Virtuální demokracie

Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad proměnami liberální demokracie a v závěru nad možným vlivem nového koronaviru na výsledek voleb ve Spojených státech.

Průběh krajských a senátorských voleb v Česku ukázal, že za určitých podmínek se dá hlasovat i v době koronavirové. Všechna opatření použitá v Česku jsou ale daleko za dnešními technickými možnostmi: když se elity nebudou vzpírat, v budoucnu si aktivní občan nahraje mobilní aplikaci a hlasovat může z tepla domova. Jestliže lidé svěřují mobilním telefonům své bankovní účty, proč by jim nesvěřili i svůj volební hlas? Mobilní hlasování lze doplnit sítí volebních síní s volebními stroji-počítači pro lidi, kteří z nějakých důvodů nemohou mobilní aplikace užívat či je prostě odmítají; volební stroje jsou přece v různých zemích užívány několik desetiletí. Ekonomické úspory takového hlasování jsou očividné – to „papírové“, které právě v Česku proběhlo, stálo přibližně 450 milionů korun. Problém je, co v případě „mobilního“ hlasování s neposlušným lidem. Ten by si mohl nové technické možnosti vykládat tak, že hlasovat lze vlastně kdykoliv a o čemkoliv. O stavbě dálnice, o nošení roušek, o rozpočtu, o členství v NATO…

Moderní demokracie

Přímá demokracie je noční můra liberálů. Spokojeně usazeni na vrcholu pyramidy západní demokracie se bojí snad jakékoliv změny. Tak jako si ještě na začátku minulého století nedovedli představit všeobecné hlasovací právo s rovnými hlasy. Tehdy přicházeli s nápady na téma „kdo neplatí daně, nemá právo hlasovat“, „učitel na vysoké škole má více hlasů“, „ženy nerozumí politice, nemohou hlasovat“ a podobně. V pozadí byl třídní a nacionalistický instinkt: když budou moci všichni hlasovat, tedy i námezdní pracující, vyhrají nějací vyznavači rovnosti; když budou moci všichni hlasovat, v Rakousku-Uhersku vyhrají Slované.

Ale pak liberálům i konzervativcům svitlo: dělníci nemusí hlasovat jednotně, Poláci nemusí chtít ve Vídni totéž co Češi! Stačí jen, když si uvědomí své druhotné zájmy – nebo ještě lépe, když druhotné zájmy povýší nad zájmy nebezpečné. Lid přestal být vnímán jako semknutá rodina těch chudších a neprivilegovaných, změnil se na volný agregát jednotlivců. Pro jistou se mu korektně začalo říkat „občané“. Ti, co vládnou, se postupně přestali bát všeobecného volebního práva. Pochopili, že třídy i národy se ve volbách pohybují jednotně jen tehdy, když je propojí emoce spojená s nějakou masovou zkušeností či informací. To z druhé strany znamená, že lze třídy a národy rozdělit na části dobře nacílenou propagandou. Hlasování přece neodráží sociální pozici voliče, ale médii zformovanou představu o této pozici.

Veřejné mínění je dítětem masových sdělovacích prostředků. Všeobecná gramotnost, která měla lid osvobodit, jej svázala s novinami. A s hašteřivými politickými stranami, které si rozebraly rousseauovskou revoluční volonté général, obecnou vůli, na partikulární programy. Tak se starožitná vize demokracie coby vláda lidu začala měnit na moderní demokracii coby vládu politických stran. Proto lze z volebních mikrozisků poslepovat většinové koalice bouračů soch nebo je možné díky minimu hlasů předat křeslo předsedy Senátu politickým pozérům. A ohánět se přitom demokratickou vůlí lidu.
 

Syntetická nálada

V dobách, kdy noviny držely alespoň nějakou ideologickou linii, byla politická kariéra voleného státníka spojená s pracovními zkušenostmi, které mu pomáhaly formovat – třeba iluzorní – představu národního zájmu. Winston Churchill procestoval několik politických stran, ale jako politická osobnost byl konsistentní, tedy předvídatelný. To byly doby, kdy noviny umíraly až druhý den po vydání. Jenže internetové zprávy žijí jen do chvíle, než se objeví jiná zpráva, což může trvat několik minut. V USA letos ve volbách prezidentovy tweety plně nahradily stranický program.

Mihotavé politické kultuře se přizpůsobily i noviny. Mainstreamová média, elektronická i tištěná, začala bezohledně tvarovat veřejnost novým politickým jazykem. Ten pak spojila s nepřetržitým přívalem příběhů o Navalných, Skripalech, Tibetu, o chemických útocích v Sýrii, jaderných zbraních v Iráku… V žádném z takových příběhů nefungují jako zdroj nejdůležitějších zpráv tradiční investigativní novináři, všude se to ale hemží uspěchanými přebírači informací z prověřených agentur velkého bratra, a to nejen mediálních agentur.

Mediální příběh je zajímavý jen do okamžiku, než nastoupí únava veřejnosti. Někdy bývá i zpochybněn například žádostí z Moskvy do Berlína o dodání důkazu o otravě Alexeje Navalného, nebo požadavkem veřejného slyšení Sergeje Skripala, či příjezdem chlapce ze Sýrie, který byl podle videopříběhu natočeného Bílými přílbami obětí chemického útoku, do sídla Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW). Pak nastupuje dvojí reakce:

• Samozřejmostí se stala diplomacie a žurnalistika hluchých. To prostě pozvaní diplomaté nepřijdou na prezentaci ruské rakety, která údajně porušuje Smlouvu o likvidaci raket středního a krátkého doletu, nedostaví se ani na schůzku se zmíněným syrským chlapcem v OPCW, nebo v reakci na žádost o dodání důkazů o otravě Alexeje Navalného Berlín reaguje pouze monotónním opakováním, že Moskva musí danou kauzu vyšetřit. Ignorance ve virtuálním světě politiky mnohdy dokáže víc než argument.
• V médiích se objeví nový příběh. Třeba o ricinu v Praze nebo o záhadě s pasy na slovenském konzulátu v Petrohradě. Poté následuje vyhoštění diplomata a absurdní, zcela nelogické zdůvodnění tohoto aktu plus mediální embargo argumentů druhé strany. Nebo nastoupí příběh o firmě Huawei, která provedla… Co vlastně provedla? Nový příběh musí převrstvit ten starý, zatlačit jej do zapomenutí.

Nakonec nejde o jednotlivý příběh, ale o náladu vytvořenou nepřetržitým vlnobitím příběhů: „Opět ti Rusové!“, „Už zase ti Číňani!“ Vždyť přece není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Není jasné, zda něco ukradl, nebo byl okraden – ale dejte si na něho pozor, má něco společného se zlodějinou.
 

Vláda amatérů

Takto uměle médii vytvořená nálada slouží jako základ veřejné interpretace reálných faktů. Virtuální svět se pro demokracii stává důležitější než realita. Umožňuje svést živelně narůstající odpor vůči nešvarům liberálního režimu do žádoucího řečiště. Některé z patologických jevů – nejvděčnější je korupce, ale i politická manipulace, zbídačování celých skupin obyvatel, „odklánění“ daní, úpadek školství, nadužívání násilí v mezinárodních vztazích a podobně – se stávají předmětem ostré předvolební kritiky neznámých lvů z ulice, nových typů amatérů. Někteří z nich jsou podporováni drahými mediálními agenturami. Ti pak zasednou do státnických křesel a neznalí obsahu národního zájmu a utopení v kyjevské, bratislavské či washingtonské bažině zajištují, někdy nechtěně, kontinuitu zmiňovaných nešvarů. Není to nic nového. Jde jen o variaci staré pravdy, že nejtvořivější silou v politice je lidská ctižádostivá hloupost. Sláva vítězů bývá povětšině vystavěna na pošetilosti poražených.

V této situaci se na úrovni evropské integrace ve jménu evroobčanství rozbíjí národní identita komisařů a europoslanců: ti první zastupují bruselskou byrokracii, ti druzí se stali příslušníky ideologicky definovaných euroklubů a nesmějí ani mít při jednání pléna v sále na lavicích vlaječku státu, v němž byli zvoleni. Státu, kterému se kdysi říkalo vlast. Eurokomisaři vybíraní na státní úrovni z politiků, kteří se doma málo hodí, získávají mnohdy post, s nímž mají minimální zkušenosti, a stávají se zajatci úřadu. Byrokraté připravují ona sdělovacími prostředky oslavovaná usnesení a zprávy o „nemocné demokracii“, které pak komisaři personifikují. Na vnitrostátní úrovni je obsazování křesla ministryně/ministra obrany ČR příkladem role amatérů, kteří se slepě přizpůsobují ideologicky prezentovaným sobeckým požadavkům byrokratů a lobbistů.
 

Americký vzor

Politický systém Spojených států byl od počátku předobrazem probíhající proměny na starém kontinentě. Jestliže v Evropě v 19. století přerostly parlamentní kluby v politické strany s jednotným programem a pevným, mnohdy masovým členstvím, politické strany v USA zůstaly souborem „klubů“ zaměřených na voliče – a s regionálními programovými ba přímo ideologickými rozdíly uvnitř stran. Role peněz byla za Atlantikem výraznější, protože volební kampaň měla jinou, „profesionálnější“ povahu. To umožnilo plynulý přechod do zcela nové éry, kdy se stranická vedení obracejí k voličům více prostřednictvím mediálních agentur než pomocí stranického aktivu. K těm lepším z reklamních společností nemá přednostní přístup ten, kdo má pro lid lepší program, ale ten, kdo má víc peněz. Takto se v USA udržuje dvoustranictví a v Evropě začalo období slávy stran a politiků bez pevného historického, ideologického a vlastně i evropského ukotvení. Na státní úrovni v parlamentních i prezidentských volbách slaví úspěch flexibilní pragmatici určení pouze k aktuálnímu použití, jejichž strany a hnutí umírají, jakmile oni tak či onak skončí.

Uskuteční-li se v listopadu ve Spojených státech volby, proběhnou podle toho, jak rozštěpená politická elita vysvětlí většině aktivních voličů souběh různých událostí spojených s novým koronavirem. Ta základní si oblékla plášť klasické hospodářské krize. Oficiální údaje Bureau of Economic Analysis Ministerstva obchodu USA říkají, že letos v druhém čtvrtletí klesl hrubý domácí produkt Spojených států ve srovnání s předchozím kvartálem o těžko uvěřitelných -31,4 %. Odvaha prognózovat letošní vývoj ekonomiky USA se vytrácí, všichni čekají na další informace; poslední odhady Mezinárodního měnového fondu z poloviny roku uvádějí, že v roce 2020 klesne hrubý domácí produkt USA o osm procent.

Vypadá to, že rozhodování, komu dát hlas v listopadových volbách v USA, osvítí ekonomické údaje za třetí čtvrtletí. Odhady se zatím pohybují mezi 20 až 30 % růstu oproti druhému čtvrtletí – což by mohlo zapůsobit jako Republikány vymodlený „říjnový zázrak“. První oficiální odhad z Bureau of Economic Analysis by měl být 29. října, tedy necelý týden před volbami. Tuto zprávu pak využijí volební akční výbory jako obušek na ty druhé. Vše ale v rámci daného řádu. Jenže předvolební nálada veřejnosti i stav ekonomiky není v USA pouze pod tlakem virtuálních příběhů. Tlačí na ně čtyři skutečné problémy, podobné jezdcům Apokalypsy: COVID-19, občanské nepokoje, požáry na západě a hurikány na jihovýchodě. Zatím jejich koně pouze lehce cválají, jako by se zacvičovali. Mají-li však Spojené státy obstát v zápase o svou budoucnost, měly by z voleb vzejít jednotnější, než jsou dosud…

Některé pozoruhodné reakce na pandemii v USA lze však zachytit již dnes: třeba růst cen akcií v podmínkách ekonomického propadu. Tento růst jde daleko za rámec daný růstem zisku firem, jimž pandemie nabídla nečekané příležitosti. Například těsně před zveřejněním informace o tom, že prezident Donald Trump onemocněl, burzovní index NASDAQ-100 – tedy hodnota akcií 103 největších nefinančních firem na tomto elektronickém trhu – hlásil meziroční růst o 49,4 %; akciový index S&P 500 – hodnota akcií pěti set největších firem obchodovaných v USA – oznamoval meziroční nárůst 14,7 %; Dow Jones – hodnota akcií třiceti největších a nejziskovějších amerických společností na tomto trhu – informoval o růstu 4,8 %. Tento burzovní optimismus, propojený s celou řadou dílčích výkyvů, může mít dvojí vysvětlení:

• Pokračuje nafukování finanční bubliny, kdy firmy a jejich podílníci nakupují vlastní akcie a tím zvyšují jejich hodnotu. Jak dlouho se může prohlubovat tento rozdíl mezi reálnou a burzovní hodnotou firem není jasné. Bubliny ale mají tu nepříjemnou vlastnost, že dříve nebo později prasknou.
• Akciové trhy odrážejí optimismus podnikatelů, kteří věří jak v opadnutí pandemie, tak i v příznivý výsledek listopadových voleb. Jenže obchodníci s akciemi jsou jen zřídka znalí chování tajemného viru COVID-19. A pokud se jedná o politiku, povětšině podléhají proměnlivým mediálním náladám. Přesto lze z těchto údajů odvodit víc než informaci o pocitech burzovních makléřů. Tyto pocity jsou organicky propojeny s pocity majetných vrstev, které volby s konkrétními úmysly spolufinancují.

Podle odhadu washingtonského výzkumného pracoviště Centrum pro odpovědnou politiku budou letošní volby v USA stát přibližně 10,8 miliard dolarů. Z této částky prezidentská kampaň ukousne 5,2 miliardy, přičemž Joe Biden je při shánění peněz úspěšnější než Donald Trump. Z uvedené letošní celkové částky na volby utratí Demokraté 53,7 % a Republikáni 39,0 %; zbytek připadá na ostatní strany a nezávislé kandidáty. Zajímavá je struktura dárců, kterou přibližuje následující graf. Podle něho nejvíc do voleb investovali velcí individuální dárci – tedy ti, kdo dali 200 dolarů a více. A v průzkumech stále vede Joe Biden, kterého Donald Trump obviňuje z podbízení se socialistům.

*          *          *

Úroveň západní politické elity, včetně té mediální, neskýtá pro budoucnost mnoho nadějí. Mobilní volební aplikace demokracii nezachrání. V této situaci se radikální kritika liberálního politicko-sociálního uspořádání stala nezastupitelnou součástí hledání místa Západu v prudce se měnícím světě. Zatím Západ na změny reaguje zpravidla stále agresivnější obranou starých pořádků. Proto je bojovná kritika jedinou cestou, jak zachovat ty evropské hodnoty, které pomáhaly vytvářet humanistickou část západního způsobu života. Část, na jejímž utváření se liberálové výraznou měrou podíleli – a kterou dnes svojí neschopností sebereflexe pohřbívají.