Když po čtyřech hodinách a jedné minutě proměnil svůj třetí mečbol, padl na záda, rukama si zakryl obličej a užíval si nával štěstí. Po Thomasi Musterovi, jenž vyhrál Roland Garros v roce 1995, se stal Dominic Thiem druhým rakouským vítězem grandslamového turnaje.
  |
„Dosáhl jsem na životní cíl, sen, který jsem měl po mnoho, mnoho let. Samozřejmě už jako dítě, když jsem začínal hrát tenis, ale tehdy je takový úspěch velmi daleko,“ líčil Thiem. „Když jsem se dostal blíže k vrcholu, uvědomil jsem si: Páni, jednou opravdu můžu vyhrát jeden ze čtyř největších titulů. Zasvětil jsem tomu celý svůj život, vložil do toho hodně práce. Je to pro mě skvělý úspěch.“
Dědic trůnu
Ač Thiem má odmalička rád skoky na lyžích, fotbal a fandí londýnské Chelsea, k tenisu měl v současnosti sedmadvacetiletý pravák prošlapanou cestu. Pochází z rodiny tenisových trenérů – otce Wolfganga a matky Karin, kteří mu dali do ruky raketu v šesti letech. „Tenis se stal mým posláním. Už zhruba v deseti jsem věděl, že u něj chci zůstat, co nejdéle to půjde. Ta čistota hry a možnost toho, že mohu poznat v podstatě celý svět, mě lákala,“ vzpomíná Thiem, jenž od svých začátků obdivoval rakouské předchůdce Stefana Koubka s Jürgenem Melzerem.
Už mezi juniory patřil Thiem mezi nejlepší, v roce 2011 prohrál ve finále juniorského Roland Garros, po třech vítězstvích na turnajích americké tour se dostal na druhé místo žebříčku.
Mezi muže nakoukl poprvé na turnaji v Kitzbühelu, kde od pořadatelů dostal divokou kartu. Shodou okolností narazil na v té době jediného rakouského vítěze grandslamu Thomase Mustera, jehož porazil.
Pro přítele francouzské tenistky Kristiny Mladenovicové byl nejvíce průlomový rok 2016. V něm opanoval dohromady 45 zápasů, což bylo nejvíce ze všech hráčů na okruhu, k tomu přidal tituly na všech tenisových površích: trávě, betonu i antuce, čímž se stal devětadvacátým tenistou otevřené éry, kterému se tento počin povedl během jedné sezony.
Thiem dlouho pomýšlel především na grandslamový titul z pařížské antuky, podobně jako jeho předchůdce Muster. Aby také ne, když ho na Roland Garros po předloňské a loňské finálové porážce s Rafaelem Nadalem označili jako „dědice trůnu“, prvního vítězství na turnajích velké čtyřky ale nakonec dosáhl v New Yorku.
„V minulé sezoně jsem si uvědomil, že můžu hrát dobře i na tvrdém povrchu, že i na něm moje hra funguje,“ řekl a jeho nabyté sebevědomí se projevilo také letošní účastí ve finále Australian Open. „Už pro mě není překvapením, že to není na Roland Garros. A je jedno, odkud je. Důležité je, že ten titul mám,“ doplňuje muž s přezdívkou Dominator.
Na French Open, které začíná už příští týden, bude rakouský tenista jedním z hlavních favoritů. Přidá v rychlém sledu do své sbírky druhý grandslamový titul?
