Bojovat s vlastními strachy

Žít docela normální život není v současné náročné době jednoduché, a lidé, kteří trpí zdravotními problémy, těžkosti zažívají dvojnásob. Lidem s duševním onemocněním na Českobudějovicku a Českokrumlovsku pomáhají k soběstačnosti a životu beze strachu zaměstnanci a dobrovolníci sdružení FOKUS České Budějovice

Text: Radek Gális
Foto: Jan Šilpoch

Byly to nekonečně dlouhé a utrápené měsíce, kdy paní Miroslava nevytáhla paty z domova, dívala se přes záclonu na život v rodné Pohorské Vsi a třásla se strachem, když si uvědomila, že by měla vyjít byť jen pár desítek metrů na ulici. Kvůli duševnímu onemocnění zažívala izolaci a strach z kontaktů, známa i neznáma. 

Po několika letech v sociální osamělosti, kterou jí pomáhali snášet nejbližší, se Miroslava přece jen odvážila ven a nyní už si troufá vydat se s kamarádkou Monikou pár kilometrů za obec. „Věřím, že se z toho i kvůli synovi a nemocnému tátovi dostanu,“ svěřuje se sympatická žena, které pomáhají drobnými krůčky k návratu do normálního života zaměstnanci českobudějovické organizace FOKUS. O klienty se v jejich domácím prostředí starají zaměstnanci Komunitního týmu a pomáhají je vracet zpět do běžného života, kam patří zdánlivé obyčejnosti, jako jsou přátelé, vlastní bydlení, zaměstnání nebo radost z koníčků a zálib.   

Oboustranně pozitivní vliv 

Se sociální pracovnicí Michaelou Kubatovou míříme do chráněného bytu v Branišovské ulici v Českých Budějovicích. Ve třech pokojích tu bydlí Václav s dalšími dvěma klienty, kteří se snaží s pomocí odborníků žít samostatně. „Omlouvám se, že nemám vysáto,“ říká v pokoji, jemuž vévodí ustlaná postel a skříňka, na které stojí klec. „To je Bonbónek, můj křeček,“ představuje chlupatého spolubydlícího. „Byl jsem teď na oslavách a dal jsem si dva tři kozlíky,“ přiznává se a sklízí výčitky od Michaely, která mu promlouvá do duše, že na antidepresiva, která bere, působí alkohol dvakrát zhoubněji. Sociální pracovnice pak Václavovi připomíná, že řád je třeba dodržovat, jinak to s ním půjde z kopce. 

Pan Václav žije normálním životem i díky zaměstnancům sdružení Fokus.

Později sedíme v kavárně Lanna na Jiráskově nábřeží v Českých Budějovicích u jednoho stolu s Vláďou (24), studentem Filozofické fakulty Jihočeské univerzity, sociální pracovnicí Anetou Vedralovou, která vede Komunitní tým, a druhou sociální pracovnicí Renátou Křížovou. „Setkáváme se s našimi klienty v terénu a pomáháme jim, aby žili přes různé psychické problémy svůj život a uměli navazovat a udržovat kontakty s druhými,“ vysvětluje Aneta Vedralová. „Na jednoho klienta jsou dva pracovníci, aby se mohli zastupovat, já mám nyní klientů asi třicet. Sdílíme s nimi jejich zkušenosti, doprovázíme je na úřady nebo k lékaři. Staráme se o klienty od 13 let, takže komunikujeme i s rodinou, kde děti bydlí, nebo s Ospodem (Orgán sociálně-právní ochrany dětí – pozn. redakce). O klientech se dozvídáme z psychiatrického oddělení budějovické nemocnice, z nemocnic a léčeben v Písku, Dobřanech či Lnářích. Těší mě, že máme pozitivní vliv na jejich život,“ říká Aneta.

Dodává, že to možná platí i obráceně – díky svým klientům si uvědomují bohatství a pestrost vlastního života. „Na téhle práci se mi líbí hledání společné cesty s klientem a uvědomování si toho, co by chtěli a jak potřebují pomoci v orientaci v životě. Pomáháme jim plánovat a nastavovat životní cíle,“ doplňuje ji kolegyně Renáta. 

„Snaží se mě podpořit a dodat optimismus,“ pochvaluje si spoluopráci student Jihočeské univerzity Vladimír.

Obě sociální pracovnice si pochvaluje Vláďa. „Jsem s jejich přístupem spokojený, protože se snaží každého povzbudit a dodat mu optimismus. Jsem založením skeptik a pesimista, pak mám o to větší tendenci trápit se. Podporují mě i v učení. Studuji bohemistiku, protože čeština mě bavila již od gymnázia. V době koronaviru nám fakultu okamžitě ze dne na den zavřeli a já tuhle náhlou změnu špatně snášel,“ přiznává. 

Dokážu to sama

Druhou pobočku má FOKUS v Českém Krumlově. V sociálních službách zde působí Jan Marek Maněna (39), který nabírá do auta dvě bedny s potravinovou pomocí. Vyrážíme za klientkami do Mostků a do Pohorské Vsi. Cestou se ptáme na jeho očekávání. „Kdybych neočekával, že se tito lidé mohou změnit a změní, nevím, zda bych měl tolik snahy a zápalu pro tuhle sociální práci. Věřím, že klienti budou sami chtít se svým životem něco udělat. Je potřeba být pokorný nejen ke klientům, ale i k sobě a svým záměrům. Například tahle paní Miroslava dělá pokroky. Nejdřív se bála vycházet ven, a dneska už rok vede v obci obchod,“ vypráví Honza. 

Zanedlouho vyhledáme paní Miroslavu v obchodě a předáme jí část pomoci. Uděluje rady své kamarádce Monice, která ji za pultem zastoupí, a míříme na klidné místo o pár desítek metrů dál. „Sem chodím moc ráda,“ svěřuje se paní Miroslava, když vstupujeme brankou na místní zrušený hřbitov. Nasloucháme monologu ženy, která si prožila peklo v duši už tady na zemi: „S mužem jsme se měli rádi. Pak jsme se postupně báli povídat si, abychom si navzájem neublížili. Najednou jsem cítila záchvaty paniky, strachu, všechno pro mě bylo cizí. Cítila jsem a pořád ještě cítím úzkosti, ani nevím z čeho. Bála jsem se svého stavu a paniky, která tehdy přicházela. Bojovala jsem s vlastním strachem. Přestala jsem vycházet ven, nákupy mi obstarávali rodiče nebo syn. Nebyla jsem přes rok venku. Od strachu mi pomáhalo sekání dřeva. Začala jsem pak pomalu zase chodit z domu ven, ale z vesnice jsem si netroufla. Když jsem měla jet autem do Kaplice, noc předem jsem propadla panice, klepala se, zvracela, takže jsem ráno nikam nejela. Sestra mi pomáhala, jak mohla. Sama jsem nezvládla ani dojít nakoupit. Spánek byl vysvobozením. V téhle životní chvíli jsem pochopila sebevrahy. Ve tři v noci jsem s úzkostí budila malého syna, aby šel hrát se mnou šipky. Maminka je nemocná, vysvětlovala jsem mu a on mě chápal. Nebo jsem cítila tak velké napětí, že jsem ho od sebe naopak odháněla: Běž pryč! křičela jsem na něj. Bála jsem se, že se nedokážu kontrolovat a něco mu udělám. Už je to ale lepší. Kluk už má přes 20 let, studoval vysokou školu a chce odejít dělat do ciziny,“ říká máma s úlevou v hlase. 

„Mívám černé myšlenky, ale už vím, že každá úzkost za chvilku odejde,“ říká optimisticky paní Miroslava.

Odbornou pomoc paní Miroslava před několika lety uvítala. „Jezdí sem za mnou pravidelně lidé z Fokusu, navštěvují mě příbuzní a známí. Trpím typickou úzkostí, panikou. Mám černé myšlenky, ale už vím, že každá úzkost za chvilku odejde. Nyní už chodím ven a zvládnu i cestu kousek dál za vesnici. Bojím se brát léky, snažím se své stavy zvládnut sama. Nebojte, já to zvládnu,“ slibuje paní Miroslava sobě i nám. 

Nebojíme se a věříme stejně jako ona, že to dokáže.    

FOKUS České Budějovice, z. ú. 

Od roku 2007 je registrovaným poskytovatelem sociálních služeb. Pomáhá lidem, kteří mají zkušenost s duševní nemocí, chtějí kvalitně žít, pracovat, studovat, mít přátele a rodinu. V naplnění potřeb jim brání vyšší psychická zranitelnost, vysoké nároky, stresující prostředí i zakořeněné předsudky veřejnosti. Smyslem práce zaměstnanců a dobrovolníků Fokusu je posilovat jejich osobní dovednosti, znalosti a schopnosti, dodávat jim odvahu, naději a poskytovat podporu ve snaze žít běžný život. 

FOKUS nabízá služby kom,ubnitního týmu, chráněné bydlení, sociálně-terapeutické dílny a zdravotní služby.

Kontakt: FOKUS, Novohradská 1058/71, 370 08 České Budějovice  Telefon: 383 136 220, e-mail:fokus@fokus-cb.czwww.fokus-cb.cz, vedoucí služby komunitního týmu: tel. 777 798 325, e-mail: kot@fokus-cb.cz