontaktů s protibolševickými kruhy, se kterými by mohl vyvolat ozbrojené povstání v Moskvě.

V 5/1918 se Lockhart, Reilly a další spojenečtí agenti opakovaně setkali s Borisem Savinkovem /1879-1925 zavražděn NKVD ve vězení, vyhozen z okna/, členem Ruské sociálně demokratické dělnické strany, jenž se stýkal s Anatolijem Lunačarským/1875-1933 Francie, zavražděn NKVD ve vlaku, oficiálně dostal infarkt/.

Savinkov, klíčový odpůrce bolševiků, byl šéfem antibolševického Svazu na obranu vlasti a svobody ( několik tisíc bojovníků ), a náměstkem ex ministra války Prozatímní vlády Kerenského. Churchill o Savinkovi napsal : “ Má vědomosti státníka, vlastnosti velitele, odvahu hrdiny a trpělivost mučedníka „ .

Když Savinkov s ozbrojeným povstáním v Moskvě souhlasil, Lockhart a Reilly kontaktovali další protibolševické skupiny, spojené se Savinkovem, mj. sítě Savinkova přítele spisovatele a novináře Maxmiliana Filoněnka /1885-1960 Paříž/ , jenž kontroloval celostátní sítě sabotérů – protibolševické skupiny financovali z fondů SIS, ale velice skromně.

Sidney Reilly /1873-1925 zavražděn NKVD se Savinkovem/, jeho pravé jméno nikdo nezná  -  „velmi pohledný akční Napoleon“ /, bolševici tvrdili, že byl synem oděského židovského lékaře a zchudlé šlechtičny /.

V roce 1895 se Reilly seznámil se známou irskou spisovatelkou Ethel Lilian Vojnič, provdanou za polského revolucionáře Vojniče, se kterou měl poměr, a svěřil jí některé podrobnosti ze svého údajného života ruského revolucionáře. Po rozchodu 1897 o něm Vojničová, která pracovala pro Spolek přátel ruské svobody, napsala úspěšnou knihu Gadfly.

Reilly nejprve pracoval pro carskou Ochranku ( spolu s Leninovým společníkem Grammatikovem ). Britové jej jako emigranta najali 1896 -  mj. v roli ruského obchodníka se zbraněmi sbíral informace o zásobování nizozemskými zbraněmi Búrů, údajně pracoval i pro Japonce, sbíral informace o ruském vojenském potenciálu v Mandžusku, opatřil Britům od Teheránu ropné koncese, infiltroval zbrojní skupinu Kruppa, a dodal Londýnu před 1.sv.v. zbrojní plány -  svedl manželku ruského ministra, aby získal informace o německých dodávkách zbraní do Ruska, účastnil se „ německých „ sabotážních misí, které měly přimět US ke vstupu do 1.sv.v. , jako kurýr dovezl do Británie padělaný Zinověvův dopis ).

1914-16 Reilly žil v NYC a prodával munici jak Němcům tak Rusům, když však US v 4/1917 vstoupily do války, zakázaly prodej munice Němcům, takže Reilly zchudl, načež po bolševickém puči přestali munici kupovat i bolševici.

Proto se Reilly rozhodl obnovit svoji zpravodajskou službu pro Brity, a 1917 kontaktoval Normana Thwaites, šéfa MI1  v NYC. Thwaites, původně osobní tajemník mediálního magnáta Josepha Pullitzera,  se zajímal především o ruské bolševické a německé agenty v US ( Britové v US se zabývali i průmyslovou špionáží vůči US, což dělali i US agenti zejména po skončení války v leteckém průmyslu evropských zemí  ).

Thwaites , spokojený s Reillyho prací, napsal průvodní dopis šéfovi MI1 v Londýně, Mansfieldovi Cummingovi, jenž Reillyho najal pro protibolševické operace v Rusku, aby v Rusku vytvořil protiváhu německé agenturní síti, která podporovala bolševiky.

Reilly dorazil do Ruska přes Murmansk 5.4.18, a nejprve kontaktoval bývalého agenta carské Ochranky a svého známého Alexandra Grammatikova,  jenž situaci v bolševickém Rusku popsal jako vládu „ kriminálních živlů a šílenců „.

Grammatikov  Reillymu přislíbil , že mu zorganizuje setkání budˇ s dlouhodobým přítelem Reillyho generálem Michailem Bonč-Brujevičem , nebo s jeho bratrem Vladimírem, tajemníkem Rady lidových komisařů.

S tajnou pomocí Bonč-Brujeviče začal Reilly předstírat, že je bolševický sympatizant, a Grammatikov mu u své moskevské neteře, tanečnice, zajistil, že Reilly může používat v případě nouze její byt jako bezpečný úkryt.

Přes dalšího agenta bývalé carské Ochranky, svého přítele Vladimíra Orlova , jenž se však po bolševickém puči stal čekistou, Reilly získal průkazku čekisty a s ní i cestovní povolení pravidelně cestovat mezi Petrohradem a Moskvou ( bolševičtí lidoví komisaři v nižších funkcích byli negramotní, nerozpoznali, že Reillyho doklady ( nejrůznější pasy a víza ) jsou falešné.

Koho Reilly skutečně kontaktoval, když v 4/1918 dorazil do Moskvy, se neví. Jeho žena Pepita v Pamětech z roku 1931 tvrdí, že kontaktoval svého přítele generála Michaila Bonč-Brujeviče /1870-1956/, polského šlechtice z Velkovévodství litevského, jenž se po bolševickém puči přidal k bolševikům, a v letech 1917-18 byl náčelníkem genštábu jejich jednotek.

Gen. Michail Bonč-Brujevič však tvrdil, že jej Reilly kontaktoval v Petrohradu, ne v Moskvě -  Edward Van Der Rhoer tvrdí, že Reilly v Moskvě kontaktoval ne Michaila, ale Vladimíra Bonče-Brujeviče .

Gen. Michail Bonč-Brujevič Stalinovy čistky přežil z důvodu, že jeho bolševický bratr Vladimir Bonč-Brujevič /1873-1955/, historik a spisovatel, byl od 1917 Leninovým osobním tajemníkem ( původně sociální demokrat se zradikalizoval v  Ženevě, kde byl od roku 1896 členem redakce čas. Iskra, 1899 žil 1 rok v CAN s pravoslavnou sektou ruských Duchoborů, pronásledovanou ruskou církví i carem, a zaznamenával jejich zvyky ). V roce 1905 se z Ženevy vrátil do Petrohradu, v němž spoluorganizoval proticarské povstání, kontroloval tajné skrýše zbraní, poté šéfoval bolševickému nakladatelství Život a vědomosti a stranickému listu Pravda.

1917 byl členem výkonného výboru Petrohradského sovětu, do 10/1920 byl tajemníkem Rady lidových komisařů, a v této funkci spolupodepsal příkaz k zahájení Rudého teroru. Po Leninově smrti pracoval na Akademii věd a vypracovával Leninův životopis, skončil jako šéf Státního literárního muzea.

V 6/1918  se v protibolševických skupinách v Petrohradě objevili někteří důstojníci žoldácké Lotyšské střelecké divize plukovníka Eduarda Berzina /1894-1938 popraven Stalinem, spolu s manželkou vystudoval v Berlíně Akademii výtvarných umění/, kteří byli najati jako ochranka Lenina a Kremlu, a začali se stýkat s britským námořním atašé kpt. Cromie, námořním zpravodajským důstojníkem, a jeho asistentem „Konstantinem“ ( Reilly), jenž se vydával za tureckého obchodníka – Cromie a Reilly měli protibolševické skupiny vyzbrojit, což bylo těžké vzhledem k tomu, že nadřízeným Cromieho byl zcela apatický velitel Ernest Boyce, šéf britské vojenské rozvědky v Petrohradu.

S pomocí lotyšských důstojníků  ( Moskvu, obsazenou  nepřáteli bolševiků, pro Lenina znovu dobyl velitel Lotyšských střelců Joachim Vacietis bez stranické příslušnosti, Stalinem 1938 popravený, jenž před Moskvu na žádost bolševiků  přijel s těžkými děly ), spojenečtí agenti zamýšleli zatknout Lenina a Trockého na plánované schůzi Rady lidových komisařů a Moskevského sovětu ve Velkém divadle v 9/1918 ( dle Čeky měl Reilly zavraždit Lenina a Trockého, sesadit bolševickou vládu, a osvobodit carskou rodinu, zavražděnou v 7/1918) – tzv. spiknutí ambasád/ Lockhartovo - Reillyho spikutí s cílem dosadit vládu, která znovu otevře ruskou frontu.

Reilly zařídil moskevské setkání pluk. Berzina a jeho důstojníků s Lockhartem,  jenž jim nabídl přes milión rublů, když spojeneckým agentům (Cromie, Boyce, Reilly, Lockhart aj.)  umožní přístup do Kremlu.

Spojenečtí agenti si však neprověřili plukovníka Berzina, vůbec netušili, že je zcela oddaný bolševické vládě, takže pluk. Berzin čekistům obratem nahlásil, že se jej pokoušeli uplatit a přemluvit do protibolševického spiknutí. Dzeržinského jeho informace nepřekvapila, od 5/18 čekisté disponovali britskými diplomatickými kódy, takže si četli britskou diplomatickou poštu.

Dzeržinský Berzinskému nařídil, aby hrál spojeneckou hru, a přivedl spojenecké agenty na popraviště.

4.8.18 se spojenci vylodili v Archangelsku / „ Operace Archangelsk“ s deklarovaným cílem zabránit Němcům, aby se zmocnili vojenských zásob, které zde spojenci skladovali.  Bolševici v odvetu 5.8.18 provedli razii na britském konzulátu v době, kdy se zde konala schůzka, kterou Reilly zorganizoval mezi Lockhartem a protibolševickými Lotyši.

Razie Reillyho nevyvedla z míry a chladnokrevně 17.8.18 a 25.8.18 zorganizoval, tentokrát na US konzulátě v Moskvě ( DeWitt C.Poole),  další schůzky mezi lotyšskými důstojníky a  britským agentem z vojenské rozvědky kpt. Georgem Alexanderem Hillem /1892-1968/, jenž mluvil plynně několika jazyky ( jeho otec podnikal v dřevozpracujícím průmyslu na Sibiři, vyrůstal v Estonsku, měl francouzskou a německou guvernantku, mluvil plynně i rusky ), za 1.sv.v. v bojích u Ypres 1915 prokázal mimořádnou statečnost a byl těžce zraněn, po uzdravení pracoval pro britskou rozvědku/vysílal agenty za nepřátelské linie – napsal knihu z roku 1933 Go spy the land ( ve svých pamětech Hill uvádí, že čokoláda, dámské hedvábné punčochy a voňavé mýdlo z Paříže mu otevřely dveře častěji než peníze ).