O pláči na špatném hrobě

Jeho analýzu bychom také mohli shrnout do věty: Palestinci mají právo být naštvaní - ale tento hněv by měl směřovat na jejich vůdce. Neboť právě o tom jeho text je.

Herb Keinon začíná třemi zářijovými milníky týkajícími se blízkovýchodního konfliktu:

• 13. září 1993 si Jicchak Rabin a Jásir Arafat podali ruce na trávníku Bílého domu, když byla pod záštitou Billa Clintona podepsána dohoda Oslo I;
• 28. září 2000 podnítil Arafat čtyři roky a pět měsíců trvající teroristickou válku proti Izraeli: druhou intifádu;
• 15. září 2020 podepsaly Izrael, Spojené arabské emiráty a Bahrajn mírovou smlouvu a deklaraci o míru.

Tato trajektorie je důkazem naprostého selhání palestinského vedení.

Autor chápe, že Palestinci na Západním břehu a v Gaze (používám jeho názvosloví) byli naštvaní, pakliže sledovali úterní (15. 9.) ceremonii před Bílým domem. Je to jako dívat se, jak vaše rodina odjíždí na exotickou dovolenou a vás nechá doma.

Současně ale Keinon upozorňuje: „Jejich hněv, hněv vyjádřený raketami vystřelenými z Gazy na Aškelon, není na místě, je-li namířen proti SAE, Bahrajnu, Izraeli nebo USA. Měl by směřovat k jejich vlastnímu politickému vedení, které se od roku 1993 nijak výrazně nezměnilo a které je vedlo z jedné slepé uličky do druhé.“

Jak takový postoj Herb Keinon zdůvodnil? Píše, že Arafat šel v roce 1993 do Bílého domu poté, co si uvědomil, že teroristická kampaň, kterou jeho organizace PLO od počátku 60. let – začala ještě před šestidenní válkou 1967 - vedla proti Izraeli, k ničemu nevedla. Vraždění atletů na OH v Mnichově, únosy letadel, násilné šestileté povstání na Západním břehu a v Gaze, které začalo v roce 1987 – to vše způsobilo, že palestinská věc se stala součástí mezinárodní agendy, ale k cíli PLO Palestince nepřiblížilo. Tím cílem je palestinský stát s hlavním městem Jeruzalémem.

A tak Arafat změnil taktiku.

Jelikož nedosáhl svého cíle vytvořit palestinský stát, ať už vedle Izraele nebo místo něj, přistoupil na vyjednávání. Světlo světa spatřil „mírový proces z Oslo“. Obě strany jednaly, jednaly a jednaly – až do července roku 2000. V Camp Davidu si Arafat uvědomil, že ani maximum, které mohl dostat od levicového premiéra Baraka, nesplňuje jeho nároky. Stanul na rozcestí. Buď z nároků slevit, nebo znovu změnit taktiku. Arafat nehodlal přijmout kompromis (stejně jako nyní jeho nástupce – LS), a tak změnil taktiku: zažehl druhou intifádu.

Izrael v boji s ní uspěl, ovšem násilí stálo životy 1053 Izraelců asi 3200 Arabů.

Arafat zemřel v listopadu 2004 a jeho nástupce Mahmúd Abbás, který sdílí stejné cíle, si uvědomil, že taktika teroru selhala. Ani on nebyl ochoten jít na kompromis v záležitostí cílů - a i on změnil taktiku. V čem spočívala? Pokud by nefungovalo ani vyjednávání, ani teror, pak by Palestinci měli přimět svět – nejprve Evropu, pak Spojené státy -, aby vytvořil tlak na Izrael a ten přiměl palestinské požadavky. Čili: Izolujte Izrael, vytvořte z něj stát – páriu (opovrhovaný stát), mezinárodního vyděděnce. To mělo přimět izraelskou stranu, aby přijala palestinské požadavky; tak lze charakterizovat Abbásovu taktiku. (Pozn. autora blogu: Jako užitečný idiot mu pak sloužilo Hnutí BDS a některé světové celebrity, např. muzikant Roger Walters – ex Pink Floyd.)

Úterní (15. 9.) podpis dohody v Bílém domě mezi Izraelem a dvěma důležitými státy Zálivu je podle Herba Keinona důkazem, že i popsaná Abbásova naprosto selhala. Podle něj mají Palestinci právo být naštvaní, ovšem jejich hněv by měl směřovat k Abbásovi a jeho vyjednavačům, jako např. k Saíbu Irikátovi, který spolurozhoduje o palestinských záležitostech zhruba tři desetiletí.

Herb Keinon konstatuje, že při sledování ceremonie v Bílém domě nebylo možné nevzpomenout si na to, že druhá intifáda, která tak negativně zasáhla izraelskou společnost, vypukla přesně před dvaceti lety, v září 2000. „Podívejme se, kde je dnes Izrael a kde Palestinci. Je jednoduše ohromující, že tolik stále stejných palestinských vůdců rozhoduje o osudu svého národa.“ (Aniž by ji někam kvalitativně posunuli - LS.)

Závěrem znovu zopakoval, že hněv Palestinců by se měl obrátit směrem k těmto vůdcům kvůli cestám, kterými nebyli ochotni jít, rozhodnutím, která nepřijali a promrhaným jedinečným příležitostem (golden opportunities).

„Spojené arabské emiráty a Bahrajn,“ končí svoji analýzu Herb Keinon „v úterý (15. 9.) důrazně a veřejně řekly, že už nechtějí být něčeho takového součástí.“