Foto Netflix
„Paní učitelka říkala, že to vzrušuje,“ vysvětlila své kamarádce jedenáctiletá Karolína u táborového ohně, když se jí kamarádka zeptala, jestli neví, proč existují kondomy ve tvaru zvířátek. Téhle konverzaci jsem přihlížela před více než patnácti lety, kdy ještě doznívala móda žertovných kondomů vystavených v každé drogérii. Slovo „vzrušuje“ znělo z Karolíniných úst tak nevzrušeně, že úplně ztratilo svůj význam. Karolína si na tábor přivezla svou první podprsenku, kterou hrdě nosila na plochém hrudníku, a ukázala mi, že když si pažemi stiskne hrudník, má přeci jen ve výstřihu pěkný žlábek.
Tahle vzpomínka se mi vybavila u filmu Kočičky francouzské režisérky se senegalskými kořeny Maïmouny Doucouré. Film o jedenáctileté Amy a jejích kamarádkách vypráví o síle a rozporuplnosti dívčí sexuality. Doucouré v něm čerpá z vlastních vzpomínek na dospívání v Paříži v senegalské komunitě. Taneční skupina sotva náctiletých dívek nacvičuje svou sestavu pro konkurz na veřejné vystoupení v parku. Amy své taneční angažmá tají před rodinou, která by byla jistě zděšená z vyzývavých tanečních pohybů i ze sexy oblečků malých tanečnic.
Odsouzení „pedofilního“ díla
Zatímco na premiéře na festivalu Sundance byl film vřele přijat a oceněn, uvedení filmu pro širší publikum na Netflixu vyvolalo vlnu odporu především ve Spojených státech. Částí veřejnosti byl označen za pedofilní dílo, což odstartovalo kampaň #CancelNetflix nabádající předplatitele, aby tuto službu bojkotovali. Kampaň rezonovala především v konzervativních státech USA, kde Netflix skutečně zaznamenal dočasný prudký nárůst zrušených předplatných, nicméně její proponenti vyzývali na Twitteru k tomu, aby se v boji za zákaz filmu spojili lidé napříč politickým spektrem a film bojkotovali jak voliči Trumpa, tak Bidena.
Jako bychom nedokázali pochopit, že stejně jako si děti hrají na to, že řídí auto, můžou si hrát i na to, že jsou sexy a umí flirtovat. A stejně jako se nelze nechat odvézt v autě dítětem, nelze dítě vtahovat do sexualizovaných vztahů dospělých.
Odpůrci film kritizují za hypersexualizaci dívek a obviňují režisérku a tvůrce ze sexuálního zneužití dětských hereček. Texaský senátor Ted Cruz dokonce požaduje vyšetřování Netflixu za šíření dětské pornografie. Zastánci hájí Kočičky s tím, že ne film, ale společnost hypersexualizuje dívky – Kočičky právě na tento problém poukazují a jejich misí je toto téma veřejně otevřít. Je však možné přijmout ještě další perspektivu. Nejde ani o dětské porno, ani o sžíravou kritiku společenského nešvaru, ale o pohled na svět jedenáctiletých dívek, které, jak režisérka sama uvedla, procházejí proměnou z dětí v dospělé a v rukou mají jen takové možnosti, jaké jim současná společnost dává.
Kamil Fila se na Aktuálně.cz vyjádřil, že obviňování snímku z pedofilie dokládá extrémní diváckou nepozornost, protože poselstvím filmu je, že to, co ty dívky dělají, je strašně v nepořádku. Dovolím si s Filou nesouhlasit. To, co ty dívky dělají, je v pořádku. Ty dívky v první řadě tančí, jsou kreativní, spontánní, plné energie a hledají si svou cestu. Snaží se prosadit ve světě, který je složitý a tlačí na ně, aby se staly ženami určitým způsobem. Buď jako manželky znalé domácích prací, což od Amy vyžaduje její rodina, nebo jako sexuální idoly, za což jim současný svět slibuje popularitu, úspěch a štěstí. Stejně jako Karolína mudrující o vzrušujících kondomech a radující se ze své podprsenky, nemají s lascivními pohyby svých těl spojený prožitek sexuálního vzrušení, jako by ho měli dospělí. Zároveň ale začínají tušit, že se v sexualitě skrývá obrovská síla, která jim může vydobýt pozornost, určitý respekt a dokonce moc.
Prepubertální dívky drží v rukou třaskavinu, a tou je jejich sexualita. Cítí její sílu, která může vybuchnout a ublížit, ale málokdo jim pomáhá naučit se s touhle bombou zacházet. Dospělí tuto sílu buď ignorují a tvrdí, že děti jsou přece nevinné a nic, co souvisí se sexem, se jich netýká, anebo je jejich probouzející se sexualita vykořisťována a dívky jsou brány na vědomí jen jako sexuální objekty. Nedokážou dohlédnout, že když se podvolí a začnou hrát podle not hypersexualizované kultury, získají sice určitý typ popularity, ale i ponižující odsouzení. Jejich hra na svůdnost je bohužel taky často záminkou k sexuálnímu obtěžování a zneužívání ze strany dospělých. Jako bychom nedokázali pochopit, že stejně jako si děti hrají na to, že řídí auto, můžou si hrát i na to, že jsou sexy a umí flirtovat. A stejně jako se nelze nechat odvézt v autě dítětem, nelze dítě vtahovat do sexualizovaných vztahů dospělých, o když má na plochém hrudníčku podprsenku. Prostě si ji chtělo zkusit a my ho máme s respektem nechat být a případně přemýšlet o tom, co je na tom pro dítě tak přitažlivé.
S kým holky mluví?
Shakespeare řekl, že krása tkví v oku pozorovatele. A stejně tak tam tkví i lascivita a vulgárnost. Proč se na neobyčejně dobře secvičenou taneční sestavu Kočiček dokážeme dívat jen jako na něco, co je strašně v nepořádku? Ty dívky projevily mnoho talentů – organizační, choreografický, taneční. Úplně netrefily žánr pro odpolední veřejné představení, to je pravda. Ale bylo by skvělé, kdyby měly někoho, kdo by s nimi dokázal mluvit o tom, že budou fantastické, i když do toho místo imitace svádění a náznaků soulože vloží svou všemi póry tryskající radost a bláznivost tolik vlastní jejich věku. Výsledná podoba jejich vystoupení je důsledek toho, jakými obrazy ženství jsou obklopeny, a faktu, že pokud zrovna smyslně netančí na pódiu, jsou společností v podstatě ignorovány.
Film Kočičky byl jistě o hypersexualizaci dívčího těla, ale byl taky o něčem krásném, o dívčí tvořivosti a síle. Dospělí by se sami sebe měli zeptat, proč v dítěti, které tančí a chce pozornost a podporu svého okolí, vidí zvrhlost. Jaké další možnosti mají jedenáctileté holky, aby je dospělí brali na vědomí? Kolik toho společnost udělala pro to, aby jim zářily oči tak jako Amy, když sleduje příval lajků na své taneční video? Proč nemůžeme tuhle její radost prostě přijmout? Kolik prostoru dostaly tyhle dívky k hledání vlastní cesty jak pro své ženství/lidství, tak pro svou sexualitu? Tu by v ideálním případě měly objevovat svým vlastním tempem, aniž by je dospělí i vrstevníci tlačili do hotových formiček toho, co je sexy, co smyslné, co vulgární, co v pořádku a jak by to vůbec celé měly mít.
Autorka je členkou Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu.