Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor

    Dlab: Existovat divadlem

    Rozhovor s Matyášem Dlabem vznikl během první vlny pandemie koronaviru na jaře. Jedna z posledních uvedených inscenací D´epogu byl projekt: SÉRIE, SÉRIE, SÉRIE, SÉRIE.

    Matyáš Dlab. Foto: archiv redakce.

    Změnila současná situace vaše plány?

    Výchozí situace D’epogu je samoorganizovaná činnost, jejíž konkrétní podoba a intenzita vychází z rozhodování sedmičlenné skupiny. Samozřejmě je vázaná dlouhodobou spoluprací s partnery a externími spolupracovníky – a potvrzenými termíny, ale do vysoké míry se může prohlásit za pružnou. Větší projekty D‘epogu připravujeme poměrně dlouhou dobu, například Série vznikala během téměř tří let.  V současné době dochází spíše k přesouvání termínů. Zrušili jsme uvádění stávajícího repertoáru inscenací, což je pro nás velmi bolestivé. Víceméně každé inscenační dílo je instalováno do vlastního prostoru, a to nás stojí hodně produkční síly, kde nejen my musíme sladit naše časové možnosti, ale musíme o možnostech uvádění našich produkcí jednat i s institucemi, které mají dlouhodobé plány. Například uvádění Série je za historii D’epogu asi nejnákladnější a nejnáročnější – jak na dobu vzniku, tak na provozní nároky. Účastní se jej poměrně početný tým a uvádění souvisí spíše s mikrorezidencí v konkrétním prostoru a následném uvedení. Takto jsme přišli o reprízy v Bratislavě, kde měla inscenace původně premiéru. Širší aktivita skupiny se nepřerušila, naše činnost sestává i z jiných výstupů, než jsou ty scénické. Čas jsme strávili aktivní dramaturgickou i tréninkovou přípravou na budoucí program.

    Realizovali jste tak v době uzavření scén některé jiné nescénické projekty, kterých se opatření netýkalo?

    Realizovalo se několik věcí. Jednou z nich bylo jednorázové uvedení opery Ich Bin Solo připravené speciálně pro online prostředí jako premiéra živě provedené audiovizuální kompozice. Možnost klasických streamů představení D‘epog absolutně vyloučil. V případě Ich Bin Solo jsme se rozhodli vytvořit novou původní koncepci, která se realizovala na Sklepní scéně Centra experimentálního divadla 16. dubna. Současně s tím jsme pracovali na sérii World Wide Work, v rámci které již několik let oslovujeme ke spolupráci různé vizuální autory, jejichž práce má těžiště ve videu a audiovizuální tvorbě. V tomto průběžném projektu se pokoušíme iniciovat vznik nových autonomních výstupů na základě záznamů naší scénické a paradivadelní tvorby, případně materiálu D´epog home videa. Zjednodušeně jde o remix námi poskytovaných videomateriálů. V této sérii vznikla na jaře dvě videa, první z nich vytvořil Pablo Betas, argentinský autor, který momentálně žije v Berlíně, druhé Veronika Švecová. V průběhu karantény jsme se dále průběžně věnovali práci na celosouborovém scénickém díle, které se pracovně jmenuje TRASH. Uvedení je plánováno na podzim.

    V Evropě se začíná mluvit o postkoronavirové době. Jaké bude divadlo po koronaviru? Změní se představení ve streamování nebo budou lidé lační po setkávání?

    Myslím, že se stane oboje. Pokud si představím, že rozvolňování bude pokračovat a pokud se dokážeme vypořádat s nejrůznějšími dopady na to, co jsme prožili teď na jaře, tak přes nějaký propad věřím v to, že se znovu naváže vztah komunit a publik, které jsou spojené s konkrétními scénami či kolektivy. Situace se může zároveň proměnit tak, že si uvědomíme, že jsme o nějaké kulturní aktéry přišli. Pokud se bavíme o divadelním průmyslu nebo kulturním podnikání, umím si představit, že publikum této sféry se může víc vztáhnout k online prostředí, kde je zábavový nebo relaxační obsah mnohem dostupnější a levnější. V kontextu divadla, které nemá pouze pragmatický cíl finančního zisku, které vidí svůj smysl ve veřejné službě v nejrůznějších úrovních – občanské, regionální, nebo ve specifických programech pro konkrétní společenské skupiny, či které tvoří z potřeby vlastního autorského sebevyjádření – na tuto činnost bude určitě možné navázat. V tomto případě je to potřeba autorů ne hrát divadlo, ale existovat divadlem. Má tedy dostatečné důvody, proč lidi setkávat.

    Překvapilo vás něco během jarní koronavirové krize (v dobrém slova smyslu)?

    Pozitivně mě překvapila akceschopnost a sebeorganizovanost řady institucí aformálních nebo neformálních kolektivů. Jejich schopnost zastavit svoji činnost a stát se něčím úplně novým, jiným a potřebným. Je to na jednu stranu obdivuhodné, na druhou frustrující v situaci, kdy suplují činnost, která by měla být organizována shora s adekvátním materiálním či personálním zajištěním. Hodně inspirující pro mě byla v tomto ohledu akceschopnost Masarykovy univerzity. Pokud přijdeme o to, co normálně děláme, zjišťujeme, že se naše pozornost obrací intenzivně k sobě samým. Různé organizace se s tím vypořádávaly jiným způsobem. Vážím aktivity činohry pražského Národního divadla, která vytvořila diskusní fórum Kultura je národ. Dále projekt Černá skříňka brněnské Galerie TIC či změna programu litevského divadelního festivalu Sirenos s novým zastřešujícím tématem UNWELCO.


    Komentáře k článku: Dlab: Existovat divadlem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,