V jubilejním, pětadvacátém ročníku Literární ceny Knižního klubu uspěl s románem Čarostřelec matematik Jan Horníček. Příběh jeho knižní prvotiny se odehrává během krušné zimy léta Páně 1789 v Jizerských horách. Svatokrádež a záhadné vraždy svedou dohromady neobvyklou dvojici vyšetřovatelů – bývalého jezuitu a obtloustlého milovníka lyžování.
Debutový román Jana Horníčka (* 1989) je označen za historickou detektivku, což je sousloví, které v různých čtenářích vyvolá různá očekávání. Ti, kteří doufají, že porota Literární ceny Knižního klubu objevila dalšího Vlastimila Vondrušku, budou Čarostřelcem nejspíš zklamáni. Ti, kteří oblibují historické romány s detektivní zápletkou Umberta Eca či Petra Stančíka, by však mohli zbystřit. Jistě, Jan Horníček není tak vypravěčsky vynalézavý jako Petr Stančík (ostatně kdo je) a přirovnání jeho knihy k mnohovrstevnatým, do detailu promyšleným opusům italského sémiologa kulhá na obě nohy. Přesto je Čarostřelec titulem, který by na poli současné české prózy nemusel zapadnout.
Sovy nejsou, čím se zdají být
Na samém začátku románu se v dostavníku seznamuje otec Vilém, bývalý jezuita, s uhihňaným, baculatým doktorem Šulcem. Otec Vilém míří do Hejnic v Jizerských horách, aby vyřešil místní svatokrádež, doktor Šulc si jede zalyžovat. Jenomže sovy nejsou, čím se zdají být, a čtenář od začátku tuší, že se za neustálým hihňáním obtloustlého doktora skrývá něco jiného než prostomyslnost. Stejně tak je záhy jasné, že vyšetřování svatokrádeže poněkud nabobtná a sněhové vánice sužující Jizerské hory zavanou otce Viléma do míst, o kterých se mu ani nesnilo. Nesmělý čtyřicátník bude vystaven nadmíru obtížným zkouškám. Nejenže se připlete k několika vraždám, do nichž je nejspíš zapleten mytický čarostřelec, pálící po svých obětech očarované kulky, jež nikdy neminou cíl. Bude se navíc muset vyrovnat i s poněkud přízemnějším, o to však palčivějším problémem: chtíčem. Krátce poté, co opustí dostavník, se totiž seznámí se zelenookou dívkou, která v něm probudí potlačované tělesné touhy.
Příběh a akce v první řadě
Jednoznačnou předností Čarostřelce je akčnost. Jedním dechem se čtou scény, v nichž otec Vilém s doktorem Šulcem pronásledují zločince, v nichž se dostanou do potyčky nebo v nichž zběsilou rychlostí projíždějí zasněženou krajinou. O akci a o příběh jde v Čarostřelci v první řadě. Byť Jan Horníček nerezignuje na psychologii postav, hluboké ponory na dno duše bychom v románu hledali marně. Že je v této knize příběh na prvním místě, odhalují například situace, kdy se otec Vilém odhodlá ze zběsilého soukolí přestřelek, rvaček a honiček vystoupit, aby se mohl vrátit k předchozímu víceméně klidnému životu. Jakmile se „definitivně“ rozhodne, že hory v nejbližších hodinách opustí, ihned jej potká nějaká neočekávaná událost, která jej vrhne zpátky mezi pistolníky. A nejen mezi ně. Během vyšetřování se otec Vilém a jeho kolega připletou třeba i k tajné slezině zednářů, která se postupně promění v povedenou karikaturu. Humorem ostatně autor nešetří napříč celým románem.
Vítězství odrazovým můstkem? Snad.
I když některé dialogy trochu šustí papírem, příležitostná jazyková archaičnost působí leckdy nepatřičně a především závěr románu je dost ukvapený, první publikovaná kniha Jana Horníčka naznačuje, že by se autor mohl zařadit mezi vítěze Literární ceny Knižního klubu, pro něž bude vítězství odrazovým můstkem k dalšímu působení na literární scéně, nikoliv smutně ojedinělým vrcholem prozaické kariéry.
