Jak jsme se ocitli v Kanadě, část 3.

    'ALEA IACTA EST'...Kostky jsou vrženy. To byla slova Julia Caesara, který jistě prožil dlouhé chvíle v agonii....Překročit, nebo nepřekročit? Nakonec ten Rubikon překročil. Udělali jsme totéž.

    Po vyřízení všech formalit jsme nasedli na vlak Praha-Víden' a odjeli. Byl už pozdní večer když vlak opustil Prahu. Kupodivu čeští celníci i pasoví úředníci byli velice vstřícní. Žádné potíže nedělali. Jen do pasů nahlédli, mávli rukou a zmizeli někde u jídelního vozu. Na hranicích se nic zvláštního nekonalo. Žádní pohraničníci se sampaly a zuřivými vlčáky, vlak se pomalu ploužil přes korzo.

     Do Vídně jsme dorazili za ospalého rána. Celé město se zdálo být v pohodě a my se doploužili až k mému strýci, který nás vřele uvítal, ale byl překvapen naším úmyslem nevrátit se zpět do vlasti. Strávili jsme s ním a tetou, která nás zásobila chutnými zákusky několik večerů při znamenitém bílém Moselském a diskutovali. Mohu říci, že můj strýc byl v rozpacích, zdali nám má odchod doporučit. Dali jsme si na čas. Procestovali jsme několik míst v Rakousku, Maria Zell a několik dalších pamětihodností. Zašli jsme si i do víden'ského Prateru, kde se pokojně a pokorně otáčelo známé víden'ské kolo Riesen Rat. Rusové se zastavili na hranicích. Rakušáci si oddychli. Nic se neděje. Víden'ské kavárny byly opět plné gemutlich Víden'áků, kteří pokojně popíjeli bezvadnou víden'skou kávu a tloustli po požití zákusků od vynikajícich cukrářů. V Grienzingu a na Leopoldsbergu už zase zpívali jejich "Du du  liegst mir im Herzen, du du liegst mir im Sinn"...zkrátka vše bylo v  naprosté pohodě.

    28, Října jsme v tlevizi viděli zprávy z Československa. Ruští vojáci se vrátili ze svých kutlochů zpět do měst připraveni potlačit jakýkoliv odpor proti okupaci. To rozhodlo. Zašli jeme na kanadskou ambasádu. Před její budovou stál nějaký člověk který, když jsme do budovy vstoupili, nás následoval. Vlezli jsme do výtahu.  Neznámý muž taktéž. 'Tak a nyní jsme v pasti'. Což když je to estébák? Výtah nás dopravil do patřičného podlaží a ten "podezřelý" muž se nás perfektní angličtinou zeptal, o co nám jde. Pak nás zavedl do jedné kanceláře, kde seděla slečna nebo paní, či jak to měla ve svém životě zařízeno a která nás poslala na Ringstrasse, kde s vyřizovaly žádosti o emigraci. Tam ve větší hale už posedávaly desítky mladých i starších žadatelů o vstup do Kanady. Vyplnili jsme žádost a odevzdali jednomu úředníkovi, který nás poslal na zdravotní prohlídku a pak k zástupci kanadské policie, který nás řádně "proklepl". Šlo mu především o to, neutíkáme li před zákonem. Co jsme mu měli řící, když jsme před komunistickým zákonem utíkali?

     Žádost byla kladně vyřízena a nejbližší sobotu jsme odlétali. Na vídenském letišti se nás sešlo něco přes sto. Strýc s tetou se snámi rozloučili a přáli vše nejlepší. Dostavil se úředník kanadské vlády a ptal se, jestli někdo z nás umí anglicky. Měl jsem už za sebou státnici z angličtiny v jazykové škole v Praze a tak jsem to risknul a stal se jeho tlumočníkem. Oslovoval mně titulem  "Mister Professor." 

    Byli jsme shromážděni ve veliké hale, kterou jsme neměli opouštět. Byli jsme pod ochranou kanadské vlády, která nám poskytla bezúročnou půjčku na zaplacení letu. Po chvíli na letiště přistálo větší letadlo ruského Aeroflotu, ze kterého se vyřítilo několik mužů s kamerami a mikrofony a kteří se hnali k naší hale. "Alle herein, alle herein" zakřičel rakouský policista nahnal nás dovnitř haly, kterou  okamžitě zamkl. Úředník nám oznámil, že neví o co přesně jde, ale "naše" letadlo DC 8 má problém s jedním motorem, proto trpělivost. Čekali jsme celé dvě hodiny, které se zdály být věčností. Rusové stále před halou okouněli. Potom kanadský úředník nechal otevřít zadní dveře haly a my všichni jsme museli okalmžiě nasednout do letadla, Měli jsme přistát ve švýcarském Zurichu, kde měla být dvouhodinová přestávka a poté pokračovat dál do Kanady  do Winnipegu v provincii Manitoba. Bylo to 7. Listopadu 1968.

Vzlétli jsme i s tím  poškozeným motorem