Trpké přiznání

V pondělí 5. října s ním odvysílala první ze série tří rozhovorů televizní stanice Al Arabiya. (Jde o Saúdy vlastněné médium se sídlem v Dubaji.) Bandar hovořil otevřeně a nezvykle kriticky na adresu vedení palestinských Arabů. Když jsem se s obsahem interview seznámil, dospěl jsem k názoru, že některým arabským státům dochází s palestinskými Araby trpělivost.

• Princ Bandar během interview./ZDE

Pomyslnou poslední kapkou byl pohrdavý  postoj  palestinských Arabů k Abrahamovským normalizačním dohodám, které dvě arabské země v Zálivu, Emiráty a Bahrajn, uzavřely s Izraelem. Arabové zvaní Palestinci (dále budu tento výraz z praktických důvodů v tomto článku používat) dohody ztrhali tak drsným způsobem, že se ti, kdo je desítky let solidárně podporovali, nestačili divit.

Celé to působí dojmem, že si princ Bandar řekl:  Když oni takto, tak já si servítky také brát nebudu.  A rozhovořil se otevřeně o věcech, které nejsou Palestincům příjemné. (Možná je za tím  ještě něco víc, nechci ale spekulovat.)

Abych však nevytvořil falešný dojem: princova kritika na adresu Palestinců neznamená, že se zítra vydá do Jeruzaléma saúdský panovník a padnou si s Netanjahuem do náruče. To v žádném případě! Bandarův postoj nejlépe charakterizuje tento citát:

• Palestinská věc je spravedlivá, ale ti, kdo ji obhajují jsou neúspěšní. Izraelská věc je nespravedlivá, ale její obhájci se ukázali jako úspěšní. Tak lze ve stručnosti shrnout události posledních 70 nebo 75 let.

Důvodem, proč se princ Bandar rozhodl otevřeně promluvit byla , jak sám uvedl,  „šokující prohlášení" palestinského vedení po podepsání Abrahamovských dohod. Všichni, prezident Abbás a další vysocí představiteli Fatahu, stejně jako lídři Hamasu, používali termíny jako "zrada“, nůž vražený do zad Palestinců“ a jim podobné. Saúdský princ přiznává, že zpočátku nevěřil vlastní uším.

Podle jeho vyjádření takováto úroveň debaty není tím, co Saúdové očekávají od představitelů, kteří se snaží získat pro svoji věc globální podporu. Jejich útoky proti státům Zálivu (Emirátům a Bahrajnu – LS) jsou absolutně nepřijatelné.

Princ se projevil jako mimořádně jasnozřivý, když vysvětlil, proč Palestinci tak rádi používají termíny jako „zrada“ a „bodnutí nože do zad“: přesně to jsou totiž jejich způsoby jednání, jejich metody. (Konečně to řekl někdo jiný než jen „sionisté“ a jejich přátelé.) Konkrétně: lídři Pásma Gazy (Hamas), kteří se odtrhli od Palestinské samosprávy, aby Pásmo ovládli, obviňují vedení Západního břehu (Fatah) ze zrady, zatímco vedení Západního břehu obviňuje vůdce Pásma ze separatismu a "vražení kudly do zad".

Princ Bandar v historickém exkurzu připomněl, že palestinské vedení vždy mělo zvláštní schopnost postavit se na stranu těch, kdo byli následně poraženi. Jmenovitě:

•  Amín al Husajní, ve 30. letech minulého století lídr palestinských Arabů (do konce druhé světové války - LS), vsadil na Hitlera a nacisty, postavil se proti Spojencům a prostřednictvím berlínského rozhlasu šířil své promluvy v arabštině – tato jeho politika palestinskou věc poškodila;
• Jásir Arafat  po okupaci Kuvajtu Irákem v roce 1990 podpořil Saddáma Husajna, a to přesto, že Kuvajt, spolu s dalšími státy Zálivu, vždy vítal Palestince s otevřenou náručí a byl domovem jejich vůdců. „ A pak jsme viděli Arafata, jak se objímá se Saddámem, směje se, vtipkuje a blahopřeje mu k tomu, co se stalo (okupace Kuvajtu – LS). Na všechny národy Zálivu, zejména na naše kuvajtské bratry a sestry, kteří čelili okupaci, to mělo bolestivý dopad,“ dodal princ.

K tomu ještě doplnil:

• O několik měsíců později začala bitva za osvobození Kuvajtu a Saddám Husajn zaútočil raketami na hlavní město Saúdské Arábie. To bylo poprvé, kdy někdo vystřelil rakety na naši metropoli. Ani Izrael nevystřelil na království rakety.  Mimochodem, byli jsme to my, kdo tyto rakety pro Saddáma koupil, abychom ho podpořili ve válce proti Peršanům (Íránu – LS).
• Pak přišel další šok, když jsme viděli oklamanou mládež v Nábulusu (na Západním břehu - LS), jak radostně tančí na oslavu raketového útoku na Rijád a v rukou drží fotografie Saddáma Husajna. Na tyto incidenty nelze zapomenout, ale povznesli jsme se nad ně. Ne kvůli palestinským vůdcům, ale kvůli palestinskému lidu.

V další části rozhovoru princ Bandar podrobně popsal sisyfovské úsilí v rámci snahy usmířit obě znepřátelené palestinské frakce – Fatah a Hamas. Bylo to ještě za krále Abdulláha IV. (vládl 2005-2015), který pozval do Mekky oba palestinské lídry a jejich spolupracovníky -  Mahmúda Abbáse a Chálida Mišála.

Příběh je to mimořádně poučný – a příznačný.

Princ popisuje, že hosté bydleli v oficiální rezidenci v Mekce, přičemž saúdská delegace v čele s princem Saúdem bin Fajsalem (tehdejším ministrem zahraničí – zemřel 2015), prováděla to, co známe jako Kissingerovu kyvadlovou diplomacii – mezi oběma palestinskými delegacemi. Bandar jako člen saúdského vyjednávacího týmu říká, že rozdíl tu byl. Zatímco Kissinger pendloval „mezi Damaškem a Tel Avivem a Káhirou a Tel Avivem“, oni se pohybovali mezi dvanáctým a čtrnáctým patrem hotelu.

Když byla jednání u konce, šli všichni za králem a ten je požádal, aby před Alláhem a všemi přítomnými slíbili, že s dohodou souhlasí a potřásli si rukama. Abdulláh IV. dodal: „Alláh je naším svědkem, jsme v jeho svaté zemi. Saúde, vezmi bratry do Ka´by, ať tam stvrdí svůj slib před Alláhem a palestinským lidem“. (Ka´ba je nejposvátnější islámské místo v Mekce nacházející se uprostřed Velké mešity – LS.)

A jak to celé dopadlo? Princ Bandar: „Jen pár dnů poté, co ze Saúdské Arábie odletěli, jsme se dozvěděli, že porušili dané slovo a jedni proti druhým začali intrikovat a kout pikle.“ Dobrá vůle projevená saúdskými vládci se obrátila vniveč.

Princ trpce poznamenává: „Kdykoli nás požádali o radu a pomoc, obojí jsme jim poskytli, aniž bychom za to na oplátku cokoli čekali. Oni pomoc využili, ale rady ignorovali.“ To se dělo opakovaně. Ba co horšího: Saúdové před celým světem ospravedlňovali ty činy Palestinců, které ospravedlňovány být neměly, ale nechtěli se postavit proti nim. Na palestinské straně to ale vyvolalo pouze pocit lhostejnosti a přesvědčení, že za chyby, kterých se dopustili vůči saúdskému vedení nebo saúdskému státu, či vůdcům a státům v Perském zálivu, není třeba platit žádnou cenu.

Závěrem jedno mimořádně zajímavé svědectví ze vzpomínek prince Bandara. Bylo to už v době, kdy platily Dohody z Oslo. Princ Bandar řekl, že když se Arafata zeptal, co soudí o nabídce z Camp Davidu (z roku 1978 – v rámci egyptsko-izraelského mírového jednání byla Palestincům nabídnuta autonomie na Západním břehu a v Pásmu Gazy, ještě před dohodami z Oslo), dostalo se mu této odpovědi: „Bandare, ustavení o autonomii předložené v Camp Davidu bylo desetkrát lepší než Dohoda z Oslo.“ Bandar se tudíž logicky zajímal o to, proč s nabídkou Arafat nesouhlasil.

Arafat: „Chtěl jsem, ale Háfiz al Asad (tehdejší syrský prezident-LS) pohrozil, že mě nechá zabít, vrazí mezi Palestince klín a obrátí je proti mně.“ No comment.

Tento pohled na palestinské Araby takříkajíc „zevnitř“ je další ukázkou toho, o jakého partnera v blízkovýchodním procesu se jedná. A důkazem, proč mír mezi Izraelci a palestinskými Araby je více než co jiného nerealistická iluze.