Řadu let táhl český biatlon. Podařilo se mu seskládat i kompletní medailovou sbírku z MS. Teď je to ale už půl roku, co ukončil před prázdnými ochozy v Novém Městě na Moravě kariéru a zvyká si na nový život. „Ještě se s tím sžívám,“ vypráví bývalý biatlonista Michal Šlesingr. Nové uplatnění tak našel v organizaci svazu. A kvůli tomu se občas stane i terčem vtípků svých bývalých parťáků.
Zdá se, že se situace kolem koronaviru od vašeho loučení v březnu moc nezměnila. Jak se ale od té doby změnil váš život?
„Na rovinu? Po fyzické stránce na tom nejsem dobře. Před pár dny jsem byl v Jablonci, kde probíhaly reprezentační testy, a nechal se vyhecovat na výběh. Jelikož jsem ale od března, kdy jsem skončil kariéru, moc nesportoval, tak jsem brzy odpadl. Ve dvou třetinách výběhu mě začalo píchat v boku, takže mi nezbylo, než nechat parťáka Milana Žemličku utéct a prodýchat to. Jen jsem si řekl: Tak ať běží! To je výhoda toho, že můj čas už nikdo nesleduje.“
Prostě kapitulace…
„Po sportovní stránce to už není ono, ale prožívám zase nový život, nové zkušenosti a mám víc času na rodinu. Člověk si uvědomí, že život sportovce je o výkonech, tréninku, ale že součástí vaší práce je i odpočívání, zatímco toto v běžném životě zase tak neplatí. Byl jsem zároveň zvyklý na jasný režim: Vstanete, jdete na rozcvičku, nasnídáte se, vyrazíte na trénink, odpočinete si a pak máte druhý trénink… Kdežto teď si musíte organizovat čas víc sám, což ještě nemám úplně zažité. Má to své výhody a nevýhody – jako vše.“
Co vše tedy máte aktuálně rozjeté? Mluvilo se o tom, že se zkusíte ještě více věnovat elektronickému tréninkovému deníku i o možné práci v biatlonovém svazu. Naplnilo se to?
„Tak ten deník šel v podstatě stranou a věnují se mu jiní lidé. Oni se mu věnovali i předtím a de facto to celé odmakali, takže je to i dál na nich. Já se proto nyní snažím být užitečný biatlonu, a pomáhám se zabezpečením sportovcům. Rovněž pak vypomáhám produkci seriálu Sestřičky, ve kterém je jedna z postav situována do role biatlonistky a jenž běží na televizi Prima.“
Pro reprezentační biatlon pak děláte konkrétně co?
„Je to zase pohled z jiné strany a myslím, že je dobře, že v téhle pozici na svazu mám stále v sobě trochu toho závodníka – některé věci tak vidím trochu jiným pohledem. Dělám prakticky vše, co se týká zabezpečení potřeb sportovců a týmů, aby vše fungovalo a oni měli, co potřebují. Nedávno jsme byli v Německu na nástřelech zbraní, do toho zajišťujeme materiálové vybavení a momentální úkol, který mám, je najít nového servisáka. Šimon Kubina nám totiž odešel do Finska, čili pokud někdo bude mít po přečtení tohoto rozhovoru zájem, ať mě kontaktuje.“ (směje se)
Přibližte přesto, co musí splňovat servisák pro český tým?
„Musí hlavně dobře lyžovat. To je zásadní, protože v období závodů najezdí denně dost kilometrů. Není to tak, že by jeden den zajel 40 kiláků a pak si řekl, že si druhý den odpočine… Musí takhle fungovat pořád. Není nutné, aby zajížděl časy jako závoďák, ale musí být zdatný, aby to vydržel. Nejlépe se servisáci rekrutují z bývalých závodníků nebo lidí, kteří se nedostali do týmu a rozhodli se například skončit.“
A co je vyhlášené, že jim nevadí vstávat a testovat už za tmy, kdy závodníci ještě spí, že?
„Přesně tak. Pokud jsou závody dopoledne, pak musí brzy ráno vstávat a testovat. Důležité jsou i zkušenosti s přípravou lyží, ale tohle se dá naučit. Vždy se pozice rozhodí tak, že hlavního servismana dělá ten nejzkušenější a koriguje pak ostatní – uplatní se tedy i člověk, který s mazaním jako takovým ještě třeba nemá zkušenosti, ale na lyžích je jako doma. Nováček by měl mít určitý cit pro lyže, aby byl schopen pod nohou rozpoznat, které lyže jdou a které jsou slabší. Na tohle jsem byl třeba já trochu tupej a byl jsem vždy rád, když mi někdo ze servisu s výběrem pomohl a potvrdil mi moje rozhodování.“
Jak na to tedy reagují vaši kamarádi Ondřej Moravec a spol., že nyní děláte lovce mozků a člověka v zázemí?
„Občas z toho mají srandu, ale Bimbo toho už využil, kdy mi řekl nějaké postřehy. Například u některé komunikace vidí, že by mohla být lépe zahraná, takže jsme se bavili, že bych tohle mohl také do budoucna víc ohlídat. Sžívají se s tím.“
Dlouhodobým problémem ve svazu je i nedostatek trenérů. Nebavil jste se třeba o této budoucnosti třeba s Jaroslavem Soukupem nebo Veronikou Vítkovou?
„Tohle jsem neřešil. Ono je to tak, že ty samotné kluby, mají své lidi v merku. Verča je třeba holka z Jilemnice a sama tam má spoustu známých, kteří o ní dobře vědí a jsou s ní v lepším kontaktu než já. Co vím, tak i naznačovala, že jim někdy třeba pomůže. Já ale do fungování klubů nezasahuji.“
Po závodění se vám pak nestýská?
(směje se) „Ani ne. Stačilo mi zkusit si právě ten výběh a hned mě druhý den bolely třísla a úpony. Tím, jak jsem toho byl za celou kariéru až přežraný, tak nemám nutnost se do toho sportu hrnout. Ještě to chvíli potrvá, než získám chuť se jít jen tak pro srandu proběhnout.“
Co vás tak ještě čeká zařídit do začátku sezony?
„Aktuálně musíme dohnat třeba nějaké administrativní věci, co se týče závodníků. Jde o registrace, kancelařina, deklarace, antidopingové vzdělávání a tak… Prostě kancelařina. Stejně tak musíme vyřešit další věci – třeba ohledně přerozdělení materiálu, který postupně přichází od firem.“
Jak vyhlížíte i další záležitosti kolem koronaviru?
„Zatím je to tak, že se přesně neví, co bude. IBU dosud jede podle plánu a závody SP se zatím mají uskutečnit, jak jsou nachystané… Na druhou stranu se ale situace dál sleduje a řeší se případné alternativy, jak to řešit, kdyby se to komplikovalo. Pro nás to není úplně jednoduchá situace zejména kvůli souvisejícímu ubytování. Potřebujeme poměrně velkou ubytovací kapacitu pro týmy, a když dopředu pořádně nevíte, jak budou na tomto poli rozdané karty, tak není ani jednoduché se domluvit s hotely. Ani oni si nepřejí, abychom jim na poslední chvíli odřekli a kapacita jim zůstala nevyužitá.“
Co je tedy zatím známo?
„Jsou tu třeba varianty, že by se tolik necestovalo a jezdilo by se v méně lokalitách – například jeden trimestr na jednom místě, aby se omezilo přesouvání. Dále ale nevíme, zda budou závody s fanoušky nebo bez nich. Nebo jak to bude se sportovci mimo Evropu, kteří teď mají také problém k nám přicestovat… Ještě je spousta neznámých.“
Budete teď po konci kariéry i dál činný v boji proti dopingu?
„I když jsem se rozloučil se závodní kariérou, mám pocit, že jsem dal Claire Eganové, stejně jako několika dalším v tomto směru zapáleným sportovcům dobře najevo, že když budou chtít s něčím pomoci, mohou se na mě obrátit. Za ty roky jsem nastřádal nějaké informace a nastavil si v tom i systém, takže bych jim klidně pomohl. Na druhou stranu se už nebudu mezi sportovci pohybovat tak jako dřív – čili ani nebudu už moci z pozice závodníka tlačit na IBU, jako jsem to dělával. Nemám však problém se k některým věcem dál vyjadřovat.“
A až se sezona rozjede, máte v plánu se na nějaký podnik i podívat osobně?
„Určitě bych někam rád zajel, ale zatím jsem neřešil kam. To bude zřejmé až podle aktuální situace, kde se bude závodit a kde budeme mít jaký tým. Pokud bych totiž za ostatními dorazil, tak bych se tam nejel jen podívat, ale chtěl bych se i zapojit do dění a pomoci týmu.“
