„Všechny velké historické události minulého století začaly v Německu. První světová, druhá světová, rozdělení světa na socialistický a kapitalistický, pak pád zdi. Proto je Berlín tak atraktivní, je to na něm vidět,“ odpověděl mi košatě na dotaz zdejší architekt Martin Rein-Cano, který se před pár lety účastnil pražského festivalu reSITE. „Stejně jako byla Paříž město 19. století, Berlín je symbol století dvacátého. Bývalo to hlavní město nacistů, dnes je to hlavní město hipstrů – je tam spousta kontradikcí. Bohužel právě nad bydlením získal po pádu zdi kontrolu velký byznys,“ povzdechl si.
Kromě sítě barů, klubů, galerií a bister je dnes Berlín také hubem technologických i jiných firem. Vedle umělců, aktivistů a nonkonformistů je městem programátorů, start-upových podnikatelů a manažerů, jejichž kupní síla dokáže proměňovat celé městské čtvrti.
„Pamatuju si, když město v devadesátých letech hledalo svoji identitu. Jako by plavalo v prostoru, když se najednou sjednotila západní část, která byla vždycky zvláštním dotovaným ostrovem, s východní částí, kde se zhroutil systém. Město tehdy nemělo obvyklé zájmové skupiny, které by si ho už v minulosti rozporcovaly, bylo tam tolik místa, tolik svobody. Mohli jste se vplížit do nějakého bytu a začít tam žít a nikdo si toho nevšiml. Mohli jste si vzít celý dům a dělat tam party ve sklepě. Bylo to, jako když je člověk mladý a všechno je poprvé. Ale byl to jenom moment v čase, nemohlo to trvat dlouho,“ popisoval Argentinec, který je dnes součástí architektonického studia obklopeného v centru Berlína standardním mixem velkoměstských podniků. „Nevím, jestli se z téhle berlínské pohádky dá udělat i dospělácký román. Možná teď spíš bude zajímavá Praha, Budapešť nebo Pchjongjang. A Berlín se stane obyčejným světovým městem jako všechna ostatní. Mělo by se ale umět postarat o to, aby se v něm dalo normálně žít.“
Město klubů a kluboven
Osmého září 2019 na demonstraci Wem gehört die Stadt? (Komu patří město?) to v berlínské čtvrti Prenzlauer Berg jako v obyčejném městě nevypadá. Protest je koncipovaný jako velká street party („tanzdemo“), pořádají ho hudební kluby od těch velkých jako je Tresor po Jonnyho Knüppela, dvorek u řeky s několika boudami, jež fungují jako malé stage. Jsou tu dnes nejen lidé z klubů, kteří se zastavují u různě rozesetých DJských stanovišť a tančí. Na demonstrace proti byznysu s bydlením je ve městě zvyklá chodit velká část obyvatel. „Berlín potřebuje kluby, jako jsou Hafen, Potse nebo Mauerpark, kde lidé fungují ve vzájemném respektu,“ ozývá se z megafonu z dodávky jedoucí s průvodem. „Tahle místa pospolitosti naše město definují. Všude se teď ale zvyšuje nájem nad únosnou míru a lidé i podniky jsou nucené se vystěhovávat. Děje se to klubům, kulturním institucím, hudebním školám, malým obchodům, sousedským iniciativám, hospodám i nám všem.“
Scénář je vždycky stejný, popisují účastníci demonstrace. Budovu, ve které sídlí kluby, obchody nebo byty, koupí nový majitel, obyčejně firma, která vlastní mnoho dalších nemovitostí a je aktivní na finančních trzích. Zvýší v ní nájem tak, že už ho lidé nezaplatí, popřípadě se nový vlastník rovnou pokusí nájemníků zbavit. „Skoro všichni, co znám, jsou z toho nervózní,“ říká Katrin, která nese jeden z transparentů. Každý měsíc vám někdo řekne, že mu zvýšili nájem a on netuší, jak ho zaplatí. Já to řeším tak, že jsem v pokoji se spolubydlící, a i v dalších místnostech bydlí po dvou lidech. Zatím to jde, je mi sedmadvacet a studuju, ale nevím, co budu dělat, až budu chtít děti a rodinu.“ V jiných městech v Německu by to podle ní bylo ještě horší. Že pomůže městská politika bydlení, Katrin nevěří. Sleduje raději zdejší iniciativu za vyvlastnění velkých bytových pronajímatelů. „Nemyslím si, že všechny ty ‚brzdy‘ a ‚stropy‘ pomohou,“ naráží na zákony, se kterými přišla v posledních letech radnice. „Nemyslím si ani, že projdou přes soudy.“
Čtyřicátník, který se představí jako Mike, se stará o malý klub ve Friedrichsheinu. „Myslím, že nás čeká poslední sezona, majitel domu prostor nedávno prodal zahraniční firmě, a to je klasická berlínská story. Je jasné, že do půl roku nás vyhodí a pronajme to pobočce nějakého podniku, co je už ve všech evropských velkoměstech.“ Jeho přítelkyně, která se v Berlíně narodila, bydlí v domě, kde je pořád „staré nájemné“. „Mám štěstí, kolem mě se už stěhovalo do menšího nebo někam ke kamarádům dost lidí. I podniků. Nedávno ale u nás v ulici lidi zachránili tureckou pekárnu, která tam je už asi dvacet let. V den předání klíčů přišlo protestovat tolik obyvatel z okolí, že dosáhli nějaké prozatímní dohody.“ Podle Berlíňanky je dobře, že město přišlo se stropem nájemného, i když se jí nelíbí, že je to jen na pár let. „Dá nám to možná trochu času promyslet, co se dá dělat,“ říká blondýna, která se ve své čtvrti účastní sousedské iniciativy proti zvyšování nájmů. „Ale malé podniky? Ty prostě budou mizet dál.“
Protestující projdou od místa srazu v Prenzlauer Bergu kus města, tu a tam se k nim spontánně připojí kolemjdoucí. Koncem měsíce se někteří z nich zúčastní berlínského „akčního týdne“ na téma bydlení. Sedm dní debat, přednášek a dalších protestů se bude konat ve všech typech komunitních, kulturních a jiných center, kterých má město nespočet. Už od šedesátých let se v jeho západní části tvoří síť protestních hnutí. Dnes je i na východní straně tak hustá, že skoro v každém kousku čtvrtí, jako jsou Prenzlauer Berg nebo Kreuzberg, najdete klubovnu nebo aspoň kavárnu, kde se organizují setkání. Tak velký problém, jako má město teď, ale jeho občanská hnutí nezažila.
Zastropovat i vyvlastnit
Vážnost situace mi vysvětlují tři zdejší obyvatelé, každý z jiné části města a z jiné profesní oblasti. Všichni se ale zabývají bydlením. Giorgos, Řek, který původně přijel do Berlína studovat fyziku, je sociálním pracovníkem a aktivistou známé skupiny Kotti & Co, která v části Kreuzbergu kolem Kottbusser Tor brání nájemníky zdejších sociálních bytů před vysídlením. V Berlíně staví sociální bydlení soukromé firmy s tím, že po třiceti letech ztrácí původní status a přechází na trh. Tyto byty tak koupila největší zdejší pronajímatelská společnost – Deutsche Wohnen. Téměř žádná z imigrantských rodin, které se v nich tísní po několika, však na standardní nájem nemá, v případě vysídlení by jim hrozilo bezdomovectví. Podle Giorgose v tom hraje roli i rasismus, přistěhovalci dobře placenou práci hned tak nedostanou a jsou často závislí na solidaritě příbuzných nebo pomoci od organizací, jako je Kotti & Co, která je ve městě proslulá.
Wibke Werner je zástupkyně ředitele berlínské nájemnické organizace Berliner Mieterverein (BMV), v jejímž vestibulu denně čeká několik desítek lidí. Zdejší právníci jim pomáhají vést soudní spory s majiteli bytů. Vyznat se v právních termínech, správně vyplnit žádosti, bránit se vysídlení nebo zvýšení nájmu. Werner, právnička v bílé košili, která často dává rozhovory zdejším deníkům, zdůrazňuje, že kdyby mělo město dostatek sociálního bydlení (momentálně má 97 tisíc subvencovaných bytů), měla by na něj právo polovina dnešních obyvatel. Tak nízké jsou ve městě platy vzhledem k výši nájmů. Podzim je pro její organizaci rušným obdobím – právníci se schází se senátorkou pro bydlení a vyjednávají výši stropu pro nájemné, který se město chystá zavést na následujících pět let.
„To, v jaké výši se nájemné zmrazí, je samozřejmě důležité. Za senátorkou nechodíme jen my, ale také zástupci vlastníků bytů, kteří tlačí na to, aby bylo co nejvyšší. My si myslíme, že by se měly ceny zafixovat na stavu z roku 2011, kdy se průměrně platilo šest euro za metr čtvereční, oni by tu cenu rádi viděli více než dvakrát vyšší. Je to docela boj,“ usmívá se. Pokud by strop nájemného v budoucnu potvrdil ústavní soud, bude podle Wibke pro skutečnou změnu potřeba také co nejdřív začít ve velkém výstavbu městských bytů. „Mnohokrát jsme tu už slyšeli mantru o tom, že se ‚musí stavět‘. Ano musí. Ale stavět by mělo město, nepotřebujeme tady víc luxusních bytů, které staví soukromé firmy, ty nám nepomohou.“ Historicky spíše umírněná nájemnická organizace překvapivě podporuje i iniciativu za vyvlastnění největších majitelů bytů. „Myslíme si, že je třeba teď dělat všechno. Regulovat nájmy, stavět městské byty, vykupovat je od velkých společností i vyvlastňovat.“
Nový model správy bytů
Třetím Berlíňanem, který mi situaci vysvětluje, je Američan Thomas McGath, který momentálně žije v městském bytě. Je jedním z mluvčích iniciativy Vyvlastnit Deutsche Wohnen & Co. Její záměr uspořádat referendum o vyvlastnění firem, jejichž majetek přesahuje tři tisíce bytů, působí všude mediální senzaci. „Nebýt této iniciativy, určitě bychom nezaváděli strop nájmů,“ nechal se v médiích slyšet starosta Michael Müller (SPD), jehož strana není fanouškem ani jednoho potenciálního řešení. „Chtěl dát najevo, že jinak by se do podobných šíleností město nepustilo,“ ironizuje Thomas. „Zafungovalo to jako nůž na krku.“ Strop nájemného lidé z iniciativy vítají, ale moc mu nevěří. „Bude tu jen pět let. Získáme tím čas, ale co potom? Vyvlastnění je jediný krok, který by mohl na trh s bydlením vrátit rovnováhu,“ říká Thomas. „Město by získalo zpátky 240 tisíc bytů, ve kterých by lidé mohli bydlet za rozumnou cenu, a mohlo by tak tlačit na celkové snížení cen.“
Iniciativa Vyvlastnit Deutsche Wohnen & Co, pojmenovaná po největším zdejším majiteli bytů, má za sebou úspěšný první sběr podpisů. Netrpělivě očekává, až referendum potvrdí berlínský Senát, který jeho znění přezkoumává z hlediska ústavnosti. Až poté nastává druhé kolo, ve kterém půjde o celkem 170 tisíc podpisů. Pokud k referendu dojde a lidé skutečně rozhodnou o vyvlastnění, město by vlastníky bytů muselo odškodnit, upozorňují skeptici. A výše odškodného by pro něj mohla být příliš vysoká. Zástupci iniciativy si však věří. „Částku, kterou by město muselo zaplatit firmám, by si mohlo půjčit a posléze ji splatit z nájmů.“ Vyvlastnit Deutsche Wohnen & Co má k optimismu skutečně dost důvodů. V prvním kole se aktivistům povedlo během několika měsíců získat přes sedmdesát tisíc podpisů pouhým oslovováním lidí na veřejných prostranstvích, potřebovali jich přitom jen dvacet tisíc. Ve městě mají obrovskou podporu nejen občanských hnutí, ale i nájemnické organizace BMV, která spolupracuje se senátorkou pro bydlení, a také dvou zbývajících koaličních stran ve vedení města – Zelených a Die Linke. Nespokojení jsou však s postupem Senátu, který se zatím nevyjádřil. „Zdržují to schválně. Pokud to budou zdržovat dlouho, budeme je muset za prodlení žalovat,“ říká Thomas. Iniciativa si také přeje, aby v případě úspěchu získané byty nespravovaly existující městské agentury, ale demokraticky zvolení zástupci autonomních jednotek, kterými by se jednotlivé budovy staly. Vyvlastnit Deutsche Wohnen & Co mají v podstatě promyšlen celý nový model fungování nájemního bydlení.
Jak všechno prodat a zadělat na průšvih
Při kafi v Prenzlauer Bergu, v komunitní klubovně na Kottbusser Tor i v kanceláři berlínské nájemnické organizace poslouchám v různých obměnách ten stejný příběh. Před pádem zdi byly jak Západní Berlín, tak i jeho východní část silně dotovány. Obě města se snažila, aby jejich část byla výkladní skříní režimu. V devadesátých letech se ale sjednocený Berlín okamžitě propadl do dluhů a začal se vylidňovat. Začátkem nultých let měl dluh velký „jako HDP Filipín“ (glosuje poradce senátorky pro bydlení), a proto město ve strachu z bankrotu prodalo, co mohlo – jak byty, tak pozemky, jejichž zlomky dnes složitě a za vysoké ceny vykupuje zpět. Zbavilo se velké části sociálního bydlení i možnosti ovlivňovat trh s běžným bydlením. Zhruba šedesát procent bytů je dnes ve vlastnictví firem.
Tempo, jakým nájmy po rozprodání bytů do soukromých rukou vyrostly, nečekal nikdo. Podle Wibke Werner byla cenová hladina naposledy snesitelná v roce 2011, tehdy se za byt platilo kolem šest euro za metr čtvereční, během osmi let však vystoupal průměrný nájem na téměř jedenáct euro. Při průměrné výplatě, která v Berlíně nedosahuje ani dva tisíce eur, to pro podstatnou část města znamená život v nejistotě. Podle dva roky starých údajů BMV dávají Berlíňané za nájem průměrně 28,2 procenta výplaty. Pro 112 tisíc zdejších domácností to je téměř polovina příjmů (45,9 procenta) a pro 325 tisíc domácností 37 procent. Stejnou situaci dobře zná řada lidí v Česku. Pokud jsou oba dospělí z rodiny zaměstnaní, dá se její chod relativně bez problémů zajišťovat. Pokud ale jeden práci ztratí, dlouhodobě onemocní nebo do rodiny přibude dítě, končí často v dluzích, exekucích a chudobě.
„V našem domě bydlí důchodci, pár s dvěma malými dětmi i imigranti, jsou zvyklí tu žít úplně v pohodě, i když tu nejsou žádné velké byty. Nicméně nedávno nám začal každodenní stres,“ vysvětlila mi už před pár lety Sarah Brenner, nájemkyně obyčejně působící bytovky v Neuköllnu, na které člověka upoutá jen plachta s nápisem Unsere Block bleibt (Náš blok zůstává) visící z balkónu. „Platili jsme dřív šest euro za metr čtvereční, ale nedávno tenhle blok koupil jiný majitel a zvýšil nájem na patnáct. To nezaplatí ani ta důchodkyně, ani já ze svého platu krajinné architektky. Máme jít obě pracovat do korporátu, abychom si na nájem vydělaly? Vždyť je to na hlavu.“ Nájemnický spolek z bloku se tehdy pustil do právního vymáhání tzv. mietenbremse („brzda nájmů), zákona zapovídajícího zvyšovat lidem nájem o více než deset procent z průměrné ceny v okolí. Tento starší pokus berlínské radnice regulovat ceny však ztroskotal právě na tom, že nájemnické spolky musely dodržování mietenbremse vymáhat soudně. Často prohrávali – majitelé bytů ji obcházeli například s poukazem na plánovanou rekonstrukci bytů. A tak ani neuköllnskému bloku brzda nepomohla.
Nájemnických sdružení bojujících proti zvyšování nájmů je dnes v Berlíně přes sto, jak píše na svém blogu nejuznávanější berlínský odborník na gentrifikaci Andrej Holm z Humboldtovy Univerzity. Některé vyrůstají z nejrůznějších protestních hnutí, dávno to už ale nejsou jen squaty, na kterých ve městě visí transparenty s hesly, popřípadě adresami majitelů domů, sídlících zpravidla v některém z daňových rájů. Blok, ve kterém bydlí Sarah, obývají lidé, kteří na aktivistickou scénu dřív nijak napojeni nebyli. Dnes podporují jak strop nájemného, tak iniciativu za vyvlastnění „Naši podporovatelé jsou často důchodci nebo lidé, co mají malý obchod, řemeslníci, učitelé… vlastně všichni. Představa, že nás podporují jen levicoví studenti je legrační,“ komentuje to Thomas. „Nikdy bychom tolik podpisů za tak krátkou dobu nenasbírali.“
Na prohlídce bytu s tisícovkou lidí
Celý problém má skrytý rozměr související s fenoménem financializace bydlení, který dlouhodobě popisuje například světoznámá socioložka Saskia Sassen, bývalá zpravodajka OSN pro adekvátní bydlení Leilani Farha nebo úvodní text této reportážní série nazvaný Bydlení nad zlato. Sassen, která provádí novináře kolem prázdných komplexů luxusních bytů v Londýně, i Farha, o jejímž úsilí prosazovat právo na bydlení vznikl film Push, mluví o stejném problému jako berlínští aktivisté. Vlastnickým společnostem nejde primárně o zisk z nájmů. Pokud by o nájemníky přišly, což ve městě přeplněném lidmi nehrozí, a byty zůstaly prázdné, stále by jim majetek vydělával na finančních trzích, kde je dnes investice do bydlení podobně bezpečná jako investice do zlata. „Často jsou to firmy, které nakoupí, přijdou sem, vydělávají, po čase prodají za vyšší cenu a odejdou,“ vysvětluje Wibke Werner. „Takové hráče tady nechceme, na městě jim nezáleží.“
Berlíňané jsou dnes doslova rukojmími vlastníků bytů. Město je tak přeplněné lidmi, že je spousta z nich ráda, že nějaký podnájem vůbec našla. Dokonale situaci vystihuje událost popsaná několika médii loni v listopadu, kdy na prohlídku bytu v berlínském Schönebergu přišlo 1749 zájemců. „Byt kousek od radnice je ve 3. patře, má dva pokoje a balkon, 54 metrů čtverečních a stojí 550 euro měsíčně,“ popsal byt expatský web Local a dodal: „Aby si ho každý mohl v klidu prohlédnout, realitní agent pouštěl zájemce dovnitř po třiceti a komunikoval s nimi megafonem.“ Kromě představy, kolik lidí v Berlíně hledá obyčejný byt, může být tato historka užitečná, chceme-li zdejší situaci srovnat s tou pražskou. Za 54 metrů čtverečních velký byt by v Praze dal nájemník kolem osmnácti tisíc, zatímco ten schöneberský stojí v přepočtu necelých patnáct tisíc. Průměrná cena nájmů je v Praze vyšší než v Berlíně, přestože u nás profesionální společnosti nevlastní zdaleka tolik bytů, jako je tomu v Německu.
Konečně strop
Zákon o stropu nájemného vedení města prosadilo a definitivně začal platit letos v únoru, těsně před vypuknutím koronavirové krize. V tu dobu znovu vystupuji na Kottbusser Tor, velké křižovatce uprostřed Kreuzbergu, kde se mísí dohromady všechno možné. Stánky s čerstvou ovocnou šťávou, velké imigrantské večerky, prodejny s baklavou, kebabem, turisté, místní, odpadky i „designové“ štíty nových kaváren. Podle urbánní socioložky Talji Blokland z Humboldtovy univerzity se tahle část města, která je mimo jiné kvůli obchodu s drogami vedená policií jako jeden z hotspotů kriminální činnosti, vyznačuje vysokou mírou společenské soudržnosti. „Je to čtvrť, kde je každý odjinud a každý vypadá jinak, což podle některých teorií znamená nedůvěru mezi lidmi. My jsme tu ale naopak zjistili vysoká čísla svědčící o pocitu bezpečí. 70 % procent lidí tu zná svého prodavače ve večerce, 30 % lidí potkává známé na ulici a stejný podíl lidí se bez obav dává do řeči s cizími.“ Kottbusser Tor je také už půl století známá svými protestními hnutími, to současné, Kotti & Co se schází v dřevěné klubovně, která tu před pár lety vyrostla přes noc hned u křižovatky. Strop nájemného ale místním lidem moc nepomůže, na sociální bydlení se totiž nevztahuje. Zajímá je tedy především iniciativa za vyvlastnění, k níž se připojili. Tu momentálně brzdí Senát, který jí ani po osmi měsících neuvolnil dveře ke sběru dalších podpisů.
Naproti v kavárně Südblock Café, kde se můžete ze spousty letáků dozvědět o tom, kdy se koná příští demonstrace nebo schůzka některé z místních organizací, mi Alexander Jahns, poradce senátorky pro bydlení Katrin Lompscher (oba Die Linke), vysvětluje, jak bude fungovat berlínský mietendeckel („víko nájmu“). Tedy strop, který začal platit před pár dny. „Přišli bychom s tím zákonem stejně, bez ohledu na iniciativu za vyvlastnění,“ vyvrací Alex starostovo tvrzení. „Ty dva nástroje jsou podle mě dost odlišné. Zatímco vyvlastnění je regulací konkrétních aktérů na trhu, zastropování nájemného nereguluje lidi, ale pouze ceny. A má obrovský dopad, reguluje celé město, protože se dotýká všech. Je to největší místní zákon týkající se bydlení, který jsme zatím měli,“ popisuje nadšeně berlínský rodák, který strávil rok ve Washingtonu a několik let v Drážďanech, než se vrátil do města jako poradce známé berlínské političky.
V porovnání s mietenbremse má mietendeckel nespornou výhodu v tom, že svého majitele nemusíte žalovat, abyste ho přinutili dodržovat zákon. Od února 2020 vám může majitel bytu účtovat nejvýš 9,8 eura, pokud bydlíte v budově postavené po roce 2003 s ústředním topením a vanou. V některých starších budovách a nerekonstruovaných bytech pak ještě míň, v budovách z let 1919 až 1949 je to pouze pět euro. Nespornou prozatímní nevýhodou však je, že zatím není jisté, zda zákon potvrdí i ústavní soud, který dosud nerozhodl o tom, zda je zastropování nájmů v souladu s německými zákony. Na jeho rozhodnutí mohou Berlíňané čekat i rok, od února jsou tedy v nejistotě, zda platit podle stropu nebo svým majitelům raději posílat stále stejnou částku. „Radíme lidem, ať si dávají peníze bokem,“ říká Alex. „Kdyby soud náhodou strop nepotvrdil, budou mít peníze odložené stranou, a nemůžou se tak dostat do potíží. Ta situace je nestandardní, ale věřím, že strop bude nakonec potvrzen.“
Zajímá mě, zda vlastnické společnosti změnily kvůli zavedení stropu své chování vůči městu. „Zájmové skupiny, ke kterým patří, nám to zcela určitě daly pocítit. Někteří s námi stále komunikují, což oceňuji, všichni velcí vlastníci se každopádně sjednotili v mediální kampani, kterou se snažili obyvatele města přesvědčit, že strop je proti jejich zájmům. Nebyly to ale moc dobře investované peníze,“ směje se Jahns. Přes sedmdesát procent obyvatel podle průzkumu se stropem stále souhlasí. „Dokonce ve své snaze zapůsobit na Berlíňany uspořádali i demonstraci proti zastropování nájemného. Ale demonstrace opravdu nejsou jejich parketa, říkal jsem si tehdy: Kdo proboha přijde v tomhle městě protestovat v pondělí v poledne?“ Podle berlínských deníků se demonstrace účastnilo několik desítek lidí.
Patnáct nových čtvrtí a jedna na letišti
Vzápětí se dostáváme k tématu, které akcentují všichni, s nimiž v Berlíně mluvím. „Samozřejmě, město potřebuje víc vlastních bytů, zajistit jejich výstavbu je hlavní plán senátorky pro bydlení,“ reaguje Jahns. „Během deseti až dvaceti let by mělo vzniknout celkem šestnáct nových čtvrtí, různě velkých, různě daleko od centra, jedna z nich se má začít stavět hned poté, co se uzavře letiště Tegel. Z jeho části bude nový městský distrikt,“ říká rozhodně poradce, podle kterého jeho strana ve spolupráci se Zelenými také bazíruje na tom, aby všechny čtvrti vznikaly s ohledem na klimatickou změnu. „Všechny budou dobře propojeny se systémem městské hromadné dopravy, aby v nich vzniklo co nejméně parkovacích míst.
Uzavření letiště Tegel je zase součástí německého vládního klimatického balíčku, který má za cíl pobídnout veřejnost, aby více využívala železniční dopravu. „To, že můžeme stavět na letišti, nám umožňuje vyzkoušet si fungování řady různých ekologických opatření,“ říká Jahns. „Momentálně stále zjišťujeme, jak nejlépe udržitelně a ekologicky stavět. Na bývalém letišti Tempelhof byla výstavba referendem zakázána, což respektujeme, je tam oblíbený park a město potřebuje zelené plochy.”
Kromě toho, že nové čtvrti mají být zelené, je podle Jahnse klíčové, aby se v nich dodržel tzv. berlínský mix. „Musí v nich bydlet různí lidé, od top manažerů po důchodce a dělníky, chceme tam mít všechny.“ Jak soukromé firmy, tak městské agentury, tak družstva, která budou nové čtvrti stavět, musí třicet procent bytů vyhradit pro sociální bydlení a dvacet procent nabízet za dostupnou cenu. Zbytek bude pronajímaný za tržní cenu. Nejtěžší bude podle Jahnse ke všem čtvrtím dobudovat infrastrukturu, aby byly dobře napojené na zbytek města. Podle výzkumů vědců z Humboldtovy univerzity vedených Taljou Blokland se chudoba v Berlíně v poslední dekádě koncentruje na periferiích a úzce souvisí se vzdáleností, kterou musí lidé z okrajových čtvrtí urazit, aby se dostali na S-bahn a U-bahn.
Poradce senátorky pro bydlení zároveň zdůrazňuje roli družstev, která vedení města systematicky podporuje. Momentálně je jich ve městě přes osmdesát, s celkem 186 tisíci byty tvoří jedenáct procent bytového fondu. „Družstva jsou strategickými partnery, dostanou pozemek i štědrou podporu pro výstavbu. Pro tuto koalici jsou ohromně důležitá.“
Sám Jahns vyrostl v dělnické rodině v Prenzlauer Bergu. „V devadesátých letech to byla úplně jiná čtvrť, bydleli jsme tam v obrovském bytě, který ale potom majitel samozřejmě zrekonstruoval a začal pronajímat za velké peníze. Moji rodiče tam tehdy nedůvěřivě pozorovali všechny západní hipíky, co se tam stěhovali. Místo dnešních kaváren a obchodů s designovými věcmi tam byli jen obyčejné pekárny, potraviny a řemeslníci,“ říká politický poradce. „Jak rychle se čtvrť měnila, ilustruje moje oblíbená historka z dětství, kdy jsem se rodičů přišel zeptat, co se prodává v obchodě nazvaném darkroom,“ směje se. „Moc mi to tehdy nevysvětlili.“
Udržet tradici
„Tohle je malé, pravidelné setkání tady v Schönebergu,“ vysvětluje mi na mojí poslední zastávce ve městě před koronavirovou krizí Kim. Hubený muž s mikádem okolo padesátky vyhověl mojí žádosti o rozhovor poslané na e-mail sítě místních hnutí, které podporují všechny, kdo mají potíže s bydlením. Dal si se mnou sraz ve velké budově na Potsdamer Strasse. „Sem lidi chodí, když potřebují pomoct. Když je chce domácí vyhodit. Dají vědět ostatním a mluví se o tom, co bychom mohli udělat. Jestli jsme schopni zorganizovat na místě protest, jestli můžeme dostat případ do médií, upozornit na něho místní úřady, pomoct s právníky a tak dále. Bývá to dost pracovní.“ To, co je na programu dnes, se týká přímo budovy, ve které se scházíme. Místní si přišli předat novinky ohledně autonomního klubu mladých, který tu funguje od sedmdesátých let pod názvem Drugstore (je umístěný v bývalé drogerii).
Klub má za sebou bohatou historii kulturních i protestních akcí, jeho podoba v sedmdesátých letech je popsána zde. Momentálně je už přes rok, od té doby co budova přešla pod soukromého majitele, okupován svými členy. S poukazem na to, že radnice jim slíbila náhradní prostory a slib doposud nesplnila, se členové přestěhovali přímo do klubu. Jak mi popisuje jeden z kluků v punkovém oblečení, jehož otec je Brit, a tak mluví anglicky nejplynněji ze všech, město podle nich potřebuje i jiná místa než komerční kluby. „Jsou dobří, ale momentálně tato děcka jedou na vlastní pěst, čtvrť je hodila přes palubu,“ komentuje Kim, V momentě, kdy se ho vlastník rozhodne vystěhovat, nemusí podpora veřejnosti pomoct. Stejně jako nepomohla při nedávném vystěhování neuköllnského klubu Syndikat.
Kim mi po setkání vysvětluje, že historie místních spolků sahá až do šedesátých let. „Když se v Berlíně objevil problém s gigantickými finančními skupinami, které skupují budovy, sjednotily se všechny protestní spolky proti nim. Proto je iniciativa za vyvlastnění tak úspěšná. Mohla se obrátit na už existující síť.“ Vzpomíná na doby, kdy byl díky nízkému, regulovanému nájemnému život ve městě úplně jiný. „Bydlím v Neuköllnu, který prošel snad nejrychlejší proměnou. Během deseti, patnácti let se odstěhovali snad všichni staří lidé a nahradili je bohatí mladí. Než k tomuhle došlo, byly byty i nebytové prostory strašně levné. Znamenalo to, že si člověk vyhlédl prázdné místo, zaplatil za něj pár marek měsíčně, a když to dobře vedl, chodila mu tam během pár týdnů stovka lidí. Byla tu dřív ohromně živá společenská scéna, byl to způsob života. Ten se v průběhu let radikálně proměnil.“ Za poslední rok prý ztratili bydlení tři Kimovi kamarádi, jeden před dvěma dny. Přespává teď ve školce, kde pracuje jako údržbář.
Berlín budoucnosti
Na „mladé bohaté“ naráží během rozhovorů i ostatní. Ačkoli byl Berlín ještě před koronavirovou pandemií živé, turistické město se světoznámou klubovou scénou a stále zjevnou nonkonformní aurou, která mu vydržela jako připomínka minulého století, stihl se stát také něčím, čeho si návštěvníci tolik nevšímají. A co už s jeho bohémskou identitou příliš nekoresponduje. Kromě sítě barů, klubů, galerií a bister je dnes také hubem technologických i jiných firem. Vedle umělců, aktivistů a nonkonformistů je městem programátorů, start-upových podnikatelů a manažerů, jejichž kupní síla dokáže proměňovat celé městské čtvrti. V konverzacích místních často vyvstává pomyslná opozice – na jedné straně byznyscentrum ve skleněných budovách u řeky, na druhé kreativní průmysl se zástupem aspirujících umělců, často zaměstnaných ve službách nebo v gastronomických podnicích. Až po nich bývá řeč o všech ostatních. Berlín 20. století začal vytlačovat Berlín budoucnosti.
Jak manažeři z berlínského technologického hubu, o jehož velikosti a světovém postavení se vedou v posledních letech spory, tak armáda dalších zaměstnanců zahraničních firem jsou lidé, kteří nezůstávají dlouho na jednom místě – jsou flexibilní a ochotní se stěhovat za prací. Právě ti si mohou dovolit vysoký nájem a do srdce místních komunit a jejich problémů se svým stylem života příliš neproniknou. „Tihle lidé, přistěhovalci z různých evropských zemí, často potřebují bydlení ze dne na den a jsou schopní zaplatit za nájem bytu skoro jakoukoli cenu,“ říká Alexander Jahns. „Lidi si často představují berlínské imigranty jako uprchlíky ze Sýrie, ale nejvíc příchozích je pořád z Evropy,“ potvrzuje Talja Blokland. „Často z Jihu, kde je vysoká nezaměstnanost mladých. V Berlíně totiž sídlí různé internetové platformy. Takže si představte, že jste mladí, vystudujete školu, jedete na stáže, uděláte všechno to, co „máte“, ale pak stejně práci nedostanete, protože žádná není. Ve Španělsku nebo v Řecku je toto velmi časté. Pak jedete do Berlína, kde prodáváte boty přes internet,“ popisuje charakter dnešní nabídky práce a roli Berlína na evropském pracovním trhu. Dá se tedy říct, že všichni, kteří bojují proti zvyšování nájemného, se snaží Berlín zachovat alespoň do určité míry takový, jaký si ho pamatujeme z 20. století. Přes tyto snahy se však z města už léta stává standardní světová metropole podobná všem ostatním. Boj o to, jak se bude v Berlíně dál bydlet, je bojem o zdejší identitu.
Po koroně
V září 2020 je Berlín v ještě vyhrocenější situaci, než v jaké byl v únoru, kdy byl zaveden mietendeckel. Schöneberský klub mladých Drugstore je pořád na svém místě a věnuje se streamování několikadenního festivalu pořádaného za přísných preventivních opatření kvůli koronaviru. Každoroční demonstrace Wem gehört die Stadt na sebe vzala podobu cykloprotestu. Berlínská klubová scéna je kvůli epidemii polomrtvá a podobně je na tom bezpočet malých podniků, přestože vedení města bylo schopno velmi brzy distribuovat štědrou podporu. Kapsy nájemníků jsou pochopitelně také o dost lehčí, ačkoliv podle Alexe Jahnse zatím město nezaznamenalo mnoho žádostí o odklad nájemného. „Můžeme to sledovat prostřednictvím městem vlastněných správcovských společností, instruovali jsme je, ať odklady umožňují, ale prozatím vyložená krize nevypukla. Pandemie ukazuje, že je skvělé být městem nájemníků, a ne městem lidí s hypotékou, které mohou banky vyhodit na ulici,“ říká Jahns, který se mezitím stal poradcem dalšího senátora pro bydlení. Katrin Lompscher rezignovala kvůli nečekané banalitě, nesprávnému vyúčtování příjmů a nezaplaceným sedmi tisícům eurům na daních, a nahradil ji její dosavadní zástupce Sebastian Scheel. Podle Jahnse je odhodlaný pokračovat v plánu výstavby nových čtvrtí ještě razantněji než ona. „Ironické je, že absolutně bez šrámů z toho vyšli developeři,“ poznamenává Jahns. „Je dobře, že lidé, kterým stavební byznys dává práci, jsou tím pádem v bezpečí, ale je to hořce typické. Sektor, který má v posledních dekádách největší zisky, vydělává dál.“
Wibke Werner potvrzuje, že nájemníci zatím krizi nehlásí, nájemnická organizace ji však tuší. „Do června trvalo protikoronavirové opatření, které zakazovalo majitelům bytů vyhazovat nájemníky na ulici. Lidem ale peníze začnou docházet až teď.“ Zda bude potvrzen strop nájmu, se stále neví, ústavní soud by měl rozhodnout zhruba do roka. Progres ovšem zaznamenala iniciativa za bydlení, která Senát prostřednictvím soudu donutila po více než roce potvrdit, že je možné přistoupit k dalšímu kolu sbírání podpisů. Pokud 170 tisíc podpisů sesbírá, referendum o vyvlastnění skutečně bude. Berlínská aktivistická scéna se proto připravuje na nejdůležitější rok za dlouhou dobu. „Nic už teď nestojí referendu v cestě. Na podzim 2021 občané Berlína rozhodnou o osudu největších vlastníků bytů.“ Ve stejné době budou ve městě volby.
Koupit dům dřív než milionář ze Švédska
Když se ptám Sarah, jak si teď na podzim 2020 jejich blok vede, dozvídám se, že je právě v kritickém momentu. „Pořád žiju ve stejném bytě, ale náš blok už vlastní směsice různých investičních společností, například společnost bratrů Samwerových, kteří založili Rocket Internet a Zalando. Platím 587 eur měsíčně za jednopokojový byt bez elektřiny a topení,“ píše. „Protože oznámili, že některé domy budou prodávat zase jiné společnosti, pracujeme momentálně zběsile na tom, abychom se ve spolupráci s městem pokusili je od nich koupit první – městská část má podle zákona předkupní právo. Nemám teď proto skoro žádný čas, protože musíme být schopní do dvou měsíců říct, jestli ty peníze máme.“
Později zjišťuju, že domy z jejího bloku se chystá koupit švédská společnost Heimstaden Bostad, která v Česku vlastní přes čtyřicet tisíc bytů na Ostravsku, jež dřív patřily OKD. Půl roku po zavedení stropu a jen pár dní poté, co Senát potvrdil referendum, firma švédského milionáře Ivara Tollefsena v Berlíně stvrdila podpisem nákup téměř čtyř tisíc bytů a přes dvě stě komerčních jednotek. Vzhledem k předkupnímu právu městských částí se na mnoha místech znepokojení nájemníci ve spolupráci s radnicemi snaží o to samé co Sarah a její sousedé. Půl roku po zavedení stropu nájemného to pro Berlíňany není moc dobrá zpráva. Vše nasvědčuje tomu, že velké společnosti se nijak zvlášť neobávají ani stropu, ani potenciální možnosti vyvlastnění. Obyvatelé proto reagují téměř okamžitě. „Zítra se přesouváme do ulic,“ oznamuje na Facebooku iniciativa Vyvlastnit Deutsche Wohnen & Co a na 28. září svolává velkou demonstraci. „Chceme ukázat, že Berlín je naše město a že není na prodej.“
Jak velké společnosti, tak berlínská aktivistická scéna jsou tedy během druhé koronavirové vlny plně aktivní. Až za pár let bude možné hodnotit, kterým směrem se podařilo poměr sil ve městě naklonit. Bude to ale dost možná právě těchto pár let, které určí, jaký bude Berlín 21. století a kdo v něm bude mít největší vliv. Politici, ulice, nebo velký byznys?
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text je součástí projektu Bydlení je nad zlato, který vznikl za podpory nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung.
