"Josef Koudelka není běžný fotograf... Nezpodobňuje skutečnost jaká je, nýbrž jak si ji představuje a jak ji cítí... Nejvíce ho upoutá to, co se v reálné situaci nepodobá, co se běžnému a navyklému vidění vymyká... Je v něm silná snaha abstrahovat, stylizovat... Touha po dokonalosti... Námět fotografuje pro jeho výtvarnou pozoruhodnost... Skutečnost, kterou fotografuje, překonává a podřizuje svému estetickému cítění."

To jsou slova historičky umění Anny Fárové, která mu zprostředkovala v roce 1970 spojení s tehdy nejprestižnější fotografickou agenturou Magnum sídlící v Paříži. V té době fotografie Josefa Koudelky ze srpnové okupace Československa Sovětským svazem z roku 1968 obletěly celý svět a jeho svobodná existence byla doma v ohrožení. Proto odešel z Československa a cestoval po světě: v létě fotografoval a v zimě negativy zpracovával. Roky neměl žádný domov, spal na podlaze agentury Magnum.

Doma byl známý hlavně jako fotograf cikánů, i když jeho první výstava, která byla ve foyeru divadla Semafor, sídlící tehdy v Praze v ulici Ve Smečkách, se odehrála již v roce 1961 a prozrazovala jeho originalitu. Snímky, na nichž bylo klubko ostnatého drátu, či průhled rozdvojeným kmenem na rozostřené listy keře prozrazovaly to, co o něm napsala v roce 1965 paní Fárová. Jako učitele tento vystudovaný letecký inženýr většinou uvádí dva fotografy: Jiřího Jeníčka a Henri Cartiera-Bressona.

První knihu právě o cikánech, slovo Romové nemá rád a nepoužívá ho, protože ho považuje za pokrytecké, připravoval ještě v Praze, ale protože opustil Československo, vyšla až za mnoho let v zahraničí spolu s mnoha dalšími jeho publikacemi. Připomínám kromě již zmíněných témat ještě alespoň Chaos, Exily či Černý trojúhelník, který už zase vyšel v Praze. A právě v těchto dnech vychází i jeho kniha Ruins, tedy Ruiny a stejně jako všechny jeho pozdější publikace je distribuována skoro současně v mnoha jazykových mutacích. Publikace má široký atypický formát a věnuje se panoramatickému cyklu fotografií, na nichž autor zachycuje archeologická naleziště nacházející se podél Středozemního moře. Upravila ji typografka Coline Aguettaz.

I grafiky si vybíral jak doma tak ve světě velmi přísně: v zahraničí pracoval nejvíc s Robertem Delpirem a doma nejprve s Milanem Kopřivou, po návratu s Clarou Istlerovou a v posledních letech se studiem Aleše Najbrta, od něhož je i titulní strana jeho poslední knihy, která upoutá originální fragmentací použitých písmen.

Tato kreace slouží i jako logo jeho velké výstavy v Paříži, která byla otevřena trochu opožděně k jeho dvaaosmdesátým narozeninám 15. září a potrvá do 16. prosince 2020. Pokud se podíváte do Paříže, nenechte si ji uniknout: Sto deset Koudelkových fotografií najdete v Knihovně Fracoise Mitterranda.

(Psáno pro ČRo Plus)