Není divu, že se údajně v roce 1929 někteří lidé naštvali, když belgický surrealista René Magritte (1896–1967) vytvořil obraz Toto není dýmka, na němž byla přímo ukázková dýmka. Jen z ní „zabafat“. Jenže to nejde a malíř přece jen vítězí. Z této dýmky si nezakouříte, tudíž dýmka to není, i když „objekt“ tak okamžitě a bez uvažování nazveme.
Obdobně bych se hned na úvod a v poněkud posunutém smyslu ohradil konstatováním „toto není recenze“ na knihu Jana Nováka Kundera. Český život a doba o Milanu Kunderovi. Bylo jich už více než dost, nevím, co by k nim zásadního přidal, ale navzdory tomu mě to láká nechat se tímto textem inspirovat „k jistému zamyšlení“.
Nejen dílo, ale i život
Začněme knihou Karla Čapka Život a dílo skladatele Foltýna, v níž se vypravěč pokouší až poněkud posedle zjistit pravdu, jaký byl skladatel Beda Foltýn. Každého, kdo ho znal, se umanutě vyptává a postupně z mozaiky jakýsi (spíše nelichotivý) obraz vzniká. Podobně i Novák neústupně „jde po svém objektu“, a nakonec jakýsi (spíše nelichotivý) obraz o Milanu Kunderovi vzniká, na nějž pak ti, kdo spisovatele dobře znají, v podstatě reagují konstatováním „toto není Kundera“, například Milan Uhde v rozhovoru pro Lidové noviny.
Zároveň dotazovaný konstatuje, že na rozdíl třeba od politika má spisovatel právo být ve svém soukromí chráněn. Myslím si v zásadě totéž, navzdory tomu mám pochybnosti. Spisovatel totiž není švec či holič, na rozdíl od nich vstupuje svými knihami do veřejného prostoru, aby vyprávěl příběhy, dosáhl jimi známosti a občas poučoval „o životních pravdách“ či ve zlých dobách si dokonce osoboval právo být „pokušitelským svědomím“.
Jan Novák neústupně „jde po svém objektu“, a nakonec jakýsi (spíše nelichotivý) obraz o Milanu Kunderovi vzniká, na nějž pak ti, kdo spisovatele dobře znají, v podstatě reagují konstatováním „toto není Kundera“. Spisovatel však není švec či holič, na rozdíl od nich vstupuje svými knihami do veřejného prostoru, aby vyprávěl příběhy, dosáhl jimi známosti a občas poučoval „o životních pravdách“ či ve zlých dobách si dokonce osoboval právo být „pokušitelským svědomím“. |
Netvrdím, že to chce každý spisovatel, ale lze to vztáhnout na ty z nich, kteří nejsou jen vypravěči, ale spíše mysliteli s ambicí pojmenovávat tu v moralistickém patosu, tu cynicky libertinskou hrou zmíněné „životní pravdy“. Neměli by za tuto maximalistickou ctižádost zaplatit oprávněným zájmem veřejnosti, „kdo nám to vše vlastně říká?“ Kdo má tu kuráž i drzost, naznačovat svými příběhy a psaním, jak se lze také na život dívat?
Vždyť mnoho spisovatelů baží nejen po slávě, ale i svého druhu nesmrtelnosti spočívající v tom, že zde jejich myšlenky zůstanou, i když tělesné schránky dávno odvane čas. A my dodnes i v přítomném čase říkáme: „Tolstoj píše“, „Hugo se domnívá.“ A to by nás nemělo legitimně zajímat, kým Lev Nikolajevič Tolstoj (1828–1910) a Victor Hugo (1802–1885) za svých pozemských dní byli? To by se opravdu měli zcela rozplynout za svým dílem?
Nesmrtelnost pro hrstku vyvolených, která se však brzy dále nerozmnoží, a sama umře s tím, jak lidé ztratí schopnost soustředěně a v kontextu myslet a číst, což je v dnešní roztříštěné kultuře obrazové infantility jen otázkou času a nevyhnutelný trend.
Nic nebude skryto
„Nic není skrytého, aby to nebylo jednou zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo,“ říká Ježíš svým učedníkům a milovníkům soukromí z toho dodnes naskakuje studený pot. Představa, že si o všech našich pečlivě utajených hříších a selháních budou jednou cvrlikat vrabci na střeše, není nic příjemného. Stejně jako nepotěší, když se už za našich pozemských dní objeví někdo, kdo se o nás a naší minulosti bude chtít nelítostně vše dozvědět – stavem finančního účtu počínaje a sexuálními avantýrami konče.
Představa, že si o všech našich pečlivě utajených hříších a selháních budou jednou cvrlikat vrabci na střeše, není nic příjemného. Stejně jako nepotěší, když se už za našich pozemských dní objeví někdo, kdo se o nás a naší minulosti bude chtít nelítostně vše dozvědět – stavem finančního účtu počínaje a sexuálními avantýrami konče. |
A nevynechá ani naše dospívání a mládí, tedy ten zpravidla poblouzněný stav mysli, kdy velmi bolestně hledáme sami sebe, a tudíž ještě nejsme sami sebou. Mnozí pozdější „umělci života“ se i v pokročilém stáří rdí za svou mladistvou zranitelnost a naivitu, kterou by nejraději vykázali ze svého života. O to hůře, když přítomnost „lyrického věku“ dokládají třeba napsané básně či dopisy, jež vymazat nejdou.
V tom lidská zralost není, je v tom, že člověk se ke svému chybujícímu mládí přihlásí, soucitně ho obejme a odpustí si, že takové „hloupé tele“ kdysi byl, jak to třeba na jednom z míst svého slavného deníku činí bytostný ironik Witold Gombrowicz (1904– 1969). Navzdory tomu takové šťourání se v životě, a zejména mládí, od někoho cizího nepotěší. Narušuje to totiž legendu, již o sobě pracně před druhými, sebou a budoucností tvoříme.
O tom, jak třeba revolucionář cíleně vše činí pro takovou svou pověst a „jen aby ji zachránil“ skvostně píše v jednom ze svých příběhů srbský Žid a evropský Borgesův blíženec Danilo Kiš (1935–1989). A spisovatelé zřejmě nebudou méně ješitní než revolucionáři, takže si svou posmrtnou legendu raději mnohdy navrhují sami. Vzpomeňme za všechny třeba spisovatele a politika Françoise Reného de Chateaubrianda (1768–1848) a jeho Paměti ze záhrobí či „božského“ Johanna Wolfganga von Goetha (1749–1832).
Legenda a Boží smích
I Milan Kundera patří mezi ty, kdo o svůj obraz pečují. Možná je to ješitnost, možná hra, jíž se baví, ale každopádně na to má právo. Na to, co do své legendy zařadí, co z ní i díla vypustí, i co třeba z rozmaru zfalšuje. Jako soukromá osoba to učinit může (je to jen mezi ním a Bohem) a nikomu nemusí skládat účty. Zároveň ale proto, že si zvolil o významu svého života vyprávět a předkládat své názory (usilovat o nesmrtelnost), nemůže zazlívat jiným, chtějí-li jeho pověst korigovat, představit v jiném světle či „uvést na pravou míru“.
Vrací-li se Milan Kundera ve svých pracích opakovaně k motivu Božího smíchu (přesněji „výsměchu“?), jenž rozmarně drtí sofistikované lidské záměry, musí mu naplno znít v uších. V Novákově biografii totiž není ušetřen ničeho. |
Je v tom nemálo životní ironie, když muž, který si dal tolik záležet, aby určil „závaznou představu sama sebe a svého díla“, je ještě za svého života konfrontován s obsáhlou a nelítostně detailní jinou jeho verzí a knih, jež je možná v něčem pravdivá, v něčem falešná, ale filtrem jeho precizního lpění na vlastním předkládaném obrazu neuvěřitelně drzá a neschválená. Vrací-li se ve svých pracích opakovaně k motivu Božího smíchu (přesněji „výsměchu“?), jenž rozmarně drtí sofistikované lidské záměry, musí mu naplno znít v uších.
V Novákově biografii totiž není ušetřen ničeho. Boží smích jde natolik daleko, že stejně jako je hrdina Žertu Ludvík konfrontován ve své nekomunistické nepoctivosti s čistým a neposkvrněným obrazem Julia Fučíka Maxe Švabinského (1873–1962), je on postaven na pranýř coby komunistický prospěchář proti Novákovu působivému obrazu komunistické oběti a mučedníka Jan Zahradníčka (1905–1960), pro něhož „odmítl hnout prstem“. Není to férové, ale smích v tom je a hlaholí a rozlévá se až do sfér nebeských.
Je-li v něčem vidět marnost lidského snažení, pak právě v tomto. Člověk si chce pečlivě budovat vlastní legendu, ale ta je znenadání mávnutím kouzelného proutku zcela jiná a znenadání ji celou rámuje příběh, jak se odnikud objeví kdosi, kdo nás ještě za života přečte jinak a tuto spíše nelichotivou (otázku pravdivosti ponechme stranou) verzi bez ptaní předloží druhým.
Poklop nevědomí
Kunderův souputník ve světové literární slávě Bohumil Hrabal (1914–1997) používá při hodnocení svého života obrat „odvržení poklopu nevědomí“, kterým označuje, kdy v mládí procitl k plnohodnotnému uvědomění si sebe sama a místa v životě. Milan Kundera v podobném významu používá termín „konec lyrického věku“, jako by i on chtěl vyjádřit, že v jistém momentě zrání přestal být naivní a slepé lidské kotě, a stal se plně vidoucím.
Tento obrat je v jeho případě velkolepý, vždyť ze spíše nevalného stalinského veršotepce se znenadání a rázem stává vědoucí a vidoucí analytik skvěle koncipovaného „Žertu“ či „libertinský král života“ korunující sebe sama vytvořením úchvatně hravého a bezpochyby i posmutněle cynického projektu „Směšných lásek“.
Kundera jako by konečně zahlédl své „nejvnitřnější já“, o kterém píše, že „nás předurčuje a hýbe s námi a zároveň se před námi jako potápěč skrývá do našich vlastních hlubin“, a pochopil, že jeho celoživotním spisovatelským úkolem bude toto já stopovat a vynášet z jeho důmyslných podmořských skrýší na světlo, a že přitom nabude dovedností, pro které ho budou jeho oddaní čtenáři obdivovat a milovat |
Jako by konečně zahlédl své „nejvnitřnější já“, o kterém píše, že „nás předurčuje a hýbe s námi a zároveň se před námi jako potápěč skrývá do našich vlastních hlubin“, a pochopil, že jeho celoživotním spisovatelským úkolem bude toto já stopovat a vynášet z jeho důmyslných podmořských skrýší na světlo, a že přitom nabude dovedností, pro které ho budou jeho oddaní čtenáři obdivovat a milovat.
Kundera správně pochopí, že nejvíce nelžeme druhým, ale sami sobě, a především na tom vystaví své sdělení, jež vědomě odmítne primární tíhu Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881), a bude se inspirovat v posmutnělých libertinských hrách. Neúprosný obsah těchto sdělení ve spojení s detailně promyšlenou, chytrou a líbivou formou mu právem zajistí kýženou slávu, jež není ledajaká, ale voňavá globální prvořadé spisovatelské celebrity, o které si drtivá většina literárních tvůrců a intelektuálů může nechat jen snít.
Tím se opět dovrší stále se vracející příběh hrdinů jeho vyprávění, kteří prohrávají, když vítězí. (Hrabalův oblíbený citát z Ladislava Klímy (1878–1928): „Vítězství se sestává jen z bití a všechno je jen hra.“) Není totiž důvod nevěřit, že si Kundera neuvědomuje povrchnost, bulvárnost, a především obtížnost této slávy, takže by se nejraději dle vlastních slov natřel mastí proti neviditelnosti a měl od všeho pokoj, skutečně se rozplynul za svým dílem, z něhož navíc jen on určí, co může být dáno příštím čtenářům.
Cena úspěchu
Tak to v životě chodí, člověk dosáhne toho, co chce, aby zjistil, že to nestálo za námahu, ba že to dosažené ho nyní obtěžuje, a proto hledá, jak by se toho zbavil, zatímco do uší mu k dovršení všeho buší Boží smích: „Peklo jsou splněná přání.“ Možná je to trochu i příběh krále Midase, jemuž se na základě jeho přání vše pod dotykem ruky zhoubně měnilo ve zlato. Stejně i Kunderu obklíčila a sevřela ze všech stran nelítostná sláva, jež se ho snaží proměnit v infantilní celebritu, a dokonce nutí chodit v přestrojení.
Kundera doznává, že toužil po úspěchu, a Novák ukazuje, kolik byl pro něj ochotný učinit. Líčí příběh mladého ctižádostivce, jenž se snažil dosíci místa na slunci, a nijak mu nevadí, že se to děje v krutém totalitním režimu, kdy jiní a tehdy na rozdíl od něho mnohem lepší a vyzrálejší autoři mohli svá slova (například Zahradníček) psát jen do své paměti, o publikaci ani nemluvě. |
Přitom sám doznává, že toužil po úspěchu, a Novák ukazuje, kolik byl pro něj ochotný učinit. Líčí příběh mladého ctižádostivce, jenž se snažil dosíci místa na slunci, a nijak mu nevadí (v tom nebyl zdaleka sám), že se to děje v krutém totalitním režimu, kdy jiní a tehdy na rozdíl od něho mnohem lepší a vyzrálejší autoři mohli svá slova (například Zahradníček) psát jen do své paměti, o publikaci ani nemluvě.
Dral se do popředí, chtěl být viděn na řečnických tribunách, využívání privilegií zločinného komunismu mu nebylo cizí, tomuto režimu svými veršíky sloužil a legitimoval jej, vůbec se nechtěl rozplynout za svým zatím spíše nevalným dílem, bylo mu naopak pákou k úspěchu a prosazení. Nejsme však v mládí takto posedlí svým egem všichni? A je to správné tolik to kritizovat, když se toho všeho následně zřekl a odpracoval si to dílem, jehož minimálně inspirativní význam nelze popřít?
Použil jsem ve dvou větách za sebou otazníky, jimiž je Novákova kniha prošpikovaná. Jako by dával čtenáři možnost volby svobodného soudu, leč není tomu tak. Nerad to říkám, protože mi je svým výstižným pojmenováním marasmu nastoleného komunismem sympatický, ale některé tyto jeho otázky jsou manipulativní a některé natolik odbíhají od reality, že by neměly být vůbec položeny.
Občas „přes čáru“
Nemohu si pomoci, ale Novák si nedokázal od svého vyprávění udržet odstup a nechal se jím zcela pohltit, stejně jako obrazem svého hrdiny, který si zřejmě předem načrtl, a pak už jej jen vybarvoval, místo aby portrét postupně proměňoval a zpřesňoval, i prohloubil a zasadil do kontextu, o používání sporných technik při jeho tvorbě ani nemluvě.
Jak je dobře, že se připomíná, že komunistické hnojiště u nás nevzniklo samo od sebe, ale že je založili i zhlouplí a zfanatizovaní mladíčci se stranickou legitimací, tak je i otázkou, zda pro pátrání po lidské intimitě neplatí biblické „nečiň, co nechceš, aby druzí činili tobě“. To je u Nováka občas „přes čáru“, a ani poukaz na významnou roli lidské sexuality v Kunderově díle to nemůže zcela legitimovat. |
Pro stromy se nevidí příslovečný les, a je to škoda, protože kromě olbřímí odvedené práce jsou v knize i krásné literární obraty, výborné postřehy a inspirativní sdělení. Jen namísto detailního a v příliš mnoha kapitolách rozdrobeného popisu určeného každou prací a záhybem Kunderova života by to chtělo mocnější vzmach „pohledu z dálky“ příznačného třeba pro nejlepší biografická díla Stefana Zweiga (1881–1942).
Jak je dobře, že se připomíná, že komunistické hnojiště u nás nevzniklo samo od sebe, ale že je založili i zhlouplí a zfanatizovaní mladíčci se stranickou legitimací (které můžeme pochopit, ale musíme i odsoudit už ve jménu úcty k těm, kteří se navzdory mladému věku tehdy v úsudku o povaze komunismu nemýlili), tak je i otázkou, zda pro pátrání po lidské intimitě neplatí biblické „nečiň, co nechceš, aby druzí činili tobě“.
To je u Nováka občas „přes čáru“, a ani poukaz na významnou roli lidské sexuality v Kunderově díle to nemůže zcela legitimovat.Milan Uhde má nakonec asi pravdu, že „toto není Milan Kundera“, stejně jako platí, že „toto je i recenze“.
