↗

Je možné pojmenovávat represe bez jakéhokoli zlehčování jejich závažnosti a zároveň i jiné stránky týchž dějin, třeba reálnou podporu, které se režim u nezanedbatelné části společnosti těšil, a proč tomu tak bylo. Pohlednice z roku 1975. Autor neznámý.

Pražská Kampa je jako mnohá jiná místa v hlavním městě toto léto ve znamení Milady Horákové. U kavárny Mlýnská si lze přečíst její poslední dopis na rozloučenou, u galerie Medy Mládkové je výstava o procesu se „záškodnickým spiknutím“. Obsahuje portréty všech odsouzených, informace o popravě, navazujících procesech a mnoho dobových fotografií.

Problematický třetí odboj

Hned v úvodním panelu výstavy se uvádí, že naprostá většina z přibližně 240 popravených do roku 1960 byli příslušníci třetího, protikomunistického odboje. To je ale značně sporná formulace. Kolik výjimek se vejde do naprosté většiny? Od autorů výstavy v čele s historikem Petrem Blažkem by v každém případě bylo korektní přinejmenším připsat hned za uvedenou větu, že právě popravení v procesu s Miladou Horákovou toto tvrzení relativizují.

Z čtveřice obětí justiční vraždy dokonané v pankrácké věznici dne 27. června 1950 lze k protikomunistickému odboji přiřadit pouze Jana Buchala, četníka a člena Československé strany národně socialistické z Ostravska. Ostatní popravení — Milada Horáková, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra, jsou naopak důkazem, jak si stalinistický režim odbojovou činnost proti sobě sám konstruoval, protože se mu hodilo vytvářet nepřátele a zveličovat nebezpečí, které mu od nich hrozí.

Odboj v pravém slova smyslu se může dít pouze v situaci válečného konfliktu, kdy za hranicemi, ať daleko či blízko, je válečný spojenec, jehož vítězství odbojáři napomáhají a s nímž spolupracují. Tak tomu bylo v době druhé světové války i (v poněkud jiné situaci) za války první. Ale ne v době nastupujícího komunistického režimu, kdy bylo stále jasnější, že k ozbrojenému konfliktu mezi bývalými protihitlerovskými spojenci nedojde.

Skupiny „třetího odboje“ tak byly předem odsouzeny k tomu být malé, izolované a také často předem infiltrované StB, v jejímž zájmu pracoval někdy (skupina Světlana na Zlínsku) sám zakladatel dané buňky. V takových případech se dá mluvit o tom, že to byl jen jiný způsob, jakým si režim vytvářel nebo hlídal odboj proti sobě, aby ho pak mohl patřičně spektakulárně zdrtit, zastrašit své skutečné i potenciální oponenty a mnoha z nich se zbavit.

To vše vůbec nic nemění na tom, že mnoho lidí režimu KSČ odporovalo a bojovalo proti němu prostředky, které měli k dispozici. Historik Jan Rychlík v připravované syntéze dějin Československa v letech 1945-1989 uvádí, že některé skupiny třetího odboje „se dopouštěly teroristických činů, které žádný režim nemůže tolerovat“, ovšem většina pouze tiskla letáky, navazovala spojení se zahraničím a čekala na vypuknutí války mezi Západem a Východem, které bylo ale stále nepravděpodobnější.

Rychlík dodává i další důležitou věc, totiž že v Československu po roce 1948 nebyly sociální podmínky pro rozvinutí odbojových akcí, protože na rozdíl od nacistické okupace „měl režim poměrně silnou sociální základnu a běžný občan odbojové akce nepodporoval“. To se pochopitelně v textech na výstavě o Miladě Horákové také nedočteme. Mnozí, jak se lze snadno přesvědčit v četných diskusích na sociálních sítích, považují samotné takové konstatování za relativizaci komunistického režimu, za něco závadného a amorálního.

Historie a elitářství

Jak ukazuje mimo jiné diskuse následující po zveřejnění rozhovoru s děkanem Filozofické fakulty UK Michalem Pullmannem v týdeníku Echo 24, rozevírá se propast mezi pohledem historika, který je z podstaty svého oboru povinen vidět historickou skutečnost v celé její složitosti a mnohotvárnosti, a pohledem publicisty, který ale s historií rád pracuje a používá jí k určitým svým aktuálním, politickým cílům.

Novinář Michal Klíma ve svém velmi emotivním a osobním otevřeném dopisu klade Michalu Pullmannovi řadu otázek, které se ale mnohdy nevztahují k tomu, co historik přesně řekl, a v čtenáři zřejmě mají navodit pocit nesouhlasu a odsouzení Pullmannových názorů jako amorálních. 

Když děkan FF UK například říká, že by jako historik „nebyl schopen stigmatizovat dělníka na Slovensku, který v roce 1979 oceňuje předmanželské půjčky a neoceňuje svobodu slova“, velmi výstižně tím popisuje, proč se režim i v době normalizace těšil, zvláště v některých regionech a v některých sociálních vrstvách, stabilní podpoře.

Michalu Klímovi se ale zdá, že tím historik zpochybňuje hodnotu svobody slova. „Proč stavíte svobodu slova a předmanželské půjčky proti sobě? Přece nikdo neměl na výběr mezi svobodou slova a předmanželskou půjčkou. Jak víte, že někdo, kdo oceňoval předmanželskou půjčku, neoceňoval svobodu slova?“ Otázky jsou sugestivní, ale míjejí se s tím, co chce říct historik.

Pullmannovi jde právě o to upozornit, že část obyvatel socialistického Československa oceňovala předmanželské půjčky, výstavbu nových bytů atd. a příliš jí nezáleželo na svobodě slova nebo cestování. Tak jako i dnes, v tomto se postoje a hodnoty velice liší podle místa bydliště, dosaženého vzdělání, zaměstnání, pohledu na svět. Lidé prostě nejsou stejní a nemají jednolité názory a priority, jak dokazují jakékoli solidní sociologické výzkumy.

Klíma to zpochybňuje, ovšem pouze na základě ryze subjektivních zkušeností (on sám údajně viděl, že ve frontě na několik málo zájezdů oficiálních cestovek stáli „normální lidi, ne disidenti“). Klímu zřejmě bytostně uráží, že by vůbec mohl existovat někdo, komu na věcech jemu drahých, jako je svoboda slova a cestování, záleží málo nebo vůbec. Ale takoví lidé nepochybně byli a jsou i dnes.

Když pak v závěru dopisu vytýká děkanu Pullmannovi, že je elitář, dalo by se paradoxně říct, že elitářský je spíše Klímův pohled: zobecňuje přístup ke světu své, nepochybně elitní (vzdělané, městské, kosmopolitní, angažované) společenské skupiny na všechny a odmítá připustit, že by tu mohli být i takoví, kteří jsou prostě o hodně jiní než on sám a jeho sociální okruh.  

Záškodnické spiknutí proti demokracii a ve službách babišismu

Michal Klíma je nepochybně veden dobrým úmyslem bránit svobodu slova a cestování, které dnes může vidět jako ohrožené. Podobné motivy zřejmě vedou i Pavla Šafra, který je ale daleko explicitnější v tom, jak přístup k historii činí rukojmím svého aktuálního politického zaměření. Šafr ve svém hodnocení sporu mezi Pullmannem a Klímou přímo rýsuje obrysy jakéhosi spiknutí proti demokracii, jehož se dopouštějí „revizionističtí historici“.

Slovník jeho textu je skutečně v jistém smyslu blízký jazyku, jímž režimní média referovala o procesech v 50. letech, a rozhodně tomu, jímž se psalo za normalizace o chartistech. Základem je dojem určitého spiknutí, dokonce mezinárodního („Dozvěděli jsme se také o tom, že západní souputníci těchto českých historiků objevili…“), které slouží určité ideologii („Zpochybňování totalitních a zločinných rysů režimu KSČ je však ve skutečnosti odrazem nové a poměrně ambiciózní ideologie, která chce vytlačit údajné stereotypy černobílého pohledu na komunistickou minulost“.), která je nebezpečná a rozšířená („Nejde přitom už jen o kuriózní a okrajové výstřelky, nýbrž o masivní proud…“).

A nechybí ani zpochybnění osoby toho, kdo dané závadné názory vyslovuje, přičemž je předem jasné, že dotyčný je nesolidní a jeho motivace nejsou čisté ( „A je tudíž třeba se zabývat jeho motivacemi a jeho argumenty, jež mají navozovat image vědeckých zjištění“). Michal Pullmann, Muriel Blaive a další „socialističtí historici“ podle Šafra ve skutečnosti usilují o zničení demokracie a svobody slova, pouze se přitom maskují za snahu o odpolitizování a odideologizování historie.

Šafr je zcela přímočarý v názoru na to, o co nyní jde: „Pod pláštíkem odpolitizování a odideologizování historie se tu před našimi zraky odehrává neobyčejně ideologický a také zcela pavědecký útok na postoje liberálních demokratů porevolučního období, který má pochopitelně svoji politickou dimenzi.“

Každé vylíčení některé z dimenzí předlistopadové (a jakékoli jiné) historie má pochopitelně svoji politickou dimenzi. Jenže ta se v tomto případě dá popsat třeba i tak, že se představitelé „liberálních demokratů porevolučního období“ ve své frustraci z politického neúspěchu ve střetu s Andrejem Babišem obracejí z ideologických pozic proti historikům, které považují za spolupachatele „vládnoucího babišismu“.

A jsou nyní nuceni sledovat, jak tito revizionisté přebírají kontrolu dokonce i nad Ústavem pro studium totalitních režimů. Daniel Kaiser, který s Pullmannem rozhovor na Echu vedl, to vyjádřil svěžím a neotřelým způsobem — „pullmannovkyně a pullmannovci fakticky v ÚSTR dosáhli hegemonie“. Podle Pullmanna jde ovšem jednoduše o to, že jeho absolventi jsou prostě kompetentní.

Není nutné volit mezi morálkou a diferencovaným pohledem na dějiny

Na závěr své rozpravy předvádí Pavel Šafr vskutku kaskadérský výkon, když totiž svůj ideologický přístup k historii označuje za poctivý při zacházení s fakty, na rozdíl od revizionistů. Pojmy jako „každodennost“, „obyčejní lidé“, „většinová společnost“, „dělnictvo“ či „sociální práva“ jsou podle něj vágní a ideologické kategorie, které mají za cíl zakrýt „základní pravdu“. Tou je, že šlo o „nemorální a zaostalý systém, který kopíroval to nejhorší z ruských dějin a ruské mentality“.

Proč se tedy podle Šafra lidé proti tomuto „nemravnému a zaostalému“ systému nebouřili a dokonce se s ním sžili? „Protože předchozí pluralitní a mnohovrstevná společnost byla násilně slisována s použitím represe a propagandy do jednolité masy pracujících, která se při absolutním potlačení informací stala bezbrannou obětí politického násilí. Kdo v tom chce hledat nějakou legitimitu, ať si ji hledá.“

Jednoznačný, vskutku absolutní a nerelativistický závěr. Jenže … to bylo trochu jinak. Dokonce se dá říct, že v mnohém úplně naopak. Režim nemusel násilně slisovávat do jedné masy jakousi pluralitní a mnohovrstevnou společnost, protože ta byla postupně lisována už předtím, za nacismu a za třetí republiky, a nebyla zdaleka tak pluralitní ve smyslu, o jaký jde Šafrovi. A samozřejmě z jeho hodnocení zcela vypadává fakt, že socialismus v obecném smyslu měl po válce podporu většiny společnosti a komunisté její podstatné, byť ne většinové části.

Jenže taková fakta se nehodí do kýženého ideového zaměření a lze se k nim tedy postavit, z pozice Pavla Šafra, jen dvojím způsobem: buď je ignorovat, nebo rovnou prohlásit za závadná a nepřátelská. Důležité je mít a umět používat „svoji“ historii, tu správnou a mravnou, demokratickou. Nelze se ubránit postesknutí, že s takovýmito obhájci to liberální demokracie opravdu nemá a nebude mít snadné…

Myslím, že naštěstí není nutné volit mezi diferencovaným, nezjednodušujícím pohledem na dějiny a morálkou. Je možné pojmenovávat represe bez jakéhokoli zlehčování jejich závažnosti a zároveň i jiné stránky týchž dějin, třeba reálnou podporu, které se režim právě v době těchto krutých represí u nezanedbatelné části společnosti těšil, a proč tomu tak bylo.

Je možné a potřebné připomínat a ocenit odpůrce režimu a jeho oběti bez toho, že bychom je adorovali nebo vydávali za něco, co nejsou a ve své době ani nemohli být. Je možné a potřebné připomínat i perspektivu těch, kteří proti režimu nebojovali, přijímali jej nebo jej dokonce budovali a udržovali v chodu, a přitom je lacině neomlouvat ani neidealizovat. 

Je možné, ale jak se ukazuje rozhodně ne snadné, přijmout složitost minulosti, nechtít ji vylepšovat, přizpůsobovat si ji své aktuální politické potřebě, a současně neztratit měřítko pro to, co je (a bylo) správné, a co je naopak zločinné a odsouzeníhodné. Vyžaduje to poctivost, určitý odstup, který ale není lhostejností, nýbrž umožňuje hlubší a ve svém důsledku přínosnější pochopení dějin, než jednostranně ideologický pohled, a to jakéhokoli zabarvení.