Bylo to hrozně narychlo, vzpomíná na své biskupské svěcení František Radkovský

V těchto dnech se dožíváte 30. výročí Vašeho jmenování sv. Janem Pavlem II. pomocným biskupem pražským. Jak se to tehdy všechno událo?

Tenkrát bylo všechno hrozně narychlo. Po Velikonocích měl přiletět na návštěvu papež Jan Pavel II. a bylo potřeba, aby v celém Československu byly obsazeny všechny biskupské stolce. Na svátek sv. Cyrila a Metoděje, který se ve světě slaví na den úmrtí sv. Cyrila 14. února (u nás až 5. července), byli jmenováni poslední biskupové neobsazené brněnské a českobudějovické diecéze. Pak bylo potřeba doplnit i pomocné biskupy do Prahy, Olomouce a Trnavy. To se stalo 17. března, 400 let od smrti sv. Jana Sarkandera, tehdy ještě blahoslaveného. K tomu výročí jsme byli jmenováni.

Mons. František Radkovský, emeritní biskup plzeňský a prezident Diecézní charity Plzeň|foto:Martin Polívka,MAFRA / Profimedia

Překvapilo Vás, že jste byl mezi jmenovanými?

Byl to pro mě šok, chvíli mi trvalo, než jsem se s tím srovnal. Míla Vlk byl v Budějovicích 31. března vysvěcen na biskupa a já měl v Praze spolu s Františkem Lobkowitzem svěcení o týden později. Světil nás kardinál Tomášek.

Aby toho nebylo málo, tak Vám rovnou přidali i zodpovědnou funkci na biskupské konferenci…

Velikonoce jsem ještě strávil jako novopečený biskup ve Františkových lázních, ale hned v úterý po Velikonocích nás zapřáhli do služby, když se konalo první setkání kompletní české a slovenské biskupské konference. Tam jsem byl zvolen za sekretáře. Jako pomoc jsem dostal Tomáše Halíka, který měl na starosti českomoravskou část sboru, pan biskup Eduard Kojnok měl na starosti Slovensko a já federální věci. Předsedou byl kardinál Tomášek a místopředsedou spišský biskup Tondra. 

Na návštěvu papeže se čekalo bezmála tisíc let. Jak se na vás jako na nováčky díval?

S papežem jsme se setkali v dubnu 1990 poprvé na letišti. Když jsem se mu představil, tak hned věděl, že jsem sekretářem biskupské konference, u biskupa Lobkowicze zase věděl, že pochází ze starého rodu a znal jeho předka Mikuláše z Eistadtské univerzity. Měl nás pěkně přečtené! Byly to slavné, ale také náročné dny – jeden týden svěcení, druhý týden bohoslužba s papežem na Letné, a pak začala práce na zelený louce s rozběhem biskupské konference. Nikdo jsme tehdy moc nevěděli, jak se to dělá. 

Za chvíli Vás čekalo další biskupské stěhování…

Miloslav Vlk, který vystřídal kardinála Tomáška, asi věděl, že se se mnou počítá do nově vznikající plzeňské diecéze. Už začátkem roku 1993 mi říkal, abych si začal hledat nástupce, protože mohou přijít nové výzvy. Jako nástupce jsem tedy začal chystat P. Václava Slouka. Co se chystá, jsem ale pochopil až později. Generálním sekretářem konference jsem byl od dubna 1990 do poloviny roku 1993. Pak jsem nastoupil jako historicky první sídelní biskup do Plzně.  

Když se ohlédnete zpět za posledními třiceti lety, co se Vám vybaví jako nejkrásnější moment?

Nejkrásnější bylo, že jsem se dostal k Božím tajemstvím, jako jsou svátosti a svěcení, ale také jsem byl blíže společenským událostem. Třeba po zvolení prezidenta Havla jsem doprovázel jeho ženu Olgu do katedrály na Te Deum, nebo později jsem k prezidentovi přivedl Matku Terezu. 

A vlastnost, která se Vám v úřadě osvědčila?

Biskup má být prorok, který má říkat pravdu ke skutečnosti, jaká je. Důležitá je také pokora, aby se z biskupů nestali klerikálové. Když jsem jednou uvažoval, proč mě lidé přijímají, jeden laik mi odpověděl: Protože seš normální. A to je i důvod, proč lidé berou papeže Františka. Protože je normální. Biskup nemá vyčuhovat. Když bude v lásce a otevřený, lidé si ho sami najdou.