Základem celé polemiky na téma „udavačka z Lidic“ se stala kniha Vojtěcha Kyncla Lidice Zrození symbolu. Jak byste tuto knihu zhodnotil jako archivář, který se v tématu orientuje, jako celek?
Tato kniha nerespektuje pravidla odborné práce archivářů a historiků. V Pražském sborníku historickém 45/2017, s. 373–405 jsem uveřejnil kritický rozbor této knihy. Za zvláštní nehoráznost považuji nepravdivé osočení lidické ženy Alžběty Doležalové ze zločinu udavačství. Podle autora měla Alžběta Doležalová 2. června 1942 udat svoji židovskou podnájemnici Štěpánku Mikešovou, rozenou Löwingerovou, pro nepřihlášení se k židovství.
Šéf Reportérů ČT Marek Wollner hájil Kyncla s tím, že jeho dílo je první publikací o Lidicích, kterou je možné považovat za „vědeckou“. To skutečně za 75 let od konce války nevzniklo k tématu žádné jiné dílo, které by sneslo vědecké standardy?
Od počátku devadesátých let byly české historiografii zpřístupněny archivní fondy, ke kterým se naši dosavadní seriózní autoři odborné historické literatury nemohli v předlistopadovém Československu dostat. Vyšla ovšem i tak řada hodnotných odborných textů, memoárů, pamětních publikací, odborně komentovaných historických fotografií a dílčích studií. Z publikací vydaných po listopadu 1989 si zvláště cením dvou knih historika Eduarda Stehlík: „Lidice, příběh české vsi“ a „Lidická vzpomínání“.
Také současnou expozici Památníku Lidice, jejímiž autory jsou Bohumír Prokůpek, Pavel Štingl a Eduard Stehlík, považuji za velmi cennou. Přesto by si osud Lidic ve 20. století zasloužil novou a souhrnnou monografii s využitím dnes již dobře přístupných archivních pramenů. Kvalitní část dosavadní literatury k Lidicím včetně těsně poválečných pamětních dokumentačních publikací by byla dobrým východiskem pro odbornou monografii s využitím dnešní dostupnosti archivních pramenů. Domnívám se, že by to byla práce pro jednoho autora na několik let.
Případ, o který se vede spor, se týká lidické ženy Štěpánky Mikešové. Je nějak archivně doloženo, jak se paní Mikešová (za svobodna Löwingerová) dostala do Lidic a jak se stala podnájemnicí paní Doležalové?
V mé studii: „Nepravdivé obvinění z udavačství lidické ženy Alžběty Doležalové“, uveřejněné v odborné historické revue Slánský obzor č. 25, 2018, s. 48–75 uvádím životopisné informace o Štěpánce Mikešové, rozené Löwingerové, jejích rodičích a manželovi Františku Mikešovi. Podařilo se mi s pomocí mých kolegů a kolegyň získat řadu dosud nepublikovaných poznatků k manželům Mikešovým. V matrice narozených města Břeclav je uvedeno, že František Mikeš se narodil 10. ledna 1901 v Břeclavi a 1. února 1939 uzavřel sňatek v Solivaru na Slovensku se Štěpánkou Löwingerovou. V databázi listinného materiálu Památníku Terezín jsem našel záznam o deportaci paní Štěpánky Mikešové z Terezína do Osvětimi 17. srpna 1942.
Ve Státním okresním archivu Kladno, ve fondu Okresní soud Unhošť, jsem se dozvěděl z úmrtního listu Františka Mikeše, který zemřel v kladenské nemocnici 22. března 1942, že byl účetním adjunktem na Ministerstvu zemědělství a lesnictví, a jako jeho rodinný stav je uvedeno „rozloučený“. Dnes bychom použili výraz „rozvedený“.
Můžeme se jen dohadovat, že se jednalo o formální rozchod obou manželů, tj. fikci před okupačními úřady. Marie Šupíková, dcera Alžběty Doležalové, si pamatuje, jak František Mikeš za Štěpánkou Mikešovou do Lidic jezdíval. Bydliště Štěpánky Mikešové v Lidicích dokládá policejní přihláška k pobytu, uložená v Archivu bezpečnostních složek v Praze. Přihláška není datována! a ve formuláři není vyplněna kolonka týkající se židovství. Štěpánka Mikešová je vedena jako žena římskokatolického vyznání. V hlášení pro kladenské gestapo, podepsaném velitelem četnické stanice Buštěhrad Vojtěchem Babůrkem po zatčení Štěpánky Mikešové, se hovoří o tom, že do Lidic se přihlásila k pobytu 15. března 1939. Dalším dokladem je přihláška z 1. srpna 1941, kde je rovněž uvedena jako tzv. árijka a římská katolička.
Vzhledem k uvedení jmen jejích rodičů na obou přihláškách: Růžena Tauziková [Taussigová] a Mořic Levinger [Löwinger] musel každý, kdo přihlášku četl, ihned poznat, že jde o ženu – z hlediska německé rasové ideologie – židovku. Navíc Štěpánka Mikešová měla přidělené tzv. číslo protektorátního žida 57171. Nepodařilo se mi zjistit, kdy jí bylo přiděleno. Jestli již ve stejné době jako všem ostatním občanům židovského původu, anebo až po jejím zatčení buštěhradským četníkem Evženem Resslem. Její staří rodiče byli Němci podchyceni a deportováni na smrt do Osvětimi „řádným“ transportem 27. ledna 1943. Možná se Štěpánce Mikešové dařilo tajit své židovství pouze v jejím nejbližším okolí. Řada lidí v obci Lidice podle příjmení jejích rodičů uhodla její židovský původ, ale všichni se tvářili, že o něm nevědí. Společně s ní doufali, že tak to zůstane natrvalo, a ona německou okupaci přežije.
Lze z archivů vyčíst, jaký vztah měla před svým zatčením k paní Doležalové? Třeba zda mezi nimi docházelo ke konfliktům, jak je také naznačováno?
Nepodařilo se mi z archivních pramenů vyčíst, jaký vztah měla Štěpánka Löwingerová s manžely Doležalovými. Její dlouhodobé bydliště v domě manželů Doležalových nenasvědčuje špatným vztahům.
Víme, co se přesně odehrálo 2. 6. 1942, kdy byla paní Mikešová zatčena? A existují ještě nějaké jiné dokumenty, než je poválečný zápis četníka Ressla, ze kterých by se dalo vycházet?
O zatčení Štěpánky Mikešové a jejím předání kladenskému gestapu četníkem Resslem existuje dobové německojazyčné hlášení velitele četnictva v Buštěhradu Vojtěcha Babůrka, datované 2. června 1942. Ten vylíčil Štěpánku Mikešovou jako židovku vydávající se lstivě za tzv. árijku, která nerespektovala německé předpisy pro židy a nenosila židovskou hvězdu. Babůrek použil formulace: „Zjistilo se, že v Lidicích čp. 93 se zdržuje židovka Štěpánka Mikešová, narozená 22. 11. 1906 ve Ždánicích […] V Lidicích se přihlásila k pobytu 15. 3. 1939 jako árijka (římskokatolického vyznání). Rodiče: Moritz Löwinger a Rosa, rozená Tausigová, oba židé.“ Štěpánku Mikešovou zatkl četník Evžen Ressl za přítomnosti svého kolegy Františka Cáby. Zatčení musel přihlížet i lidický starosta František Hejma. Pak Štěpánku Mikešovou Ressl osobně eskortoval na služebnu kladenského gestapa.
Předání mu písemně potvrdil velitel vazební věznice gestapa Hans Guttweniger poznámkou na reverzní stránku hlášení: „Převzata 1 žena 2. 6. 42 ve 22.15 hodin.“ Pokud by četníci provedli zatčení na základě udání nějakou místní civilní osobou, bylo jejich služební povinností uvést ve hlášení celé jméno udavače, datum a místo narození včetně jeho profese a bydliště. Mohu to doložit jednak předpisy pro četníky, ale zejména mnoha analogickými případy, kdy četníci v době heydrichiády na základě udání zatkli nežidovského či židovského občana a předali jej gestapu. Tam jméno udavače uváděli vždy. V případě hlášení o zatčení Štěpánky Mikešové se o udavači nehovoří, žádný totiž neexistoval.
V předvečer tragédie. Reportáž Reportérů ČT24
Hlavním důkazem má být zápis četníka Ressla, provedený zpětně v roce 1945. Z jakých důvodů vám tento zápis přijde jako důkaz nevěrohodný? A co v něm vlastně přesně bylo uvedeno? Týkal se jen případu Štěpánky Mikešové, nebo zapsal i jiné věci?
Bohužel dobová úřední registratura protektorátní četnické stanice Buštěhrad je dochována ve Státním okresním archivu Kladno jen velice torzovitě. V rejstříku k podacímu protokolu je uvedeno jméno Štěpánky Mikešové a poznámka – „nehlášení se židovkou“. Existuje ovšem tzv. četnický památník. Jedná se o kroniku četnické stanice, do které po osvobození měli velitelé bývalých protektorátních četnických stanic uvést důležité události ve svém služebním revíru během německé okupace.
Pochopitelně někdejší příslušníci protektorátního četnictva se po válce snažili vylíčit vlastní činnost za války pro sebe příznivě. Služebně nejstarší četník – po osvobození příslušník SNB v Buštěhradu Evžen Ressl nechal příběh Štěpánky Mikešové zaznamenat tak, jak si sám přál. Potřeboval vyvinit sebe ze zatčení a předání gestapu židovské ženy Štěpánky Mikešové.
VOJTĚCH ŠUSTEK: LIDICE – HISTORICKÝ SYMBOL A SKUTEČNOST
Jako důvod, proč byl zápis proveden až po třech letech, je uváděno, že četníci neměli po dobu protektorátu k dispozici knihy. Pojďme si vyjasnit, jak to tedy ve skutečnosti bylo. Měli četníci možnost vést v době protektorátu zápisy do pamětních knih? A existovaly nějaké další možnosti zaznamenání trestněprávních skutečností?
Četnické památníky se psávaly i před německou okupací. Protektorátní četníci české národnosti psali o událostech v letech okupace do památníků z pochopitelných důvodů až po válce. Dále používali úřední knihy během běžné služby ze zcela praktických služebních důvodů, jako jsou např. podací protokoly, podávali služební hlášení nadřízeným, případně také německé policii atd. Ve Státním okresním archivu Kladno jsem studoval pouze tři četnické knihy včetně památníku. Zřejmě se nic dalšího nedochovalo.
Mohu doložit analogickými příklady, že protektorátní četníci, kteří museli na nátlak udavače zatknout našeho občana z politických důvodů a předat jej gestapu, si pořizovali opisy nebo strojopisné průklepy hlášení pro gestapo a uschovávali si je. Také o těchto událostech okamžitě informovali někoho ze svých přátel. Když pak po válce došlo k trestnímu stíhání udavače, předkládali tyto opisy soudu jako důkaz proti němu.
Chránili tím také sebe a opis hlášení byl pro ně důkazem, že zatčení a předání gestapu učinili na nátlak udavače, nikoliv z vlastního iniciativního lokajství. Ovšem četník Ressl po válce nepředložil žádný strojopisný průklep, anebo opis dokumentu o udání domněle učiněném Alžbětou Doležalovou. Nedovolával se ani svědků.
Byl takový postup, jaký předvedl četník Ressl (tedy že po válce s odstupem let třeba zápisem do pamětní knihy vytáhl na světlo světa nějaké informace, které mohly mít zásadní trestněprávní význam a jejich dokázání bylo velmi problematické), po válce rozšířený, nebo se jednalo spíše o mimořádný exces?
Ressl měl jako bývalý protektorátní četník, po osvobození příslušník Sboru národní bezpečnosti, povinnost poskytnout o zločinu v Lidicích svědeckou výpověď. To učinil až 11. prosince 1945 písemným svědectvím. Vylíčil Alžbětu Doležalovou jako udavačku, velmi zlou a primitivní osobu, která mu prý vyhrožovala gestapem, pokud by Štěpánku Mikešovou nezatkl. S velkou averzí psal také o Štěpánce Mikešové a naznačoval, že to ona zavinila zkázu Lidic.
V prosinci 1945 Ressl uvedl: „Při sepisování jejího majetku Mikešová nejdříve plakala, žehrajíc na lidskou mstivost, pak se smála a na konec zaujala výhrůžné postavení proti lidickým občanům. Protože Mikešová vyslovovala výhrůžky a že se lidičákům pomstí, byl jsem jat obavou, aby skutečně něco neprovedla a nějaké udání na Gestapu neučinila, poněvač[!] Mikešová majíc dostatek volného času, obcházívala Lidice, navštěvovala různé rodiny, kde před ní nebylo tajností, věděla kde se něco děje, naslouchala v různých rodinách cizímu rozhlasu a že by skutečně mohla svými výpověďmi mnohého Lidického[!] občana do neštěstí uvrhnouti. Při eskortování z Lidic obrátila se Mikešová k Lidicům a hrozíc pěstí prohlašovala, že lidičáci na ní[!] nezapomenou. […] Jest zajímavé, že po zatčení Mikešové hned 4. 6. 1942 byla provedena akce proti Lidicům a Čabárně u Motyčína a zatčeny rodiny Horáková a Stříbrných. Pak z 9. na 10. 6. 1942 byla obec Lidice vyhlazena.“
Nemyslím si, že by po válce četníci a policisté běžně někoho lživě obviňovali. Pokud někteří z nich lhali, tak především aby se vyhnuli vlastnímu trestnímu stíhání. Tak si vysvětluji Resslovu motivaci nepravdivě vypovídat o Alžbětě Doležalové i Štěpánce Mikešové.
Co by podle vás mohlo být relevantním důkazem, že celá věc proběhla tak, jak zaznamenal četník Ressl, tedy že došlo k zatčení paní Mikešové na základě udání paní Doležalové?
Pokud by se Alžběta Doležalová udání dopustila, velitel Babůrek by ji ve hlášení pro gestapo uvedl včetně jejího data narození, pracovního zařazení a adresy. Jestli by se zatčení odehrálo, jak tvrdil Ressl, věděla by o tom naprostá většina obyvatel Lidic. Starosta Hejma by si nenechal pro sebe, pokud by v Lidicích bydlela udavačka. Při poválečném soudním stíhání úředníků kladenského gestapa by o udavačce z Lidic, pokud by ovšem existovala, tito muži s chutí vyprávěli. O nějakém udání v Lidicích nemluvil po válce ani trestně stíhaný Babůrek.
POLEMIKA VOJTĚCHA ŠUSTKA V MAGAZÍNU SLÁNSKÝ OBZOR
Vojtěch Kyncl se po vlně kritiky vyjádřil v obsáhlém textu pro časopis Reflex. Trval na svých závěrech a argumentaci tentokrát postavil na obhajobě buštěhradských četníků Vojtěcha Babůrka, Františka Cába a Evžena Ressla, kteří podle něj byli vyznamenaní veteráni první světové války, oddaní budovatelé masarykovského Československa a později oceňovaní účastníci protinacistického odboje. Jak to tedy bylo se „statečností“ buštěhradských četníků a zejména Evžena Ressla v časech protektorátu? Jak bylo jejich chování zpětně hodnoceno po válce?
Velitel četnické stanice Vojtěch Babůrek byl po válce odsouzen ke dlouhému žaláři jako kolaborant. Nemyslím si, že on byl skutečným zrádcem a ochotným lokajem Němců. Nepodařilo se mi zjistit, že by Ressl byl jakkoliv po válce stíhán. Domnívám se, že buštěhradští četníci nebyli příkladem hrdinství, ale také nebyli horlivými kolaboranty. V případě zatčení Štěpánky Mikešové jednali pod tlakem pochopitelného strachu o vlastní životy. Vypukla heydrichiáda, každodenní popravy a perlustrace osobních dokladů. Četníci o Štěpánce Mikešové mohli vědět už dávno a za stanného práva se již báli dále ji krýt. Neříkám, že je to omluva.
Dalším Kynclovým tvrzením bylo, že paní Alžběta Doležalová nemohla být po válce prezentována jako udavačka, protože se jednalo o komunistku, dceru prvorepublikového komunistického starosty Lidic a její obvinění by představovalo „v poválečné atmosféře společensky nepřípustnou kombinaci“. Tím Kyncl spojuje její příběh se svou tezí o tom, že Lidice se po roce 1945 staly komunistickým symbolem. Jak to podle vašich informací bylo s rodinným příběhem paní Doležalové před červnem 1942? A objevil se po roce 1945 nějaký náznak, že by ona či její rodina byly vzhledem ke své příslušnosti ke KSČ nějakým způsobem zvýhodněné?
Nevím, jestli Alžběta Doležalová byla komunistkou. Navíc by to nesouviselo s nepravdivým osočením ze zločinu udavačství. Z toho, co o Alžbětě Doležalové vím, usuzuji, že byla normální ženou, manželkou a matkou dvou dětí, která se starala o domácnost. Po návratu z německých lágrů dožila svůj život v tuberkulózním oddělení krčské nemocnice. Není mi rovněž známo cokoliv o nějakém domnělém zvýhodnění dcery manželů Doležalových.
VOJTĚCH KYNCL NA AKTUÁLNĚ.CZ: ŽIDOVKA SE NEHODÍ DO PŘÍBĚHU LIDIC
A obecněji. Bylo podle vás bádání o Lidicích po válce ovlivněno jejich symbolickou rovinou, tedy že do historického výzkumu vstupovala politika?
Naši současnost zásadně ovlivňuje ve všech ohledech a v každodenním životě naše minulost. Týká se to i těch nejstarších dějin, a v daleko intenzivnější míře dějin 20. století. Dějepisectví se dotýká politiky, ale nesmí se stát služkou politiků nebo propagandistů.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
