Na světě prý neexistuje nic, za co by nebylo možné cítit se provinile: „Za prokrastinaci na sociálních sítích, za sledování seriálů na Netflixu, za konzumaci masa, za típnutí telefonu rodičům, za koupi Huawei smartphonu, za vyhnání sudetských Němců a dokonce i za pocity provinilosti nebo za jejich absenci,“ vyjmenovávají tvůrci představení I Am the Problem, které má v pondělí večer premiéru v pražském prostoru Alfred ve dvoře. Jejich novinka se právě neodbytných pocitu provinilosti dotýká a zkoumá je moderním divadelním jazykem.
„Tohle téma se silně vyjevilo hlavně v souvislosti s klimatickou krizí: to jsou všechny ty environmentální žaly, flygskam (hnutí založené na studu z létání pro jeho ekologický dopad - pozn. red.) apod. Pocit viny se najednou přesunul na úroveň předmětů banální dennodenní spotřeby např. není možné ani surfovat na internetu,aby se člověk necítil špatně a nemyslel na související produkci CO2. Když si kupujete počítač, nesmíte myslet za jakých podmínek a kde se těží vzácné kovy potřebné na jeho výrobu,“ přibližuje východiska svého projektu autor a režisér Jan Mocek.
„Začali jsme tohle téma zkoumat v širším kontextu, a zjistili jsme například, že se jedná hlavně o emocionalitu naší sociální bubliny tzv. velkoměstských liberálů,“ upozorňuje Mocek.
Pocit provinilosti se dle autora projevuje například postováním omluvných selfie. „Protože si přece uvědomujete, že když letíte do Kanady, tak děláte něco špatně. Ale vy si prostě nemůžete pomoc, máte tam kamarády a Vancouver milujete. Nebo můžete updatovat rámeček profilové fotky na Instagramu. Anebo třeba o tomhle tématu můžete udělat divadelní inscenaci. Divadlo je sice normálně k ničemu, za což se také cítíte provinile, ale když se využije jako nástroj osvěty, tak to nějak začne dávat alespoň pocit smyslu,“ pokračuje.
Performance má svým pojetí blízko k filmovému žánru mockument. Pohrává si totiž se skutečnými identitami performerů, je plná jejich osobních vyznání a příběhů, která vzápětí zpochybňuje a k nerozeznání směšuje realitu s fikcí. Před diváky se prý otevře prostor na pomezí divadla a psychoterapie.
„Představení nepřináší a ani nemůže přinášet řešení. Hrajeme spíše o uvěznění v pocitech viny a o neschopnosti nebo nemožnosti se jich zbavit. Alespoň chvilkovou katarzi ale snad slíbit můžeme,“ uzavírá Mocek a po vizuální stránce slibuje divákům spíše minimalismus. „Oproti původním plánům jsem dospěli až k téměř činoherní minimalistické estetice.“
Pocit provinilosti před diváky ztvární trojice performerů Irina Andreeva, Wayne Jordan a Tinka Avramova. Po pondělní premiéře bude možné nezvyklý projekt navštívit hned v úterý a ve středu.
