TZ: The Unremarkableness of Disobedient Desire

The Unremarkableness of Disobedient Desire / kurátorka: Laura Amann / Lucie Drdova Gallery / Praha / 4. 9. - 17. 10. 2020

„Hodně jsem se toho naučila, to ano, ale jen proto, abych pak nabyté poznání mohla rozebrat na součástky, obnažit na kost a vytěžit z něj pouze ty koncepty, které se mi hodily do krámu.“

Již samotné jméno autorky „Umění radosti“ – Goliarda Sapienza – je příslibem moudrosti, která se však projevuje neuctivě, bezstarostně a bohémsky. Modesta – naše hlavní hrdinka – onen příslib dodrží. Tato důvtipná žena dosáhla moudrosti hraničící se spirituálním hrdinstvím. Své odhodlání a touhu emancipovat se od veškerých společenských očekávání a vytvořit si vlastní vzory nám předkládá bez velkého povyku – jako by bylo nadmíru jasné a samozřejmé, že bychom měli následovat jejího příkladu.

„Nejvíce nám škodí slova, která nám tradice předkládá jako absolutní, ačkoli mají překroucený význam. Slovo „láska“ je lež, totéž lze říci o slově „smrt“. Lže nám mnoho slov, snad většina. A přesně to jsem musela dělat – zkoumat slova, jako by to byly rostliny či živočichové … A potom z nich seškrábnout plíseň, osvobodit je od nánosů stoleté tradice, vymyslet si nová slova, a hlavně ze svého slovníku vyřadit a nadále nepoužívat ta, jež jsou nejběžnější, a také nejprohnilejší.“

Modestu doprovázíme na cestě za osobním osvobozením, na jehož počátku často stojí smyslné či sexuální zkušenosti prodchnuté takovou lehkostí, až se nám její touha překračující hranice slušnosti může zdát obyčejná, ba přímo ordinérní. Ať už je stoická, uvážlivá či bezohledná, obdivujeme ji zpovzdálí, dokud se kolem nás neprožene v intimních a poetických momentech s tak přímočarou upřímností, až to hraničí s naivitou. Mazaně manévruje vlastním životem a získává výhody manželství: titul, bohatství a krytí pro své eskapády. Výsledkem je svoboda nevykoupená samotou, peníze bez práce a sexuální zkušenosti dle libosti.

„A tak jsem poprvé v životě milovala a byla milována, fui amata amando, jak se zpívá v árii. Bylo to cosi tak vzácného, že si ještě teď vybavuji pocit lehkosti, s nímž jsem ráno otevírala oči, pocit jistoty, který doprovázel nové dobrodružství zrozené z našeho objetí.“

Její milenci – pocházející z nejrůznějších sociálních prostředí, vyznačující se rozmanitou politickou a profesionální orientací a genderovou pestrostí – ji učí nejen celé paletě smyslné dynamiky, slasti a milostných konstelací, ale vybírá si je také kvůli jejich potenciálu zasvětit ji do radikálního myšlení. V prvním kroku setřásá náboženská přesvědčení, poté si buduje filozofické a politické základy v knihovně svého aristokratického příbuzného, aby se následně vyučila socialismu a anarchismu u rodinného přítele a milence, krátce se setkala s poezií, a nakonec se sama stala spisovatelkou a politickou řečnicí. Zároveň se Modesta obklopuje rodinou svých vyvolených, na způsob kmene, kde se děti i dospělí mohou svobodně pohybovat a získávat poznání, zkušenosti a autonomii.

„A v této přítomnosti, kterou jsme sdíleli – a stále sdílíme – jste mi přinášeli radost, učili mě novým myšlenkám, pomáhali mi duševně růst.“

Sexualita a touha Modestě pomáhají vytvořit si vlastní utopii a odhalit tak nezbytnost sexuálního, smyslného a snad i vulgárního rozměru utopického myšlení. Touha totiž není z tohoto světa. Naše hrdinka – jež je světicí i vražedkyní – skrze touhu vstupuje do jiného světa, do světa, po němž sama prahne – její touha ji v tomto smyslu zasvěcuje do radikálně neznámé existence, neboť toužit znamená věřit v transcendenci světa Druhých – abychom citovali Reného Girarda.

„Láska není zázrak, Carlo, je to umění, dovednost, duševní a tělesné cvičení mysli a smyslů jako každé jiné. Je to jako hrát na hudební nástroj, tančit nebo pracovat se dřevem.“

„Teď mluvíš o sexu.“

„A není sex totéž co láska? Láska a sex jsou dvě strany téže mince. Čím by byla láska bez sexu? Uctíváním sochy, Madonny. Čím by byl sex bez lásky? Pouhým střetáváním pohlavních orgánů.“

Jestliže touha není pouhým chtěním toho, co chceme, ale chtěním toho, co chce Druhý, proč nenásledovat Modestin příklad? Mazaně se provdat. Být anarchistkou. Bojovat s fašisty. Vytvořit si vlastní kmen. Na nic se neohlížet, mrdat a milovat. Praktikovat umění radosti.

„Revoluce pohádkou! To je vlastně docela dobrý nápad.“

Nina Beier pečlivě kombinuje materiály a objekty a nechává je vstupovat do formálního a kontextuálního dialogu, jenž odhaluje kulturní kódy a kolaps znázorněných systémů a jejich ekonomické a interpersonální struktury. Smyslně zaoblené umyvadlo je ucpané ručně ubaleným doutníkem. Domácí předměty, jež překypují odkazy, jako je falický vs. zaoblený, manuální vs. industriální, očistný vs. znečišťující, tradice vs. modernizace, získávají díky novému uspořádání smyslnost a elasticitu významu. Rukavice upevněná v gestu zkřížených prstů, signalizujícím naděje a přání, ale také klam, je ověšená komerčními, vojenskými a náboženskými odznaky. Brože a odznáčky, jež často nosí společenští vyděděnci, představují směsici společenských vlivů; rukavice dává okázale najevo zdánlivě oxymoronickou nutnost věřit a zároveň pranýřovat, aby docílila jisté subverze. Dvě paruky vyrobené z přírodních vlasů asijských žen jsou vyčesané do účesů populárních v západním kontextu – úhledně upravené a zarámované tvoří obraz ženy, která byla, bude a chce být.

Kazuna Taguchi pracuje s výstřižky, z nichž konstruuje ženské figury dle vlastních představ. Vznikne kresba či malba, kterou pak autorka vyfotografuje a pečlivě manipuluje v temné komoře, výstupem je pak fotografický tisk. Kombinace reprodukcí z různých zdrojů, kresebných textur a fotografovaných povrchů simuluje realismus, který je v přímém kontrastu vůči historii portrétu, protože znázorňuje osobu, která nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude. Přístup autorky je rafinovaný a taktní: ženy, které neexistují, svým portrétem zosobňují masky žen, které by existovat mohly, a pohlcují nás tak přízračným jsoucnem ženství.

Dino Zrnec pokryl celou místnost pečlivě rozmístěnými koberci a vytvořil tak smyslnou a hebkou krajinnou koláž. Některé z koberců jsou tovární zbytky, které našly nové uplatnění. Ústřední bod je pak výsledkem procesu důkladné vzájemné výměny mezi dělníky a umělcem, kdy na jedné straně došlo k seznámení s výrobním procesem a na druhé straně k přizpůsobení zavedených výrobních metod nezvyklým požadavkům. Díky oboustranné vazbě splynou dva obrazy v jeden. Stopy jedné strany jemně doplňují stranu druhou a ruší tak obvyklou logiku rubu a líce.

Romana Drdová na velkoformátových hedvábných tiscích znázorňuje odvážné sexuální motivy, hravé tvary a naštvané nápisy. Vypráví příběh bolestného procesu vyrovnávání se s klamem, ztrátou a zraněními domnělé lásky. V převrácené dynamice viktimizace se bolest stává motorem kreativity. K poznání totiž dospíváme nejen díky laskavým a velkorysým milencům – prožitky zlosti, vzteku a násilí podněcují náš emocionální rozvoj, ve finále nám přinášejí katarzi a otevírají dveře nové lásce.

Ida Szigethy začala malovat na začátku šedesátých let jako samouk. Po smrti své matky se vydala na cestu sebepoznání prostřednictvím malířského cyklu věnovaného rekonfiguraci vlastní ženské identity. Součástí cyklu je i „Rovnice s dvěma vanami“. Na pohled naivní malba znázorňuje nahou ženu ležící v posteli. Rámuje ji dekorativní interiér s bohatými vzory a detaily, včetně neobvyklé koupelny, kde je nikoli jedna, ale rovnou dvě vany. Vzbuzuje tak dojem absence či očekávání druhého a zároveň je projekcí sebevědomé soběstačnosti.

Kiki Kogelnik ukazuje erotičnost zdánlivě zbavenou veškerých emocí – těla se stávají součástkami a vedou nás k zamyšlení nad mechanismy tělesné smyslnosti, a snad také sexuality strojů. Umělkyně, která se moc nezajímala o to, co dělají její současníci a co je zrovna v módě, s radostí rozvíjela vlastní ikonografii založenou na výrazné barevnosti a hravě se zamýšlela nad láskou, životem a sexualitou v době, kdy už naše těla evidentně ovládá techné.