Filmový týdeník z Evropy, tradiční černobílá zpravodajská relace promítaná před hlavním filmem v amerických kinech, přinesl v září roku 1941 divákům neobvyklou podívanou. Asi minutový snímek dokumentoval heroickou akci britských výsadkářů. Vysazeni byli nad francouzským pobřežím, probili se, vybaveni americkými samopaly značky Thompson, k německé letecké základně, kde bleskově zneškodnili tři desítky letadel na zemi.
Zpět do Anglie se pak slavně vrátili na torpédových člunech. I se čtyřicítkou zajatých vojáků wehrmachtu. „Well done!“ chtělo by se říct. Šlo z toho vidět, že Britové se přesile rozhodně nevzdávají a pořád umí svému nepříteli zasadit citelnou ránu.
Mělo to samozřejmě háček. K odvážné operaci, byť ve svých hrubých obrysech připomínala nájezd na Saint Nazzaire z března či výsadek u Brunevalu z února 1942, ve skutečnosti nikdy nedošlo.
Celá byla jen sestřihem jiných válečných dokumentů s inscenovanými záběry a prostřihy na britská vojenská cvičení. Dokonce i ti zajatí Němci byli jen statisté navlečení do uniforem. Byl to podvrh dobře sestavený britskými vojenskými filmaři. S jediným cílem, přesvědčit americké publikum, že Velká Británie se nevzdává, přičemž má stále slušnou šanci na vítězství. A že bude bojovat až do úplného hořkého konce, nebo aspoň do doby, dokud bude ze Spojených států dostávat zásoby materiálu.
Dokument přitom rozhodně nebyl jediným falešným materiálem, jehož cílem bylo změnit veřejné mínění Američanů.
Američané o další válku nestojí
A onen úkol nebyl snadný. Na rozpínavost třetí říše totiž možná hleděli Američané s částečnou nevolí, ale vnímali ji jako velmi vzdálené nebezpečí. Nijak na ně osobně nedopadala. Hodí se také zmínit, že u desetiny tehdejších obyvatel Spojených států by se dal dohledat vzdálený německý původ, což progermánskému sentimentu spíše nahrávalo.
V paměti Američané nesli nedávný ekonomický zázrak, o který se nacisté vedení Adolfem Hitlerem zasadili, a proto brali Němce jen jako trochu radikálnější sílu, která v Evropě konečně udělá pořádek. Kdo by si stýskal po Rakousku, Československu, Polsku, Belgii, Nizozemsku? A vše souviselo i s negativním postojem majority Američanů vůči Britům. Historicky je spojovala jen nevraživost bývalé podřízené kolonie vůči svým pánům, na kterých si museli vydobýt nezávislost. A pohledem doby byla Británie hlavním konkurentem USA na světových trzích, kvůli svým zámořským koloniím.
Vedla sedm tisíc partyzánů. „Bílá myš“ byla noční můrou nacistů Byla nepřítelem nacistů číslo jedna, vypsali na ni odměnu pět milionů franků. Zachraňovala Židy a válečné vězně, řídila odbojové operace. Její partyzáni zabili na 1 400 nacistických vojáků, ona sama uškrtila esesáka holýma rukama. Nancy Wakeová byla ženou nezkrotného ducha, která se nikdy nebála. |
Většina Američanů viděla evropskou válku, po německém vpádu do Francie v roce 1940, jako víceméně hotovou, dobojovanou záležitost. Což dost jasně potvrzovaly průzkumy veřejného mínění Gallupova institutu. Kladně se tehdy pro vojenskou intervenci Spojených států v Evropě vyjádřilo jen sedm procent dotázaných. Jinými slovy, 93 procent Američanů nevidělo v pomoci Britům smysl.
Dokládala to i nesmírná úspěšnost občanského hnutí America First. Jejích 800 tisíc platících členů ve 450 pobočkách razilo cestu izolacionistické politiky, univerzální neutrality a míru. „Starejme se sami o sebe!“ bylo jejich heslem. Ekonomicky velmi příhodným. Zákony sice znemožňovaly poskytovat půjčky válčícím státům, ale nebránily jim ve Spojených státech nakupovat za hotové. Na cizí válce tak Amerika utěšeně bohatla.
Dobře vědom si toho byl i v pořadí dvaatřicátý americký prezident Franklin Delano Roosevelt. I když osobně izolacionistickým tendencím nefandil, i jejich podpora ho vynesla do čela státu. Chápal, že konflikt s Německem je v budoucnosti nejspíš nevyhnutelný, sám však pro změnu smýšlení veřejnosti mohl dělat jen velmi málo.
Jiným v tom však dal volnou ruku. Na změně amerického veřejného postoje k evropské válce se začali podílet sami Britové a jejich tajné služby. Ještě než Roosevelt 29. prosince 1940 pronesl svou slavnou řeč se slovy „Dobře víme, že neutečeme nebezpečí anebo strachu z nebezpečí tím, že zalezeme pod postel a schováme se do polštářů“, kterou schválil a zahájil budování takzvaného arzenálu demokracie a restrukturalizaci americké armády pro možnou válku, byli už Američané s vědomím vlastního prezidenta intenzivně masírováni probritskou propagandou.
Místo, kde píše historii reálný James Bond
Její zdroj byl poněkud nečekaný. Vycházela z apartmánu a kanceláře číslo 3 603 Rockefellerova centra v New Yorku. Tady sídlilo britské oddělení pasové kontroly. Oficiálně to bylo místo, kam si zajdete pro britský pas nebo cestovní víza do dominií. Pracovní agenda zdejšího hlavního úředníka Williama Stephensona však byla mnohem obsáhlejší. Byl to muž číslo jedna britské koruny na západní polokouli a vůbec nejslavnější agent monarchie, nejvýkonnější a přínosem nejhodnotnější špion v dlouhé historii Velké Británie.
Lidský chameleon: Ignácz Trebitsch byl Žid, přítel nacistů i dalajláma Střídal jména, politické spojence, měnil církve, cestoval mezi kontinenty, neustále falšoval vlastní život, putoval mezi politikou, byznysem a válčením. Byl schopen obalamutit čelní nacisty, britského premiéra, duchovní, politiky i průmyslníky. Ignácz Trebitsch je asi nejbarvitější padouch v dějinách. |
Dokonalá živoucí předloha agenta 007, fiktivního Jamese Bonda. Včetně martini s vodkou, protřepat nemíchat, které velmi rád popíjel. Člověk, který se postaral o to, že Spojené státy americké do války po boku Velké Británie budou chtít vstoupit.
I když byl občanstvím Kanaďan, ve Spojených státech fungoval jako styčný důstojník a vedoucí British Security Coordination, Koordinace britské bezpečnosti, prodloužené ruky MI6. Byl přímým spojením mezi prezidentem Rooseveltem a premiérem Winstonem Churchillem. A s oběma si, jako jejich dobrý přítel, v soukromí tykal.
Jeho poslání bylo trojí, prošetřovat aktivity nepřátel na území USA, hájit britský majetek v USA a bránit sabotážím. A samozřejmě, ovlivňovat veřejné mínění Američanů v prospěch Británie. Kuriozitou dokládající jeho vlastenecký zápal je, že za svou práci nepobíral od britské vlády plat. Stephenson byl milionář, do obrany Anglie ve Spojených státech investoval vlastní zdroje. A ve své práci se skutečně vyznal.
Dodáme příběhy na titulní stránky
Známé měl všude, a tak dokázal snadno proniknout do světa amerických médií. Deníky Baltimore Sun a New York Post rázem s chutí psaly o britské válce za správnou věc, protože jim Stephensonovi lidé vždy dodali ten nejlepší materiál. Snadno se dal angažovat i Hollywood. Drastické záběry na Němci rozbombardovaná města Anglie i snímek o tom, jak britští výsadkáři „vracejí úder“, i to byla práce British Security Coordination.
Tiskoviny, fotky, plakáty, ale i knihy zachycující hrůzy evropské války. Zprostředkovaná očitá svědectví, rozhovory, varovná poselství. Zničené památky, rozvrácená města, hrůzy a bída poražených. Vše, co popisovalo teror třetí říše, okamžitě mířilo přes Stephensona do Spojených států. Američané tak začali válku konečně vnímat ostřeji. Stávala se viditelnější. Vynořovala se obava, že to celé nemusí skončit „jen“ vlajkami s hákovými kříži vlajícími někde nad Londýnem.
Agent Dudley Clarke: mistr úskoků zaháněl Němce vymyšlenými armádami Strašil nacistická velení fiktivními divizemi a maketami tanků, mátl je dvojníkem generála Montgomeryho. Stál též u zrodu legendárních jednotek jako Commandos, Rangers či SAS. A nechal se jako agent chytit v ženském přestrojení. Dudley Clarke byl barvitou, charismatickou a vojensky významnou osobností. |
President Roosevelt také dlouhodobě usiloval o vytvoření americké zpravodajské agentury, která by, na rozdíl od na domácí kriminalitu se soustředící FBI, pokrývala širší okolí Spojených států. V roce 1941 tak vzniká Coordinator of Information, Úřad pro koordinaci informací, COI, předchůdce současné Central Intelligence Agency, Ústřední zpravodajské služby CIA. V tom William Stephenson amerického prezidenta všestranně podporoval. A COI proto vznikla na modelu britské MI6. Britský muž v pozadí se také zasadil o to, že do čela agentury COI byl zvolen příhodně probritsky smýšlejícího William Donovan. Jeho přítel.
A protože ústřední americká zpravodajská organizace přebírala kolem 40 procent materiálu od Britů, jevilo se americkým politikům nacistické Německo stále větší hrozbou. Spojené státy americké se rázem hemžily nacistickými špiony a sabotéry.
Špioni, sabotáže i pátá kolona Berlína
Stephenson si byl vědom, že zrovna v Americe je německá rozvědka zastoupena spíše skromně, ale jeho British Security Coordination dokázala s pomocí amerického tisku německé angažmá v Americe patřičně nafouknout. Rejdy spiklenců, špionážních kruhů řízených z Berlína, tajné vysílačky, zásobárny zbraní. To vše na americké půdě COI odhalovala. S pomocí informací od Britů.
Názor veřejnosti na neutralitu se pod tlakem takové masáže zvolna měnil. Když se šéfmanažer americké petrolejářské společnosti Texaco setkal v soukromí s německým diplomatem Gerhardem Westrickem, pozornosti BSC to neuniklo. A hned den nato psaly americké deníky o zrádci národa a páté koloně. Šéf Texaco rezignoval. Otevřená podpora Němců začala být zostuzována a kritizována.
BSC štědře připlácela na kampaně hnutí, které podporovaly vstup USA do války. A snažila se všemi způsoby dehonestovat protiválečné hnutí. Když v květnu 1941 uspořádala kampaň America First velký mírový pochod New Yorkem, cestu jim zastoupili odpůrci. Došlo ke strkanici, při které byla zraněna žena stojící na straně horující za válku. Celostátní noviny psaly téměř jednohlasně o jejím hrdinství a odvaze: „Ženy by za správnou věc bojovat dokázaly. Američtí muži snad ne?“
S prezidentovým vědomím?Franklin Delano Roosevelt prý o pravosti jihoamerické mapy osobně přesvědčen nebyl. Proč? Tvrdí to americký historik Nic Cull z Jihokarolínské univerzity, který detailně zkoumal Rooseveltovy ručně psané poznámky k projevu. Americký prezident chtěl původně říci: „Mám ve svém držení mapu nezpochybnitelné pravosti.“ Onu větu však sám přeškrtl a raději nakonec zmínil mapu tajnou, nejasného původu. Jako by se chtěl od politicky užitečné nepravdy osobně distancovat. |
Těžko uvěřit, že se nitky všech zdánlivě nesouvisejících událostí sbíhaly v oddělení pasové kontroly. Které už nabobtnalo do tří pater. Mimochodem, britská tajná služba si tehdy svobodně četla v telegramech odesílaných ze Spojených států do Evropy. Všechny totiž, se schválením amerického prezidenta Roosevelta a ředitele COI Williama J. Donovana, putovaly přes Bermudy, kde se jimi probíralo 1 200 cenzorů MI6. A ti pak zásobovali americkou tajnou službu užitečnými informacemi, aniž by si Američané museli špinit ruce.
Stephenson, který za neplánovanou poštovní zastávkou stojí, si zdroj zpravodajského materiálu nemůže vynachválit. Američanům, kteří mají nějaký vztah k Evropě, díky tomu viděl přímo do duše. A proto věděl, jak nejlépe připravit další kroky. Za osmnáct měsíců dokázal změnit postoj americké veřejnosti dost zásadně. Pro vstup do války už bylo skoro 55 procent dotázaných. Pořád to však nestačilo.
Mapa, která změnila Ameriku
Změnu přinesl jediný kus papíru A4. Byla na něm kresba, která měla explozivní dopad. Mapa Jižní Ameriky. Regionu, který Spojené státy už od roku 1823 v souladu s Monroeovou doktrínou považovaly za svou sféru zájmu. Jenže mapa kontinent a jeho rozčlenění zachycovala poté, co se stane nedílnou součástí třetí říše. Byla na ní poněkud rozrostlá Brasilien, Argentinien, sdružené Chile a Nové Španělsko, hezky propojené sítí „hauptlinen“, leteckých linek.
Co zabralo jednou…Případ zfalšované jihoamerické mapy jako by se inspiroval případem takzvané Zimmermannovy depeše. Byl jí reálný šifrovaný telegram, který v roce 1917 odeslal německý ministr zahraničí svým lidem z ambasády do Washingtonu. Ti pak měli nabídnout mexické vládě celoněmeckou materiální podporu v boji proti Spojeným státům, poté, co Berlín zahájí neomezenou ponorkovou válku. Tedy za předpokladu, že by se Američané do velké války rozhodli vstoupit. Inkriminující depeši však dokázali zachytit Britové a postarali se nenápadně o to, aby se dostala až do Bílého domu. Výsledek byl explozivní. Američané, kteří se zříkali dění ve válkou zmítané Evropě, už pak viděli v Němcích jasné agresory, kující pikle i proti nim. A Spojené státy pak vstoupily do první světové války. |
Byl to výkres kompletní rekompozice latinskoamerického kontinentu. Podle legendy měla mapa pocházet z osobního vlastnictví německého diplomata, který měl autonehodu v Buenos Aires. Nebo v Los Angeles. Bylo to vlastně jedno.
Mapa Luftverkehrsnetz der Vereinigten Staaten Süd-Amerikas byla podvrhem, padělkem. Hříčkou vyrobenou za dvě odpolední směny. Stáli za ní samozřejmě Stephensonovi lidé. Když americký prezident předstoupil 27. října 1941 při oslavách Dne námořnictva před svůj národ, měl v ruce díky ní konečně důkaz. Jasný argument krajně nepřátelských ambicí nacistického Německa. „Mám ve svém držení tajnou mapu vyrobenou v Německu Hitlerovou vládou, plánovači nového uspořádání světa. Je na ní Jižní a střední Amerika, které si Hitler plánuje přivlastnit a reorganizovat,“ prohlásil prezident. William Stephenson si mohl gratulovat.
Po skandálním odhalení měli Američané jasno. Pro vstup do války v Evropě, pro podporu Britů vojenským materiálem a zbraněmi, pro boj proti rozpínavosti třetí říše, se následující dny v průzkumech veřejného mínění vyslovilo 77 procent dotázaných. Mobilizovat 135 milionů lidí, kteří válku původně nechtěli, dokázal Stephenson za necelé tři roky.
