Sidi Bemol & Yacine Belahcene: Berbeři na rockové cestě svobody

Hned na začátku zdůrazněme podstatné: oba patří k Berberům, národu arabskými Alžířany po staletí utiskovanému, o to víc vážícího si svobody, nezávislosti, práva na kulturní identitu a sebeurčujícího názvu Amazigh neboli Svobodní lidé. Za nejvýraznější projev národní hrdosti oba berou zpěv v rodném jazyku tamazight, ačkoliv Belahcene žije v Barceloně a Boukelly od 80. let v Paříži. Alžírsko nezatracují, sledují ho však kritickou optikou, zobecněnou do názoru, že kteříkoliv lidé by neměli připomínat stromy v lese, čekající na to, až je dřevorubec složí k zemi.

U letos třiašedesátiletého Boukellyho se nenechte zmást dalšími jmény: Cheikh Sidi Bémol souvisí s jeho hudební kariérou a Elhy s dráhou úspěšného výtvarníka a karikaturisty. Říká se o něm, že dokáže namalovat i tu nejméně uchopitelnou myšlenku a skládat hudbu, dávající duši v ohrožení pocit bezpečí, pro niž se ujal název gourbi rock, za nímž si představme nenapodobitelnou směs berberských tradic, tranzovní gnawa music, blues, rocku a keltské melodičnosti.

V 90. letech založil Boukelly se spřátelenými umělci ve staré továrně na předměstí Paříže l’Association L’Usine à Arcueil, která se až donedávna řadila k důležitým centrům moderní severoafrické hudby a vzešla odsud třeba slavná skupina  Orchestre National de Barbes vedená jeho bratrem Youcefen Boukellou. Patřil mezi ně i legendární alžírský zpěvák Idir, kterému po jeho letošní smrti věnoval Boukelly krásný lyrický videoklip Asefru.

Sidi Bemol nové album nazval Chouf! a produkce se nepřekvapivě ujal britský kytarista Justin Adams, obdivovatel a respektovaný znalec severoafrické hudby, známý ze skupiny Roberta Planta. Točilo se ve studiu Real World Petera Gabriela a mezi skvělými doprovodnými muzikanty svítí vedle Adamse také hráč na loutnu oud Hakim Hamadouche, nejvěrnější parťák alžírského zpěváka Rachida Tahy.   

Čtěte také

Elaha Soroor & Kefaya: Feministická Bohyně štěstí

Album prodchnuté humanismem nelze nezvat jinak, než hymnou svobody a ze spodních proudů cítíme jak hluboce se Sidi Bemola dotýká téma exilu.  „Podle mne jde o velmi zvláštní zkušenost, blížící se stavu beztíže, protože někdy mám pocit, jako bych se vnášel vesmíru, pozoroval, jak se moje kořeny pohybují prostorem jako vlákna medúzy a pomalu se zbavoval možnosti dotknout se planety,“ svěřil se Boucelly

Velkou výzvou evropské společnosti zůstává naučit se žít společně s jinými národy. Propojit lidi, náboženství a kulturní zvyky není vždycky jednoduché, ale pokud toho podle Yacine Belahceneho bylo odjakživa možné dosáhnout v multikulturních přístavech Středozemního moře, není důvod nevěřit, že se to nepodaří také ve vnitrozemí. Bez vzájemné  vstřícnosti to ale nikdy nepůjde, toho si je vědom.

Od mládí žije ve Španělsku, berberského zázemí se však nikdy nevzdal. S kapelami Yacine & The Oriental Groove a Cheb Balowski pomáhal definovat kosmopolitní zvuk barcelonské hudební scény do formy středomořského rocku, vstřebávajícího severoafrické vlivy, reggae, punk a katalánské tradice. I na svém debutovém albu Idurar, což z jazyka amazigh překládáme jako hory, nepřestává ostře kritizovat rasismus, politickou zvůli a násilí, takže chápeme, proč se s kytaristou Gabrielem Fletcherem občas nechají unést velmi tvrdým rockovým zvukem.

Aby ho bylo slyšet po celém Středomoří, zpívá jak katalánsky, tak v alžírsko-arabském dialektu a berbersky. „Jsme lidé, chceme žít, proto nám vraťte klíče ke svobodě,“ křičí Yacine ve skladbě Mazal Machyin na podporu alžírského protestního hnutí Hirák, vyhánějící loni do ulic miliony pokojných demonstrantů po oznámení páté kandidatury prezidenta Abdalazíze Butefliky.