V sloupku týkajícím se nápadu jednoho pražského klubu pořádat i nadále taneční party pod záminkou „natáčení studentského filmu“ (Bezohlední, LN 28. 9.) komentátor Martin Zvěřina píše: „Bude určitě zajímavé sledovat, zda proti lidem, kteří budou vědomě a záměrně podporovat šíření epidemie, tento stát zasáhne a jakou to bude nakonec mít právní dohru.“ Přesně tak: to, jak bude stát reagovat na některé skutečnosti, se kterými se aktuálně setkáváme, bude jedním z testů smyslu jeho efektivní existence.

Zdaleka ovšem nejde jen o tento nápad. Zdá se, že jedním z aktuálních důsledků pandemie je u některých spoluobčanů ztráta jakékoliv odpovědnosti k druhým, umocněná představou, že být svobodný znamená chovat se bezmála tak, jako bych byl sám na světě…

Jednotlivá omezení a regulace, se kterými se nyní setkáváme, všechny ty zákazy návštěv, setkávání se a shromažďování, příkazy k používání roušek a respektování rozestupů nejsou jen ojedinělými „výkřiky“ jednotlivých státních nebo obecních orgánů, ale jsou součástí něčeho, bez čeho se žádný demokratický právní stát neobejde, totiž toho, čemu se říká „veřejný pořádek“. Ten významní právníci (například prof. Eliáš) definují jako „souhrn norem umožňující fungování společnosti rovnoprávných a svobodných lidí, vědomých si svých povinností vůči druhým a odpovědnosti vůči celku“. Podle jiných právních autorit pak „veřejný pořádek představují základní pravidla právního státu, na kterých je třeba bezvýhradně trvat, tedy pravidla, jejichž dodržení nelze ponechat výlučně na iniciativě dotčených jednotlivců“. Společnost rovnoprávných a svobodných občanů, chceme-li být takovou, ovšem nemůže existovat bez odpovědnosti vůči celku. A na to jako by někteří, ve jménu vlastních představ o svobodě, zapomínali…

Ústavou chráněný statek

Veřejný pořádek není něco, co bychom mohli, ale také nemuseli podle svého uvážení respektovat. Ústavní soud zahrnuje veřejný pořádek mezi ústavou chráněné veřejné statky (např. nález III. ÚS 256/01 z 21. 3. 2002) a Nejvyšší soud ve svém nedávném rozsudku ve věci 31lCdo 36/2020 z 10. 6. 2020 rozhodl, že veřejný pořádek „zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců“.

A nad aktuální aktivitou některých jednotlivců by patrně každý, kdo sleduje veřejný život nebo sociální sítě, zaplakal. Čtu-li, že ohledně roušek člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Vadim Petrov soudí, že „… jako pacient pouze sám vždy rozhoduji o tom, co chci, a co nechci. I když bude celá medicína tvrdit, že je to pro mne to nejlepší řešení, osobně ho nemusím přijímat, pokud s ním nesouhlasím… Povinnost každého je chránit především vlastní zdraví,“ jistě si lze povzdechnout nad tím, že ona odpovědnost vůči celku se zcela vytratila. A čtu-li na sítích, že „známá česká novinářka“ Jana Peterková tvrdí, že zákon nařizující používat roušky je stejný jako zákon umožňující popravu Milady Horákové, pak to sice někdo může považovat za bezmeznou hloupost, ale především jde o způsob uvažování zcela se míjející s jakoukoliv představou o spořádané společnosti.

Věra Jourová považuje za hrozbu demokracie to, že se v některých evropských zemích buduje „neliberální demokracie“. Obávám se však, že to, že část občanů nejen u nás, ale i jinde v Evropě přestává v souvislosti s pandemií respektovat veřejný pořádek z důvodů svých vlastních představ o svobodě a demokracii, ohrožuje skutečnou demokracii mnohem více než cokoliv jiného.

LN, 30.9.2020

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je ombudsman