Kniha, kterou nedávno vydal Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, se komplexně zabývá nejen výstavbou sídlišť jednoho z největších českých měst, ale nechybí v ní ani řada unikátních fotografií, plánů, dokumentů a letištních snímků. „Kniha je výsekem mého zájmu o město, ve kterém žiju,“ říká její autor.
V minulosti jste se ale zabýval i jiným typem staveb...
Snažím se město nahlížet z vícero stran. Zabývám se jeho výstavbou v 19. a 20. století. Sídliště však zůstávají dlouhodobě na okraji zájmu laické i odborné veřejnosti, ač existují lidé, kteří se zabývají určitými aspekty hromadného bydlení – třeba projekt Paneláci. Není to tedy tak, že by kolem byla úplná informační poušť. Mě ale zajímá celek jako specifický odraz reality.
Proč právě celek?
Když si uděláte celkový přehled, a ne jen analýzu úzkého výseku, vyberete si určitý typ, v tomto případě zástavby sídliště, vyniknou jiné věci, než když si zvolíte třeba jen to nejlepší, anebo to nejhorší. Na nejlepším sídlišti se ukážou přednosti hromadného bydlení, na nejhorším zase jeho slabé stránky, ale v celku vše působí poněkud jinak.
Co vyniklo při zpracovávání vaší publikace?
Že současnost je při posuzování sídlišť nespravedlivě jednostranná. Dříve byli mnozí lidé spokojení, situace jim vyhovovala nebo mlčeli. Dnes mnozí říkají: No to je hrůza.
Kde je pravda, co se týče ostravských sídlišť, a v čem se změnila jejich funkce?
Dříve sídliště vznikala k uspokojení rostoucí populace, výstavba sídlišť se řídila určitými předpisy a normami a měla být součástí průmyslové produkce. Samozřejmě se pracovalo strojovou výrobou a probíhala industrializace výstavby. To se netýkalo jen panelových staveb, ale už cihlové zástavby. V mé publikaci čtenář zjistí podle jednotlivých kapitol, jaký byl například kladen důraz na množství bytových jednotek. Že převažují malé byty, jednopokojové, což determinuje sociální skladbu obyvatelstva.
V čem je to důležité?
Dnes se všichni diví, proč jsou na tom některá sídliště dobře a jinde vznikají zárodky ghett. Je to přitom docela přirozené, protože sociální skladba obyvatelstva je podmíněna typem bytů. Příliš malých bytů bez dalšího vybavení přitahuje nižší sociální vrstvy a roztáčí se kolotoč směřující dolů. Tohle už nevyřeší jedinec nebo jedna přestavěná a rozšířená bytová jednotka. Znamená to uvažovat nad případnými trendy regenerace sídlištní zástavby.
Kdybychom chtěli zabránit vzniku ghett, pouze kosmetická proměna okolí nám nepomůže?
Když se neudělá nic s domy, těžko můžeme ovlivnit jejich sociální skladbu, i když rozmanitý a velkorysý veřejný prostor, parky a dostatek místa pro další aktivity představují důležitou složku obytného prostředí.
Měla i vaše publikace nějaký vývoj? Věděl jste od počátku, že bude právě taková, jak vyšla?
Vůbec ne, uvažoval jsem nad ní jinak, měla mít jinou strukturu. Chtěl jsem téma představit chronologicky, pojednávat o jednotlivých obdobích. Jenže to by měla třeba tisíc pět set stran. V průběhu psaní jsem se rozhodl postupovat jinak. Svou roli hrálo i shánění materiálů a pramenů, pořízení všech fotografií bylo poměrně náročné. S fotografem Romanem Poláškem jsme například měli možnost letecky dokumentovat sídlištní zástavby. Dnes už vím, že pořízení všech snímků by vyžadovalo více leteckých hodin. Byl jsem však vůbec rád, že se našly peníze na let, při kterém jsme fotografie pořídili.
Kolektiv Martina Jemelky zpracoval historii ostravských kolonií, takže je logické, že jste se začal věnovat mladším sídlištím. Jaká byla vaše příprava?
Ano, Martin Jemelka a jeho tým kolonie podrobně zpracovali. Na to navázala sídliště, a proto jsem pozval do Ostravy tým historiků architektury z Bratislavy, který zmapoval tamější sídliště. V roce 2012 vystoupili ve zdejším Klubu a antikvariátu Fiducia. Následně jsem vstoupil do týmu zvaného Paneláci, který mapoval celorepubliková sídliště. Otázkou bylo, jak téma uchopit. Už tehdy jsem některá sídliště v Ostravě popsal a bylo patrné, že třeba Ostrava-západ, dnešní Poruba, je chronologickou ukázkou vývoje sídlištní výstavby i s poměrně úspěšnými příklady z 50. a 60. let.
Kolonie z větší části již zanikly, sídliště zatím „pouze“ hrají vícero barvami?
Kolonie zanikly, anebo z nich zůstala torza a jsou převrstveny domácím kutilstvím jednotlivých vlastníků. U sídlišť se to zatím projevuje v menší míře, i když i tam se konají různé stavební změny a ne vždy zrovna k lepšímu. Vždycky si vybavím, jak americká historička Kimberly Elman Zarecorová zůstávala paf z Dubiny, Hrabůvky i Bělského Lesa a říkala: Proč z toho děláte ten barevný kýč? Není ani hezký, ani účelný, spíše to připomíná, když nějaký puberťák dostane do ruky počítačový program a nahází barevné fleky na fasády. Ať už se přece dívám na sídliště jakkoliv, pořád se jedná o architekturu a urbanistický celek.
Nejstarší část nové Poruby. V popředí Oblouk, za ním Dvouletky a ještě za nimi dům Věžičky.
Ale ta barevnost přece vyvrací takový ten mýtus o šedivém socialismu, nebo ne?
Vezměte si domy červené či rudé barvy na Dubině. Říkám si, jak to, že to těm lidem nevadí? Ne těm, co v nich bydlí, protože bydlí vevnitř a tu hrůzu z bytů nevidí, ale co ti z protější strany? Musí mít červené obýváky, červené kuchyně, z toho se jim musí chtít zvracet. Existují i fialové varianty, zelené, oranžové. Člověk si říká, jestli se autoři těch návrhů nechtějí někomu pomstít. Možná by stálo za to zjistit, zda v těch protějších domech není více sebevražd anebo tam nemají byty nižší cenu, ale možná že lidé jsou již natolik otrlí, že si zvykli i na to barevné peklo.
Co dalšího se dá na výstavbě sídlišť a jejich historii rozeznat?
Například že od 40. let se začala zastavovat půda kolem měst, z větší části zemědělská. V 60. letech komunističtí plánovači přišli na to, že to je špatně. Rozhodli, že výstavba se má přenést do městských center. Je to zásadní úvaha, protože díky ní došlo ke zhušťování sídlišť, najednou převládaly menší veřejné prostory a vyšší věžové panelové domy. Na základě těchto úvah vznikal od poloviny 60. let projekt přestavby a asanace centra Ostravy. Tento proces je hodně důležitý, ale nikdo se o něj moc nezajímá.
Která sídliště máte na mysli a jak to souvisí s vaším výzkumem?
Jindřiška, Jirská osada, centrum, je jich spousta. A to jen proto, aby se nezastavovala zemědělská půda. Jenže uvědomme si, že otázka zastavování zemědělské půdy je aktuální i dnes. Co dnes děláme? Zastavujeme zemědělskou půdu. Masivně. Možná v některých oblastech i více než za komunistického režimu.
Což je v podstatě nepříjemný paradox. Společnost se v tomto ohledu nikam neposunula?
Obecně převažuje názor, že v naší společnosti existuje diskontinuita. Tehdy byli komunisti, pryč s nimi a je to vyřešeno. Jenže tím se podstata věcí neřeší, ve spoustě věcí existuje kontinuita. To jsem si uvědomil při psaní Ostravských sídlišť. Protože spousta trendů, které dnes převažují, existovalo již dříve.
Věnujete se i umělecké stránce sídlišť, proč?
Mám rád abstraktní umění, sídliště jsou pro mě také svým způsobem abstraktní kompozice. Mají nějaké proporce, tu lepší, tu horší. Dá se říci, že vyjadřují i odraz světového dění. Například sídliště ze 60. let v té nejlepší fázi, třeba 5. obvod Poruby nebo Kamenec, představují celky, které zrcadlí architektonické trendy, jež se rodily třeba ve Francii, Spojených státech, Sovětském svazu. Nedá se říct, že to bylo horší nebo lepší. Je pro město velice důležité, zvláště do budoucna, aby si uvědomovalo určité kvality i slabiny. Zkrátka nejde jen o otázku pro historika. Musíme se zabývat sídlišti pro budoucnost, protože musíme zjistit, jaké jsou jejich hodnoty, která sídliště stojí za to udržovat a že jiná takovou péči nezasluhují.
Ostravská sídliště jsou výpravnou publikací o 450 stranách, obsahují všechna zdejší sídliště?
Kniha obsahuje všechna základní velká sídliště na území města, tak aby doložila čtenářům trendy hromadné bytové výstavby od 40. do počátku 90. let minulého století. V některých případech se nepovedlo získat materiály o výstavbě sídliště v oblasti takzvaných Pískových dolů, ale v rámci celku to nevadí.
Do jaké míry lze vaši knihu považovat za ojedinělou?
Publikací o sídlištích není mnoho. V uplynulém desetiletí vyšly knihy o sídlištích Solidarita, Invalidovna nebo Ďáblice. V Brně o sídlišti Lesná či v Kladně o Rozdělově. Celkový přehled o výstavbě sídlišť v případě jednoho velkoměsta je v českém prostředí prvním počinem.
V čem může spočívat význam vaší knihy a jak může změnit pohled na takzvané paneláky?
Třeba že laici, kteří na sídlištích bydlí, se o ně začínají zajímat mnohem více. Pro mě bylo zajímavé, že samotní architekti byli už ve své době kritičtí k výstavbě sídlišť. Zvláště po okupaci v roce 1968 začal převládat důraz na kvantitu, nikoliv kvalitu. Domy jsou vyšší, obsahují více bytů, ustupuje se od propracovanějších celků. Typický je v tomto 7. a 8. obvod v Porubě, ale i Ostrava-Jih, Dubina. Podařilo se však uskutečnit zajímavé umělecké realizace ve veřejném prostoru, které sice vycházely z tehdejších předpisů, ale zároveň v některých případech překonávaly určité možnosti. Takovým příkladem je Minikrajina sochaře Kurta Gebauera na sídlišti Fifejdy 2. Nemá obdoby ani v celorepublikovém měřítku.
Co byste řekl k obecné charakterizaci sídlišť?
Sídliště jsou na jednu stranu fádní, přesto si myslím, že mají velký potenciál. Ne všechna, ale ta kvalitní ano. Když poznáte sociální výstavbu v Římě, budovanou v blocích, uvědomíte si klad zdejších sídlištních celků. Tam jsou domy tak nahuštěné, že kolem nich není žádná zeleň. To, co máme v Ostravě, je oproti Římu obrovský luxus. I Dubina či Bělský Les je vedle mnohých sídlišť ve světě velkorysý koncept. Ale třeba ve východní části Berlína dokázali tamní sídliště z éry komunismu velmi zajímavě upravit i pro současné potřeby. Vznikají tam parky a pěší zóny včetně základní infrastruktury. Znamená to však soustavnou péči a zájem a ten je nutno co nejvíce podporovat.
