Jste rád, že se squash zase rozjíždí?
Určitě, jsem fakt šťastný, že je squash zpátky. Je taky fajn, že jsem se mohl ukázat doma v Praze, kde už bydlím několik let. Je super, že tady dostalo spousta lidí příležitost si zase zahrát kvalitní squash. Dost hráčů na ten moment čekalo.
Půl roku. Co jste dělal se vším tím volnem?
Nonstop jsem trénoval. Před dvěma lety jsem prodělal operaci kolene a od té doby jsem se k vrcholovému squashi vracel. Na začátku roku jsem se vrátil na mezinárodní Tour po asi 14 měsících, když udeřil koronavirus.
Smůla, že?
To sice jo, ale ten čas jsem využil k tomu, abych dal dokupy své tělo. Doma mám malou posilovnu, mohl jsem tam cvičit a když jsme zase mohli začít hrát squash, chodil jsem na hřiště skoro každý den. Už pár měsíců tak dost tvrdě trénuju.
Takže tušíte, v jaké jste formě?
Vím to. Trénuju v Praze s kluky z top 10 světového žebříčku, takže vím, že hraju hodně solidní squash. Pohybuju se dobře, jsem rád, že se operace povedla.
Grégory Gaultier slaví spolu s manželkou a synem titul na strahovském turnaji.
O vás se tvrdí, že jste byl talent odmala. Kdy jste se squashem začínal?
Ve čtyřech letech. Rodiče totiž ve Francii řídili jeden klub, kde byly čtyři kurty. Odmala jsem tam chodil, měl v ruce raketu a hrál.
Myslíte, že jsou ve Francii lepší podmínky pro squash než v Česku?
Ne, myslím, že je to podobné jako v Česku, jen já měl štěstí, že rodiče byli tak zažraní do squashe, mohl jsem odmala trénovat každý den. Výhoda toho sportu je, že můžete trénovat sám. Vezmete si raketu, míček a hrajete proti sobě.
To vám očividně šlo. Stal jste se mistrem světa, světovou jedničkou. Berou vás ve Francii za velkou hvězdu?
To zase ne. V mém rodném městě mě pochopitelně znají a když jsem byl světovou jedničkou, na letišti mě také poznávali. Hlavně lidé, kteří se o sport zajímají. Ale určitě to není jako fotbal nebo tenis. Aspoň mám normální život, nejsem superstar.
Kdybyste měl postavit squash na žebříčku sportů ve Francii, na kolikáté místo byste ho dal?
To se těžko odhaduje, ve Francii je tolik sportů s různými šampiony. Jsou tam dobří cyklisté, fotbalisté, plavci, atleti… Měl jsem štěstí, že jsem měl i kolem sebe skvělé kluky. Stali jsme se vicemistry světa, evropskými šampiony, máme spoustu i týmových úspěchů.
A vám se říkalo Generál. Proč?
Proto, jak všechny na kurtu komanduju (smích). Diktuju tempo hry, snažím se mít zápas pod kontrolou, vždycky se dostat do lepší pozice, než v jaké je soupeř. Proto mi tak říkají.
Už sedm let žijete v Česku, je to tak?
Jojo. Moje žena je Češka, máme spolu dvě děti, proto tu žiju s ní. Občas jedu do Francie na trénink, ale roky už přebývám v Česku. Máme tady skvělou akademii, skvělé kouče, hráče z různých zemí. Třeba Vargase – 17. hráče světa v minulosti. Občas sem za mnou přijedou trénovat hráči z elitní desítky. Máme kouče i pro hráče z nižších pater žebříčku nebo pro mladé kluky. Základna je fakt široká. A já jim všem asistuju a dělám takového supervizora.
SE SYNEM. Grégory Gaultier a jeho oslava na jenom ze squashových turnajů
A vypadáte spokojeně.
Jsem. Jsem spokojený s životem, který mám. Mám rád místní životní styl, Praha je skvělé město, jednoduše se v něm pohybuje, není velké ani malé, tak akorát. Není tady až takový provoz jako ve větších městech, navíc máte krásnou architekturu.
Co české jídlo?
Dobré, ale příliš těžké. Jako profesionální sportovec musím dbát na dietu, i když občas zhřeším. Občas si musíte života užívat.
Které české jídlo vám chutná nejvíc?
Knedlíky, červené zelí a kachna. To je jedno z mých oblíbených. Nejím ho každý den, ale jednou za čas.
Pivo si taky dáte?
Nepiju ho moc, nemůžu, ale občas si ho taky dám.
A co náročný český jazyk?
Je náročný. Neumím mluvit, ale pár slov dokážu pochopit, protože moje děti chodí do školy a mluví česky, což je jejich první jazyk, francouzština až druhý. Tomu většímu je osm let, takže mluví oběma. Když ale mluví s mámou nebo s jejími rodiči, mluví pochopitelně česky a já občas zachytím, o čem se baví, trochu rozumím. Ale abych se sám zapojil, to je nemožné. Musel bych chodit za lektorkou, na což teď nemám čas. Pár věcí dokážu říct, třeba: Rozumím česky.
Momentálně potkáváte i dost českých hráčů. Jakou má podle vás úroveň český squash?
Vaše jednička Daniel Mekbib je nějaký 80. hráč světa, což je slušné. Třeba 10 hráčů je na Tour, pak jsou tu mladí kluci, kteří hrají fakt slušně, jen zatím nejsou úplně nahoře.
Co jim chybí? Zkušenosti?
Pořád jsou mladí, potřebují zápasy, zápasy a zápasy. Možná i nějakou změnu tréninku, ale těžko říct. Netrénují totiž se mnou, takže nevidím, co dělají, jak trénují, nemůžu to moc hodnotit. Ale žádné tajemství pro úspěch ve squashi neexistuje. Pokud chcete být opravdu dobrý hráč, musíte být disciplinovaní, dřít, obětovat spoustu věcí. Je to hra, ale zároveň vaše práce, proto se jí musíte tak i věnovat.
