Příští týden se bude ve Sněmovně hlasovat o novele zákona na ochranu zvířat proti týrání. Její součástí je i klecový chov slepic. Ten je podle mnohých neslučitelný s 21. stoletím. Jaké je stanovisko Agrární komory?
Chceme rovné podmínky. A to nejen v rámci EU. Pokud je u nás společenská poptávka po tom, aby vejce pocházela pouze z voliérových nebo podestýlkových chovů, tak říkáme ano. Nicméně bude to chtít přechodné období. Nedá se to udělat ze dne na den.
Jak by mělo být dlouhé?
Postupné uzavírání klecových chovů a přechod na jejich alternativy by mohlo zabrat sedm až deset let. A chovatelé by měli být podpořeni z veřejných zdrojů.
Jan Doležal (34)
|
Jak?
V investicích do modernizace. Dnes u nás z klecových chovů pochází 69 procent vajec. Ještě před pár lety to bylo 85 procent. Chovatelé jsou schopni modernizovat poměrně rychle, ale neudělají to ze dne na den. Na modernizaci lze použít peníze z Programu rozvoje venkova, to jsou z velké části peníze z EU, částečně kofinancované z národních zdrojů. Podle současných podmínek je nárok na cca 50procentní dotaci. V posledním kole příjmu žádostí bylo ovšem z důvodu nedostatku zdrojů souvisejících s dočerpáním fondu na konci rozpočtového období 2014 až 2020 podpořeno jen minimum projektů.
Namítnu, že klecový chov je předmětem zejména větších a velkých chovatelů. Ti by přece měli mít dostatečné prostředky na to, aby si modernizaci zaplatili sami.
Ano, ale je třeba si uvědomit, že velcí chovatelé již investovali miliardy do obohacených chovů, jak to po nich před rokem 2012 chtěla EU. Návratnost těchto investic ještě dobíhá a bude dobíhat. Zrušení klecových chovů v Česku je předmětem debaty posledních dvou let. Proto mluvíme o přechodném období a částečném vykrytí modernizace z veřejných zdrojů. I zemědělci potřebují předvídatelné podnikatelské prostředí.
V produkci vajec jsme soběstační z nějakých 80 procent včetně samozásobení. Pokud chceme být nadále alespoň částečně soběstační a zároveň upustit od klecových chovů, musíme podpořit i větší podniky. Třeba sousední Polsko tohle moc neřeší a na zákaz klecového chovu v Česku vyloženě čeká. Při soběstačnosti Polska na úrovni 130 procent pro tamní zemědělce není při velikosti jejich produkce problém na český trh rychle dodat třeba 700 milionů kusů vajec ročně.
To je v porovnání s naší spotřebou kolik?
Ročně se u nás spotřebují asi 2,8 miliardy kusů vajec. Obchodní řetězce je při výpadku domácí produkce budou logicky poptávat a budou je chtít koupit levně, tedy ze zahraničních klecí.
Některé významné řetězce již avizovaly, že chtějí s prodejem klecových vajec skončit.
Ne sice všechny, ale ano – do roku 2025. U některých z nich, vyjma online prodejců, jsme se setkali s tím, že sice mají tuhle deklaraci, ale nadále chtějí vykupovat vajíčka třeba za korunu dvacet korunu deset a chtějí ho prodávat za 2,5 až tři koruny. Náklady na voliérové a podestýlkové chovy jsou vyšší a logicky je potom vyšší i cena vajec. Setkali jsme se s tím, že chovatelé, kteří již do modernizace investovali, mají nyní problém vejce na trhu udat.
Není řešení zákaz klecových chovů prosadit na celoevropské úrovni?
To jsou ty rovné podmínky v rámci EU, které jsem zmínil na začátku. Třeba v sousedním Německu už mají zákaz klecových chovů do roku 2025 nalinkován. Napříč Evropou vznikla iniciativa, která to požaduje. Dobře. Pojďme to dělat koordinovaně, celoevropsky, přes přechodné období a s podporou státu do zemědělských inovací. Chceme na to prostřednictvím médií i kontaktních akcí upozornit veřejnost.
Budete demonstrovat?
Původně jsme chtěli vyjít do ulic Prahy 15. září, ale vzhledem k vývoji nákazy koronaviru jsme to odložili. Ono totiž nejde jen o klecové chovy. Nejsem žádný zastánce chovu zvířat kvůli kožešinám, ale když se u nás před rokem zakázal, co se stalo? Poptávka neklesla a kožešiny se začaly ve velkém dovážet z jiných zemí. Viděl jsem záběry z některých zahraničních farem a byly otřesné. Obdobný scénář může nastat i při zákazu klecových chovů. U těch to ale neskončí. Takový odpor se může zvednout vůči celé živočišné výrobě. V očích části laické veřejnosti dělají zemědělci vždy málo. My chceme upozornit na to, že udržitelnost zemědělství nezáleží jen na tom, že si u nás společnost něco objedná, ale i o tom, že ona musí být schopná nás adekvátně podpořit z veřejných zdrojů či nás ochránit před dovozy z třetích zemí, které na naše zákony a standardy absolutně kašlou, a proto sem vozí za dumpingové ceny, kterým nemůžeme konkurovat.
Vraťme se ještě k řetězcům. Na začátku léta se u nás hlasovalo o zákonu, který by zvýšil podíl českých potravin na pultech obchodů. Ten ale neprošel a kritizovala ho i Evropská komise, které vadily vysoké povinné kvóty. Jaký je stav nyní?
Mluvili jsme s představiteli jednotlivých politických stran a některým se zalíbila verze s mírnější variantou povinných kvót a to ne pro „české potraviny“, ale pro potraviny z tzv. krátkých dodavatelských řetězců. To je zcela v souladu s rétorikou Bruselu a jeho Zelené dohody pro Evropu.
Jak velká by povinná kvóta na tyto „lokální potraviny“ mohla být?
Návrh je takový, že by se začalo na 55 procentech zastoupení u vybraných položek, přičemž nárůst by byl tři procenta ročně. Postupně bychom se tak dostali na 73 procentní podíl některých lokálních výrobků, tedy těch, které jsme sami schopni vyprodukovat. Původní návrh přitom počítal s 85 procenty potravin splňujících definici „česká potravina“.
A kývnou na tohle řetězce?
Některé to splňují již dnes, takže by s tím problém neměly. Jiné s návrhem souhlasí, pokud bude účinnost rozprostřena v čase a nebude se týkat produktů, které u nás nemáme. Ty mimochodem neobsahoval ani původní návrh zákona. Je to více průchozí varianta. Přesto jsme ve spolupráci s ostatními nevládními organizacemi přišli s návrhem podpory lokálních produktů v rámci zařízení veřejného stravování u organizací zřízených státem či krajem.
To by fungovalo jak?
Dnes je ve školních jídelnách či nemocnicích primárním bodem zájmu cena. To znamená, že si třeba dovezou levnější a méně kvalitní brambory ze zahraničí, i když mají 10 kilometrů od místa, kde vaří, zemědělce, co jim je nabídne kvalitněji. To samé platí o ovoci, zelenině, masu či třeba mléčných výrobcích.
Nedojde tak ke skokovému zvýšení cen třeba ve školních v jídelnách?
My si myslíme, že ne. Jde o preferenci. Podstatné je, že se prvně obrátí na lokálního dodavatele. Cena zůstane důležitým faktorem, ale není to už faktor čísla jedna. Bereme to jako podporu malých lokálních dodavatelů, kteří mají problém dostat se do řetězců. Těm by to mohlo hodně pomoci.
O tom, že řetězce u nás drží 85 procent trhu a hledají odbyt hlavně na cenu, se u nás mluví roky. Co internetové obchody, které s koronakrizí posilují svoje postavení na trhu? Nemohly by ony více cílit na kvalitní české a lokální potraviny?
Ano. Internetoví prodejci si již dnes dávají lokální potraviny do vývěsního štítu a myslím, že k tomu pomalu dojdou i řetězce. A třeba i bez legislativy. Víte, nám se stává, že český zemědělec přijde za řetězcem a nabízí mu stejné brambory, které prodává za 10 korun za 5 korun. Jenže tam se setká s tím, že je prodejce raději doveze za 3 koruny z Německa nebo Belgie. Náklady na vypěstování sice rostou, ale řetězce výkupní ceny zvyšovat nechtějí.
Prošel jste si v poslední době regály se zeleninou? Markantně zdražila za koronakrize, kdy se to asi dalo pochopit kvůli problémům v logistice. Hranice jsou ale otevřené a ceny jsou stále stejné.
Prošel. Řetězce si zvykly na to, že cena šla nahoru, ale odbyt se nesnížil. Během korony nás lékaři nabádali, jezte více zeleniny, je to zdravé a lidé na to i přes inflaci slyšeli. Dodnes musím vysvětlovat, že drtivá většina zeleniny, která se zde v době plošných opatření prodávala za přemrštěné ceny, nebyla z Česka. Žádný český zemědělec si na tom kapsu nenamastil. Výkupní ceny českých zemědělců dokonce klesaly. I v sezóně, kdy je u nás možno vypěstovat rajčata a papriky, je válcují ty z dovozu a to by měl právě ošetřit zákon o potravinách.
