Nejlepší úvodní scény v dějinách kinematografie

Nejlepší úvodní scény v dějinách kinematografie
Matrix | Warner Bros.
Umět diváka zaháčkovat hned od úvodního záběru a scény je vzácná schopnost, kterou disponuje jen úzký okruh špičkových a talentovaných režisérů. Je nesmírně důležité, aby sledující filmu rychle propadl a aby ihned dostával podněty, které ho udrží v bdělém stavu a které vybičují jeho zájem o příběh. Skvělé úvodní scény mohou mít různé funkce v závislosti na žánru, náladě filmu a konceptu vyprávění a komunikativnosti (tedy specifický rozsah informací, které příběh poskytuje divákovi), tudíž se jejich kvalita musí často posuzovat až při zpětném ohledu a v rámci jejich provázanosti se zbytkem díla. Některé jsou zase skvělé jen svým nápaditým stylistickým provedením a samotnými vizuálními či zvukovými podněty, které prezentují. A některé, jimž se bude věnovat tento článek, dokázaly sloučit obojí a platí za často citované a ikonické filmové sekvence, které jednak důmyslně aktivizují velké příběhy a seznamují diváky s aktéry, jednak je potěchou je sledovat i jen po stránce filmařské. Jakých 25 filmů takovými prology disponuje?
Dobyvatelé ztracené archy (1981)
Režie: Steven Spielberg
Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy
Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy | Paramount Network
Scéna, bez které by tento článek nemohl vzniknout, představuje publiku zřejmě nejikoničtější postavu filmové historie. Indiana Jones v podání Harrisona Forda je nezaměnitelným hrdinou, který v klobouku a s koženou brašnou dokáže vypráskat bičem libovolné zloduchy v místech, které samy o sobě reprezentují dobrodružství a nádech mystična. V úvodu Dobyvatelů ztracené archy užívá režisér Steven Spielberg svou osvědčenou metodu a představení hrdiny komponuje pomocí prvotních náznaků a kompozičně výrazného využití stínů a osvětlování. V neproniknutelném pralese Indy nejprve bez bázně odhaluje děsivý totem a následně se jediným mrsknutím bičem vypořádá s jiným členem výpravy, který ho ohrožuje střelnou zbraní - a až poté vystupuje ze stínu a světlo dopadá na hercovu tvář. Spielberg tak v několika málo minutách nastiňuje charakterní stránky svého hrdiny, vtahuje diváka do specifické dobrodružné aury a předznamenává vynalézavou hru s osvětlením a inscenací scén.
Matrix (1999)
Režie: Lana Wachowski, Lilly Wachowski
nejlepsi-uvodni-sceny-v-historii-filmu-2
Matrix | 1999 Warner Bros.
Nejvlivnější a nejcitovanější sci-fi devadesátých let připravilo divákům zcela novátorské a originální formální uchopení, které nezapře inspiraci mimo jiné v asijských bojových uměních a počítačových hrách. Matrix ale v prvé řadě nabízí perfektně propracovaný svět a režiséři si doslova libují v jeho postupném odkrývání a aranžmá, přičemž již od úvodní scény dokáží zcela samozřejmě a suverénně zaháčkovat divákovu zvědavost a neustále ji podněcovat. Scénu uvádí složitý kód a slova o vyvoleném, načež sledujeme ženu ignorující gravitační zákony, která likviduje muže zákona jako zahradní plevel a skáče mezi budovami, a skupinku brýlatých agentů, kteří do stanoveného světa očividně také nepatří. A po zmizení v telefonní budce chceme vědět mnohem víc - nemluvě o tom, jak Wachowští ovládají řemeslo a jak brilantně užívají vzletné kamerové jízdy a panoramata. Takhle má vypadat hutný úvod, který toho poví přesně tak akorát, aby si diváka získal a nepustil ho ani na záchod.
Kmotr (1972)
Režie: Francis Ford Coppola
Kmotr
Kmotr | Paramount Network
V nespočtu různých fanouškovských i kritických žebříčků o nejlepší filmy všech dob zaujímá gangsterský epos Francise Forda Coppoly ta nejvyšší postavení, tudíž nebude překvapením, že i jeho úvodní sekvence patří do absolutního zlatého fondu kinematografie. V rámci ní si Coppola a scénárista Mario Puzo dali za úkol představit jednak obchodní 'rutinu' vysokých mafiánských sfér, jednak roztancované italoamerické tradice a v neposlední řadě také nejpamátnější postavu historie daného žánru, kterou v potemnělém intimním prostředí obklopuje nekonečný respekt zoufalého prosebníka. Atmosféra scény jistě stojí na Marlonu Brandovi, jenž si jako rozvážný Vito Corleone okamžitě omotá diváky kolem prstu, ale prim hraje také chytrá inscenace, dávající prostor pro naslouchání vtahujících dialogů o spravedlnosti, cti a pochybné morálce. Nezapomenutelný celek navíc dotváří ještě impozantní hudba a nesmrtelná hláška o 'nabídce, která se nedá odmítnout.'
Tenkrát na západě (1968)
Režie: Sergio Leone
Tenkrát na Západě
Tenkrát na západě | Paramount Network
Neowesternový snímek milovaný napříč generacemi sbíral popularitu především v evropských zemích, zatímco v Americe mu obecenstvo na chuť příliš nepřišlo - ještě aby, když Sergio Leone zcela renovoval oblíbený zámořský žánr o neohrožených a kladných pistolnících v divokých dobách, kdy ještě platilo 'oko za oko a zub za zub' a kdy si společenský řád určovali výhradně drsní a neústupní muži. Tenkrát na západě místo toho přináší rozklad těchto tradičních hodnot divokého západu a směřuje k nové éře ve znamení železnice, korporátní nadvlády a hlavně ženské šedé eminence. Jde o film s neuvěřitelně promyšlenou inscenací a důkladně rozvedeným pohybem herců, který tolik nespoléhá na slova, nýbrž na atmosféru doby a pomalu rozvíjené vztahy mezi čtveřicí titulních aktérů. A vše předznamenává už legendární prolog na nádraží, kdy trojice drsných kovbojů (jako těch ze staré školy) čeká na příjezd vlaku. Leone se zaměřuje na zdánlivé malicherné a zbytečné výjevy a nekonečně scénu natahuje, přičemž její rázné vyvrcholení lze chápat právě jako průsečík mezi tematickou minulostí a budoucností, stejně jako houževnatý Harmonika o pomstu za minulost a pomáhá krásné vdově s výstavbou nového nádraží, přinášejícího na západ nezvratný vliv modernity - takové, jakou také Leone přinesl svými spaghetti westerny do již omšelého žánru.
Temný rytíř (2008)
Režie: Christopher Nolan
Heath Ledger
Temný rytíř | Warner Bros.
Christopher Nolan se dlouhodobě pyšní tím, že od úvodních scén pumpuje do svých příběhů okázalou dynamiku v rámci vyprávění i výstavby světa, což v poslední době ostatně dokázal v Dunkerku i v jeho špionážní novince Tenet. Nejvíce funkční a významově silná je však v tomto ohledu otevírací sekvence Temného rytíře, která diváka brilantně klame tělem - co se zpočátku jeví jako celkem tradiční pohled na zločineckou akci záporných aktérů, kde Nolan skrze příčný střih ukazuje jejich perfektní souhru a preciznost, se rychle změní v bezprecedentní uvítačku nejvyššího a nejprohnanějšího záporáka, jehož podlý plán a výstup v samém závěru sekvence připravují obecenstvo na nevyhnutelnou skutečnost, že Batmana bude tentokrát jeho střet s čirým zlem a šílenstvím stát mnohem více než jen pár šrámů. Jde o příklad naprosto adrenalinově a soudržně vystavěné podívané, jejíž účinek se opakovaně a při znalosti celku možná ještě násobí.
Občan Kane (1941)
Režie: Orson Welles
Občan Kane
Občan Kane | RKO Radio Pictures
Mistrovské dílo Orsona Wellese sice nebylo přijato s okamžitou vřelostí, ale postupně si vypracovalo pozici přelomového formálního skvostu, který dodnes inspiruje nové generace filmařů. Legendární je přitom už samotný často parodovaný a citovaný začátek, který skrze podmanivé stylistické hrátky ukazuje poslední vteřiny života zásadní postavy a jediným proneseným slovem ustavuje jeden z největších MacGuffinů v dějinách filmu. Welles přitom sérií prolínaček přibližuje divákovi majestátní sídlo s vyčnívajícím písmenem K nad vstupní branou a mistrně inscenuje i několik interiérových záběrů, z nichž vyniká obzvlášť odraz přicházející postavy v rozbité skleněné kouli. Během tří minut tak dostáváme podmanivý obrázek bohatého muže, jenž z posledních sil vyřkne jediné slovo, které nás navnadí na následnou komplexní retrospektivu. Kinematografické poupě se vším všudy.
Hanebný pancharti (2009)
Režie: Quentin Tarantino
Hanebný pancharti
Hanebný pancharti | The Weinstein Company
Tvorba Quentina Tarantina je kapitolou sama pro sebe a úvodní scény umí tenhle nezkrotný cinefil jako málokdo. Gauneři, Pulp Fiction nebo Kill Bill ostatně disponují prology, jaké jsou schopní napsat jen ti opravdu nejvyzrálejší scénáristé, kteří milují své postavy a vědí, za čím chtějí ve vyprávění směřovat. A jelikož je Quentin také skvělý režisér, na většinu jím dirigovaných momentů na velkém plátně se zkrátka nezapomíná - tak jako na úvodní čtvrthodinu Hanebných panchartů, kde Tarantino uvedl svého dosud nejlepšího záporáka s grácií vlastní už snad jen Christophu Waltzovi, jenž nevypočitatelně šarmantního a zároveň úlisného Hanse Landu zahrál na jedničku podtrženou. Scéně dominuje pro Tarantina typická slovní přestřelka, která ale tentokráte není zaměřená na libozvučný 'cool-efekt', nýbrž systematicky buduje napětí a stupňuje bezvýchodnost tváří v tvář nacistickému štvanci, a navrch dostáváme nikoli černohumorné, ale ukázkově dramatické vyvrcholení, které k černé etapě lidských dějin bezesporu pasuje. A vše samozřejmě činí ještě intenzivnějším citlivě zakomponovaná hudba a Tarantinův cit pro správné vedení divácké pozornosti (někdo by možná ukrytou rodinku pod podlahou s předstihem neukázal, čímž by oslabil průběžný bestiální charakter vyšetřovatele).
Lví král (1995)
Režie: Roger Allers, Rob Minkoff
Lví král
Lví král (1994) | Walt Disney Studios
Společně s klasickou Sněhurkou a možná ještě Popelkou asi nejikoničtější animák z dílny studia Disney, jehož popularita nestárne podobně jako jeho nádherná úvodní sekvence. V ní se za zvuků oscarové melodie Hanse Zimmera plně ponořujeme do divů a atmosféry svobodné zvířecí divočiny, přičemž je nám servírována série vskutku pamětihodných a božsky inscenovaných výjevů, které ale nepřekračují nebezpečnou hranici kýče. Roger Allers, Rob Minkoff a spousta šikovných animátorů nám zkrátka již před 25 lety názorně ukázala, jak se rodí král v nejkrásnějším představitelném království, kde má vše svůj přirozený řád a půvab, a dodnes je v tomto ohledu nikdo nedokázal překonat - o enormně výdělečném digitálním remaku nemluvě.
Až na krev (2007)
Režie: Paul Thomas Anderson
Až na krev
Až na krev | Miramax Films
Také snímek s dost možná nejpozoruhodnějším hereckým výkonem století to na diváka rozbalil ve velkém už od prvních vteřin. Daniel Day-Lewis se prokopává k budoucímu bohatství skrze prach a sutiny a jeho mlčenlivé počínání, které evokuje desítky let staré a dílem dokonce i němé, pomalu sestříhané velkofilmy, se vryje pod kůži. Režisér P.T. Anderson je vůbec fanoušek pečlivě komponovaných záběrů, který umí vyprávět i samotným obrazem, čehož je Až na krev zářným příkladem - na rozdíl od Kubricka, jenž dokázal nacpat do každé scény skryté významy a jehož díla lze interpretovat různě, se sice Anderson spoléhá na srozumitelný psychologický vývoj jedince, ale za to, že ho odstartovává natolik nemainstreamovým, přímým a bolestivým způsobem, si rozhodně zaslouží uznání - stejně jako úvodní scéna samotná.
Okno do dvora (1954)
Režie: Alfred Hitchcock
James Stewart
Okno do dvora | Paramount Network
Tvrzení, že Alfred Hitchcock byl jedním z nejlepších filmových režisérů, jenž pomohl výrazně posouvat formální limity, je vlastně zcela objektivní a nezaujaté. Ale jestliže jeho nejoslavovanějším dílem je hororové Psycho, svou schopnost efektivně komunikovat s divákem již od úvodní scény nejlépe prokázal na filmu o muži, jenž je se zlomenou nohou odkázán na domácí karanténu a dalekohledem spatří věci, které by si přál nevidět. Okno do dvora totiž začíná sérií promyšlených panoramat a švenků přes inkriminovaný bytový komplex, jehož vnitřní dvorek nabízí pohled do obydlí všemožných lidí, a dále se vlastně beze slov a jen skrze dlouhý záběr a pečlivě vybrané rekvizity představuje i hlavní zraněná postava - vidíme sádru s podpisem, rozbitý fotoaparát a fotku pořízenou těsně před osudnou nehodou a obrázek ženy, která zdobí titulní fotku časopisu. Během prvních tří minut tak máme skvělé ponětí o prostoru i o životě protagonisty a může se bez zbytečného protahování rozvíjet hlavní zápletka.
Sunset Boulevard (1950)
Režie: Billy Wilder
Sunset Boulevard
Sunset Boulevard | Paramount Network
Jeden z nejslavnějších hollywoodských filmů padesátých let má na svědomí polský imigrant Billy Wilder a pojednává o tajemné vraždě v honosném sídle na Sunset Boulevard, do níž je zapletena i velká herecká osobnost. Úvodní tři minuty nejprve v dlouhém záběru sledují detail slavné ulice, načež se spouští retrospektivní mimoobrazový komentář, jenž informuje o vraždě a ujišťuje diváky, že se pouze od něj mohou dovědět pravdu. V bazénu pak leží prostřílené mrtvé tělo muže, jehož vypravěč očividně dobře zná, a oznamuje se návrat o šest měsíců zpět - podobně jako v Občanu Kaneovi tak vyvstávají otázky směřující v rámci fabule nazpátek. A palec nahoru zaslouží Wilder už jen za ikonický podhled na plovoucí tělo a odvahu přijít s trochu odlišným typem vypravěče, jehož totožnost lze odhalit nejpozději při přechodu do druhé, již vzpomínkové scény.
Obchodník se smrtí (2005)
Režie: Andrew Niccol
Obchodník se smrtí
Obchodník se smrtí | Lions Gate Films Inc.
Úvodní titulková sekvence zřejmě posledního opravdu dobrého filmu, jaký kdy natočil Nicolas Cage, patří rozhodně k těm nezapomenutelným. Obchodník se smrtí je ostatně nahlédnutím za oponu ilegálního obchodu se zbraněmi, tudíž dává smysl, že svému vlastnímu intru neunikl ani zcela obyčejný náboj. Pozoruhodné ovšem je, jakým způsobem se režisér Andrew Niccol s jeho představením vypořádal - divák je svědkem zcela originálního zmapování životního cyklu nábojnice z perspektivy první osoby, přičemž se postupuje od rané fáze výroby až po konečný výstřel, jenž končí s neblahými následky v lidském terči. Vynalézavost sekvence a její nefalšovaná míra zábavnosti (v závěru tedy dost černé) určují převážně uvolněný ráz vyprávění a dokazují, že nové formální nápady lze dosazovat stále a do jakýchkoli dějových schémat. A k tomu všemu ještě hraje Buffalo Springfield a jejich nestárnoucí For What It's Worth.
Apokalypsa (1979)
Režie: Francis Ford Coppola
nejlepsi-uvodni-sceny-v-historii-filmu
Vřískot | Dimension Films
Druhá zmínka náleží filmařskému spratkovi Coppolovi a o její adekvátnosti opět nelze příliš pochybovat. Psychologicky rozvratný pohled na hrůzu (nejen) vietnamského konfliktu patří k těm nejvíce epickým válečným filmům, jehož produkci mnozí považují za zážitek s válkou srovnatelný. Ale jde v prvé řadě o vynikající mistrovské dílo plné podnětných filmařských voleb a sekvencí, které nemohou nikdy omrzet. A jednou z nich je rovnou ta otevírací, kdy bez jakýchkoli titulků uvádí dění skladba The End od The Doors a před našima očima vyvstává zhmotnělé šílenství v podobě překrývající se montáže, kdy se oheň způsobený napalmem prolíná s upocenou tváří Martina Sheena a zvuk letících helikoptér je pro změnu asociován s větrákem, rozhánějícím okamžitě navozené dusno. Kdy jindy libovolný hollywoodský snímek od samého začátku evokoval skutečné umělecké dílo na několika úrovních?
Hříšné noci (1997)
Režie: Paul Thomas Anderson
Hříšné noci
Hříšné noci | 1997 New Line Cinema
Podruhé také P.T. Anderson, jenž se svým druhým celovečerním filmem zařadil k velkým režisérským osobnostem a zařídil mimo jiné i jedinou oscarovou nominaci pro hereckého cool veterána Burta Reynoldse. Hříšné noci dostávají svému názvu a zavádí diváka do zákulisí filmů pro dospělé, které s sebou kromě lechtivého natáčení nese i spoustu stresu a nepochopení ze strany okolí. Úvod filmu však záměrně předznamenává bezstarostný uvolněný život na diskotékách sedmdesátých let a Anderson komponuje dech beroucí dlouhý záběr, jenž umožňuje zplna nasát atmosféru doby a poznat postavy v prostředí, které je pro ně zejména zpočátku typické. Záběr podkresluje adekvátní energická hudba a je zábavný jen pro svou pečlivou inscenaci, závislou z velké části na pohybu postav. A co víc, není to jediná skvělá a podobně nasnímaná sekvence, která za Hříšných nocí diváka okouzlí.
Vertigo (1958)
Režie: Alfred Hitchcock
Vertigo
Vertigo (1958) | Paramount Network
A ještě jednou musí dojít také na britského vizionáře. Hitchcock byl v nejlepší režisérské formě jednoznačně v padesátých a na počátku šedesátých let, přičemž vedle Psycha bývá právě Vertigo pasováno na pozici jeho mistrovského díla. A o jeho filmařské kreativitě vypovídá už úvodní scéna tohoto příběhu o závrati i posedlosti, při jejímž vyústění tuhne krev v žilách - dva policisté nahánějí zločince po vysokých střechách a hlavní hrdina v podání Jamese Stewarta po nevydařeném skoku doslova visí nad propastí. Kromě skvělé dramatické hudby podporuje dojem závratě rovněž zřejmě nejslavnější využití transfokace v rámci hlediskového záběru postavy (jde o efekt, kdy odjíždí kamera, zatímco se takzvaně zoomuje). Po neúspěšném pokusu o záchranu diváka zamrazí a dá se říci, že minimálně po dobu projekce trpí podobným strachem z výšek, jaký zažívá i traumatizovaný hrdina.
Halloween (1978)
Režie: John Carpenter
Halloween
Halloween | 1978 Metro-Goldwyn-Mayer (MGM)
Společně s Texaským masakrem motorovou pilou nejzásadnější americký horor sedmdesátých let s rostoucím věkem příliš nestárne a jeho formální volby zůstávají podmanivé a hlavně funkční. Nejlepším příkladem je ostatně hned úvodní scéna, kdy sledujeme zavraždění mladé polonahé dívky z pohledu vraha, jenž si navíc nasazuje na obličej (ehm, na kameru) masku. Režisér John Carpenter sice nikdy nepatřil ke kdovíjakým stylistickým vizionářům, ale tato scéna mluví o opaku a směle atakuje i to nejlepší od Hitchcocka. Znáte-li její vyústění a identitu vraha, schválně si ji znovu přehrajte a všímejte si detailů - jak režisér důmyslně rozostří záběr na ruku, která sahá po kuchyňském noži, jak mate výškovou perspektivu (dívka musí sedět) a předznamenává nečekaný zvrat. A to vše samozřejmě na jeden nesmírně napínavý záběr. V rámci hororového žánru nic moc lepšího na skladu nenajdete.
Čelisti (1975)
Režie: Steven Spielberg
Čelisti
Čelisti | Universal Pictures
Bezkonkurenčně nejlepší snímek se zvířetem v záporné úloze a právoplatný král všech letních blockbusterů světu rázně předvedl génius Stevena Spielberga, který navzdory nekonečným technickým problémům a omezením při natáčení na moři předváděl za kamerou zázraky a musel se přitom spoléhat na vizuální náznaky, na památnou hudbu Johna Williamse a v průběhu také na pečlivé rozvíjení vztahů mezi třemi hlavními aktéry. Úvodní scéna prvního útoku žraloka v sobě spojuje první dva výše zmíněné aspekty a mísí ponětí o blížícím se nebezpečí s nervózním soundtrackem, hlediskovými záběry z perspektivy predátora a s čirým zoufalstvím nešťastné oběti, která nemá před neviditelnou hrozbou žádnou šanci. Výsledkem je nesmírně intenzivní vhození do děje a důkaz, že zlo má zkrátka mnohem děsivější podobu, když ho přímo nevidíme.
Vzhůru do oblak (2009)
Režie: Pete Docter, Bob Peterson
Vzhůru do oblak
Vzhůru do oblak | Pixar Animation Studios
Odbočit musíme i k něčemu veskrze laskavému a dojemnému. Pixar už nějaký ten pátek platí za studio, které umí kromě rozličných postaviček a zajímavých světů servírovat především krásné příběhy. A schopnost oslovujícího emocionálního vyprávění prokázali především Pete Docter a Bob Peterson v úvodu sympatické rodinné rozprávky Vzhůru do oblak - retrospektivní koláž, mapující celý společný život zamilovaného páru od jejich seznámení až po ovdovění starého Carla, je dodnes zřejmě nejhezčí pixarovskou scénou, a byť příběh následně odbočí k poněkud dětské zábavě, oněch prvních několik minut diváka dokonale sladí s mrzutým starcem, jenž přišel o světlo svého života a navíc musí bojovat o vlastní obydlí se stavební společností. Jedním slovem krása.
Vřískot (1996)
Režie: Wes Craven
nejlepsi-uvodni-sceny-v-historii-filmu
Vřískot | Dimension Films
Renomé téhle na první pohled tuctové teen vyvražďovačky možná nesahá do bůhvíjak závratných uměleckých výšin, ale jedno se hororovému guru Wesi Cravenovi nechat musí - již od úvodní scény přesně věděl, čeho chce dosáhnout a jak toho chce docílit. Scéna s dětskou hvězdičkou Drew Barrymore je po zásluze kultovní a představuje publiku zcela nový koncept maskovaného zabijáka, který je možná trochu k smíchu, ale jeho zvrácené praktiky a prvotní psychické týrání nevinné oběti fungují zkrátka na jedničku. A to i se značným ironickým nádechem, jenž charakterizuje celý snímek, postavený na otevřeném odkazování k žánrovým pravidlům a klišé. Na samotné úvodní scéně je zajímavé, že zatímco na poprvé cítíme hlavně napětí a velkou starost o postavu, kolem níž se postupně utahuje smyčka, na další zhlédnutí si lze vychutnávat i onen sebeuvědomělý náboj a samotné důmyslné uspořádání celé sekvence.
Mechanický pomeranč (1971)
Režie: Stanley Kubrick
Mechanický pomeranč
Mechanický pomeranč (1971) | Warner Bros.
Legendární filmař měl v podstatě celou kariéru postavenou na příbězích s kompozičně výrazným vyvrcholením, a přestože jsou Kubrickovy úvodní scény nesmírně vtahující a nezapomenutelné, tak nějak splývají do celkové promyšlené struktury. Do výběru bych mohl bez otálení zařadit Vesmírnou odyseu, Osvícení či Barryho Lyndona, ale až Mechanický pomeranč dokázal, jaká může být síla v jednoduchosti - ikonický hudební motiv a dlouhý záběr začínající velkým detailem a postupně se vzdalující od čtveřice extravagantně oblečených postav v ještě extravagantnějším prostředí. Kubrick okamžitě dává na srozuměnou, že se společností v tomto dystopickém světě opravdu není něco v pořádku, a diváka rychle vtahuje do neutěšené podívané plné bizarních figur a podivného vulgárního slangu. A dá se říci, že komu hned tato úvodní sekvence nesedne, s nejvyšší pravděpodobností nenajde pochopení ani pro zbývající minuty - v opačném případě se však můžete připravit na neutuchající formální mistrovství a inscenační kreativitu.
Dotek zla (1958)
Režie: Orson Welles
Dotek zla
Dotek zla | Universal Pictures
Další z pozoruhodných filmů Orsona Wellese si rozhodně nezaslouží zůstat ve stínu Občana Kanea, o čemž ostatně nahlas vypovídá už geniální úvodní scéna. Ta je primárně řízena hned prvním dlouhým záběrem, jenž trvá takřka čtyři minuty a v podstatě vypráví svůj vlastní příběh - neznámý pachatel ukryje na americko-mexické hranici výbušninu do kufru auta, které následně odjíždí a pomalu míjí policejní stráže i manželskou dvojici. Divák neví, kdy bomba vybuchne, a při každém dalším zastavení se připravuje na nejhorší. Kamera přitom vůz nejprve vzletně sleduje a ustavuje rušné prostředí, načež se od auta zdánlivě odpoutává a její pohyb je řízen zmíněnou dvojicí, která však soustavně kráčí podobným směrem a nevědomky se vystavuje nebezpečí. Dodnes jde o jeden z nejlepších příkladů využití dlouhého záběru pro dosažení co největší efektivity scény a o další jednoznačný důkaz, že Orson Welles byl opravdu génius filmového pohybu, u něhož nalezli mnoho inspirace třeba Steven Spielberg či Martin Scorsese.
Rozhovor (1974)
Režie: Francis Ford Coppola
Rozhovor
Rozhovor | Paramount Network
Kdybych měl jmenovat nejvýznamnějšího hollywoodského filmaře v rámci progresivních sedmdesátých let, asi bych po krátkém uvažování vybral Francise Forda Coppolu. Nejvíce spojován s dvěma díly Kmotra a s Apokalypsou, v polovině sedmdesátých let natočil oceňovaný režisér ještě 'technologický thriller' o odposlouchávání, přičemž už v úvodní scéně prokázal své formální vizionářství a odvahu. Startuje se opět dlouhým záběrem, jenž se postupně přibližuje k přeplněnému náměstí. Kamera se přitom nejprve váže především k mimovi, jenž přitahuje obecně nejvíce pozornosti, a až posléze se více zaměřuje na člověka, který by mohl být hlavním hrdinou (tomu ostatně napovídá i fakt, že ho hraje tehdy hvězdný Gene Hackman) - zajímavá je ale především syntéza rámování a zvukové stopy, která v sobě mísí jednak hudbu, jejíž zdroj však neznáme a nevíme, zda je vůbec součástí světa filmu (tedy takzvaně diegetická), jednak směs desítek rozhovorů a jednak neurčité ruchy spojené s šuměním odposlouchávacího zařízení. Až poté nám Coppola ukazuje zdroj pohledu, jímž je muž na střeše, a kamera se přemisťuje do davu, kde chvíli hledá ten správný rozhovor, než se ustálí na jisté dvojici. Jde o velmi unikátní stylistický postup, který mistrně shrnuje formální dominanty díla a zdůrazňuje samotný akt odposlechu se všemi okolními ruchy a proměnlivými terči.
Pán prstenů: Společenstvo prstenu (2001)
Režie: Peter Jackson
Pán prstenů: Společenstvo prstenu
Pán prstenů: Společenstvo Prstenu | 2001 New Line Cinema
Zdánlivě nezfilmovatelného Pána prstenů dokázal Peter Jackson vzkřísit s grácií, jakou předem nemohl očekávat ani ten největší optimista, který si při pohledu na rozlité pivo s úsměvem objedná další. A na zadek posadilo diváky už úvodních několik minut Společenstva prstenu, které za znění podmanivého hlasu Cate Blanchett uvrhlo sledující do hlubin bájné Středozemě. Jackson v této sekvenci se suverenitou vizuálního vypravěče představuje dějinný rozsah základní zápletky kolem prstenu moci, představuje hlavní rozčlenění rozmanitého společenství Středozemě a rovnou se procvičuje v úžasných kamerových exhibicích a epických bitevních scénách. Společně s hudbou Howarda Shorea vzniká nezapomenutelně vtahující intro, které vskutku promyšleně ustavuje bohatou mytologii a naznačuje budoucí velkolepý vývoj vstříc Hoře osudu.
Hráč (1992)
Režie: Robert Altman
Hráč
Hráč | Fine Line Features
Satirický film o filmu patří k absolutním klasikám stříbrného plátna a dá se říci, že oblíbený styl dlouhého úvodního záběru dovádí k ryzí dokonalosti. První záběr filmu v režii cinefila Roberta Altmana trvá celých 8 minut a skrze překrývající se pohyby různých postav představuje vnitřní prostory filmového studia, kde dochází k představování nových nápadů před producentem a k sérii vášnivých rozhovorů o filmu - nápadný je v tomto ohledu hlavně Fred Ward, jenž opakovaně mluví o genialitě dlouhých nepřerušovaných záběrů v klasických filmech (přičemž ale nezná předhazované evropské příklady). Záběr vysloveně křičí, jak precizně a náročně musel být uspořádán, ale určitě nepůsobí samoúčelně a vykonstruovaně - naopak skutečně autenticky zobrazuje pracovní 'frmol' velkého studia a jeho hlavounů a potěší také hravým zacházením se zvukem, když rozhovor v kanceláři protagonisty (Tim Robbins) poslouchá a sleduje zvenku skrze zavřené okno. Pokud jste Hráče s jeho desítkami hvězdných cameo rolí neviděli, rozhodně to co nejdříve napravte.
Star Wars: Epizoda IV - Nová naděje (1977)
Režie: George Lucas
nejlepsi-uvodni-sceny-v-historii-filmu-1
| 20th Century Fox
Údajně na popud svých přátel, mezi nimiž byli už tehdy velmi renomovaní režiséři Nového Hollywoodu a jejichž reakce po prvních promítáních Nové naděje prý nebyla úplně pozitivní, se George Lucas rozhodl dodat na úvod svého komplexního vesmírného dobrodružství text, který publikum předem informuje o základním příběhovém uspořádání. A ze žlutých písmen na hvězdném pozadí, které se sbíhají do úběžníku dle pravidel perspektivy, se rázem stala neoddělitelná součást veleúspěšné série i kultury jako takové. A byť se nejedná o formálně zvládnutou scénu ve stylu výše zmíněných, rozhodně jde o jeden z vůbec nejikoničtějších filmových začátků, který si svou účast v elitní společnosti nejlepších úvodních scén v historii filmu jistě zaslouží.
Chybí vám v seznamu některé tituly? V tom případě je diskuze otevřena.