407. schůzka: Po pádu

Ve Vídni měli zase jednou smutek: Co to zas ti Češi vyvedli! Dobrodiní vlády naší pomazané, habsburské, vážiti si neumějí a do příkopu z oken toho svého Hradu naše věrné politiky metati ráčí! Jenže kdybychom chtěli být puntičkáři, tak bychom museli konstatovat, že těch sedmadvacet českých pánů, kteří byli pro vzpouru proti Vídni za dva a půl roku nato popraveni na Staroměstském náměstí, nemluvilo většinou jinak než německy a sotva třetina z nich ovládala také češtinu

Kupříkladu i proslulý stavovský generál hrabě Jindřich Matyáš Thurn, který svým plamenným projevem na sjezdu „české šlechty“ v pražském Karolinu a ještě plamennějším na tajné schůzce v paláci Smiřických (oba dva byly proneseny samozřejmě v němčině) vyprovokoval útok na Pražský hrad a vyhození místodržících z okna, tak tedy tento Thurn byl Němec s italskými předky. Dokonce i profesor Karlovy university a proslulý lékař Jan Jessenius, původem Slovák narozený ve slezské Vratislavi, uměl česky jenom pár slov a běžně hovořil německy (samozřejmě kromě latiny, kterou ovládali všichni vzdělanci). Celé to slavné české povstání proti císaři bychom mohli (arci velice zjednodušeně) definovat jako válku Němců protestantů proti Němcům katolíkům.

Nazíráno na věc objektivně – takové vyhazování (byť jen dvou členů české vlády) do šestnáctimetrové hloubky – to nebyla žádná legrace. A že s nimi letěl i písař Fabricius, to vážnosti celé akce nic neubírá. Z toho, co víme o organizaci tohoto kousku, tak je jasné, že můžeme předpokládat úmysl zabít místodržící. Thurnovi a jeho spojencům (spolu s několika dalšími horkými hlavami) se podařil husarský kousek: chtěli postavit váhající a nerozhodnou obec protestantských stavů před hotovou věc. Bylo to skutečně na poslední chvíli a ještě včas, než se stavovská opozice zhroutila.

Defenestrace jako nečekané východisko

„Se jmény vykonavatelů rozsudku přichází na pořad otázka osob, které věděly předem o přípravách defenestrace,“ zamýšlí se ve své knize Staroměstská exekuce historik profesor Josef Petráň. „Nejen sami místodržící, ale též valná většina shromážděných šlechticů se do poslední chvíle domnívala, že rozepře skončí jinak.“ Závěr ohromil vskutku všechny – s výjimkou organizátorů. Mnohý z přítomných by se nejspíš odtáhl, kdyby znal cíl. Naplno to tvrdí Jáchym Ondřej Šlik v dopise z 2. března roku 1621 (tedy před chystaným procesem a popravou), kde omlouvá svou účast při shromáždění v české kanceláři. Thurn prý ho ráno před defenestrací napomínal, „abych jen na Hrad mezi stavy šel, že to ještě prve zvažováno bude, zda se to státi má nebo ne. Nato jsem šel a sám pro sebe myslil: jestliže ten zlý úmysl a předsevzetí pánům stavům předneseny budou, tehdy oni k tomu nepovolí, nýbrž ihned jim to bude řečeno. Ale ten falešný a zlopověstný člověk mě a veliký houf i větší díl tu přítomných a nevinných pánů hanebně podvedl a zavedl. Neb když jsem vedle jiných na Hrad do Zeleného pokoje přišel, stavové se domnívali, že podle včerejšího usnesení v Karlově koleji mají se nejdříve společně dohodnout, co by tehdejším místodržícím přednášeno býti mělo. Ale hrabě z Thurnu pojednou od stolu vstal a každého napomínal, aby s ním do kanceláře vešel. Což se stalo.“

Takže on vlastně šel pan Šlik na ten Pražský hrad nerad. Dokonce snad proti své vůli. O čemž lze s úspěchem pochybovat, nicméně jedno je (jak se zdá) zřejmé: na poradě stavů v Zelené světnici, tak tedy v této Zelené světnici nebylo ještě řečeno vůbec nic a také v české kanceláři nepadlo do poslední chvíle ani slovo o defenestraci. Kdyby padlo, tak by se o tom Slavata, Martinic nebo Fabricius ve svých pamětech a zprávách určitě zmínili. O plánu tedy mohli vědět jenom organizátoři, a ti, kterým to bylo důvěrně oznámeno. Tedy především každý, kdo se nějak podílel na uskutečnění tajného plánu. Jinak totiž ani podobný čin provést nebylo možné. Martinic tvrdí, že Slavatu vyhazovali z okna Thurn a Šlik s několika dalšími, jménem neuvedenými osobami; na něj samotného pak že vztáhli ruku Vilém z Lobkovic, Jan Litvín z Říčan, Oldřich Vchynský, Albrecht Jan Smiřický a Pavel Kaplíř.

Vzácní páni, tuto máte druhého

Moment. Jak mohl Martinic vidět, kdo vystrkuje z okna jeho kolegu Slavatu? Byl přece vyhozen jako první, v té době ležel v příkopu, a kromě toho z místa dopadu není do oken vidět. Ano, to je fakt: v případě Martinicově jde o informaci z druhé ruky. A Slavata? Slavata opakuje jména těch, kteří vyhazovali Martinice. Což mohl opsat z Martinicovy výpovědi, ale taky si to mohl pamatovat. Pokud jde o něho samotného, podotýká, že neví, kdo provedl exekuci, soudí však, že to byly tytéž osoby, protože při defenestraci svého druha stál volně u okna, zatímco vzadu jiní už drželi Fabricia. Teprve potom prý Thurn, který stál za Slavatou a nemohl se tudíž zúčastnit exekuce jeho kolegy, zvolal: (pochopitelně německy:) „Edle Herren, da habt ihr den Andern!“ Což máme po našem, tedy po česku: „Vzácní páni, tuto máte druhého!“ Tvrdil Slavata. Tedy: tvrdil Slavata, že volal Thurn. Takto popsal situaci pan místodržící ve svém raportu nedlouho po defenestraci. Později ve svých pamětech už uváděl najisto, že exekuci na něm a na Martinicovi provedly tytéž osoby.

Jenomže my máme po ruce řadu dalších verzí. Jedna postranní vysvětlivka ve strahovském rukopise, kde jsou zapsány rozsudky exekuční komise z roku 1621, například uvádí: „Nejvyššího purkrabího a Matouše Děpolta z Lobkovic z kanceláře do pokoje Zeleného vyvedli Thurn, Colonna z Felsu a Vilém z Lobkovic a tu s ním Colonna z Felsu a Bohuchval Barka zůstali. Vilém z Lobkovic panu z Martinic klobouk z hlavy srazil, Jan Litvín z Říčan, Oldřich Vchynský, Albrecht Smiřický za ruce a nohy jeho a Slavatu vzali a po hlavě z kanceláře vyhodili.“ Při výsleších si úlohu strážce v Zelené světnici přisvojil Vilém z Lobkovic (je to jasné, dělal si tím alibi, že nemohl být u samotné defenestrace). Slavata ve svých pamětech potvrzuje, že purkrabího Šternberka a Děpolta z Lobkovic vyváděli z české kanceláře Thurn, Colonna z Felsu, Vilém z Lobkovic a Berka, z dalšího jeho vyprávění je patrné, že se Thurn a Lobkovic vrátili a účastnili se dalšího dění v kanceláři.

Nám zatím z těchto údajů vyplývá, že Colonna z Felsu a Bohuchval Berka jsou mimo podezření, avšak s největší pravděpodobností byli do organizace celé akce nějak zasvěceni. Pavel z Říčan a Bohuslav z Michalovic vypovídali v roce 1621 před soudem, že na samotném činu se vedle Smiřického, Vchynského, Lobkovice a Berbisdorfa podílel také Jindřich Matyáš Thurn. S výjimkou Lobkovice uváděli ti dva muže, které exekuční komise nemohla stíhat. Buďto byli za hranicemi, anebo už nežili. My bychom výpověď nemuseli brát úplně vážně, ale musíme, protože Pavel Skála ze Zhoře (autor Historie české) a podobně i Bořita z Martinic, oba shodně tvrdí, že Thurn pomáhal při svržení Slavaty. Naproti tomu se zdá nepravděpodobné, že by Slavata neuvedl jméno svého úhlavního protivníka, kdyby si vskutku povšiml, že na něho Thurn vztáhl ruku. A to on by si asi povšiml, i když byl notně rozrušen. Dobře si přitom zapamatoval, že Thurn stál hned za ním a pobízel ostatní k násilnému skutku. Ať už tedy Thurn byl opravdu defenestrátorem, anebo celou akci „jenom“ řídil, je jisté, že tu měl účast prvořadou. A zbývá ještě písař Filip Fabricius. Kdopak vyhazoval jeho? Ta jména už pro nás nejsou natolik rozhodující. Šlo totiž o spontánní nápad několika mladíků, které vedl Smiřický a Thurnův důvěrník Ehrenfrid z Berbisdorfu. Fabricia shodili z okna jaksi mimo program? Nad plán. Popuzoval okolostojící, aby pamatovali, že vztahují násilně ruce na královské úředníky. „Což vše sběhlo se téhož 23. dne měsíce máje mezi patnáctou a šestnáctou hodinou na celém orloji.“

Organizátoři defenestrace

Kdybychom postupovali při ohledávání místa činu jako kriminalisté (jakož i při zjišťování, kterak se choval a zda byl zrovna přítomen nebo ne jeden každý z aktérů), tak bychom si museli ověřit, do jaké míry byli všichni podezřelí z trestného činu zasvěceni či se dokonce na jeho přípravě podíleli. Z těch, které uvedli Slavata a Martinic, že to byli vykonavatelé rozsudku v krátkém procesu, víme o dvou, že se zúčastnili předešlého odpoledne tajné schůzky v domě Smiřických. Byl to mladý Albrecht Jan Smiřický, a důstojník blízký Thurnovi, Oldřich ze Vchynic. Organizovali defenestraci (společně s Thurnem samozřejmě) a z jejich jednání je to vidět. A máme tu ještě Viléma Lobkovice, Pavla Kaplíře a Jana Litvína z Říčan. Ti při vyhazování místodržících čile spolupracovali. Tím máme pohromadě okruh osob, kteří přicházejí v úvahu jako organizátoři defenestrace. Když nepočítáme Pavla z Říčan (ten nic, ten byl jenom muzikant, chci říci mluvčí), nejčastěji vystupovala v popředí trojice protestantských radikálů: Thurn, Colonna z Felsu, Vilém z Lobkovic. K nim se připojili (občas) Václav Vilém z Roupova, Albrecht Jan Smiřický, Jan Litvín z Říčan, Oldřich Vchynský. Svůj názor dali najevo i Jáchym Ondřej Šlik, pak ještě další Šlik, Jan Albín, a Bohuchval Berka. A ostatní účastníci? To byl onen anonymní dav v líčení Slavatově, spíše vedený či „svedený“ (jak říká Šlik) než iniciativní. Když se celá věc po necelých třech letech vyšetřovala, mnozí z aktérů zapírali, co mohli a jak mohli. Zřejmě nejúporněji Vilém z Lobkovic.

„Tvrdil na svou obranu, že se o chystané defenestraci dozvěděl až 23. května ráno, cestou z Karolina na Hrad, a to od Colonny z Felsu. Na mostě se ke mně přidal Fels a řekl mi, že někteří vyletí z oken. Tázal jsem se ho, kde to bylo usneseno, že o tom nic nevím. Potřásl hlavou a jel k hraběti Thurnovi. Na Hradě se Vilém z Lobkovic prý ptal Šlika ohledně vyhazování z okna. Přísahal, že o tom nic neví, pouze Thurn a Fels že o tom mluvili.“ I když několik účastníků vypovídalo, že se Vilém z Lobkovic zúčastnil osobně defenestrace, on sám tvrdil: „Všichni křičeli, že oni, Slavata a Martinic, jsou ty pravé šelmy, které je třeba vyhodit z okna. Já jsem ale vzal pana za ruce nejvyššího purkrabího a pana převora křižovníků (což byl jeho strýc, Děpolt z Lobkovic), a odvedl jsem je do Zelené světnice. Brzy nato přišel Rudolf ze Stubenberku a řekl česky: Teď jsme ty hromy vyhodili z oken, Slavatu, Martinice a Filipa s nimi. Strhl se veliký pokřik. Chtěl jsem jít hned do kanceláře, ale Fels mi radil, abych tam nechodil, že je tam ještě bouřlivo. Proto jsem sedl se svým strýcem a nejvyšším purkrabím do vozu a jel pryč.“

Neměl to špatně vymyšleno, pan Lobkovic... On asi správně tušil, z čeho bude obviněn, a tak se už dopředu k některým aspektům události vrací, obrací je naruby – k vlastnímu prospěchu. Některá fakta ale popřít nemohl, ale přesvědčoval všechny, že se o defenestraci dověděl až na poslední chvíli a že neměl s přípravou a provedením plánu nic společného. Jiné jeho projevy vynikají poměrně značnou prostoduchostí – tímhle si však (zřejmě) zachránil hlavu. Možná mu to poradil někdo z právníků... Přitom Lobkovic jednal před defenestrací tak, jako by dobře věděl o tajném plánu. Přidržel se přitom svých nerozlučných druhů Thurna a Colonny z Felsu.

„O Thurnově příteli z generality Linhartu Colonnovi z Felsu rovněž účastníci tvrdili, že byl zasvěcen do přípravy defenestrace, a jeho jednání v české kanceláři tomu nasvědčuje. Existuje výpověď o jeho účasti na tajné poradě. Přitom on sám nevyhazoval Slavatu a Martinice z okna, hlídal druhé dva místodržící v Zelené světnici.“ Colonna se však Bílé hory nedočkal, padl v bitvě u Sinzendorfu. Posmrtně byl odsouzen ke ztrátě cti a majetku a jeho památka byla prokleta. Do okruhu zasvěcených ještě patřil Pavel Kaplíř, což byl příbuzný starého pána Kašpara Kaplíře ze Sulevic. Tento stařec skončil na Staroměstském náměstí, nikoli však Pavel Kaplíř. Tomu se podařilo po Bílé hoře ujet spolu s generalitou ze země. S Kaplířem byl spřízněn i Jan Litvín Kavka z Říčan (dobrý známý Albrechta Jana Smiřického), který se podle Martinice aktivně podílel na defenestraci, což by nasvědčovalo tomu, že i on věděl o tajném programu radikálů. Oni byli vlastně všichni samí staří dobří známí... a velmi často i blízcí či aspoň vzdálení příbuzní... Celý panský stav na sněmu, to byla taková schůze švagrů, kmotrů a strejčků, kteří se tak nezapomínali titulovat ani ve své korespondenci. Někteří historikové hledají ve vzájemných sňatcích příčinu častého vymírání rodů v předbělohorské době.

„Thurn záhy věděl, že se místodržící dostali do Lobkovicova domu. Martinic ve své zprávě líčí, jak hrabě Thurn přišel žádat Polyxenu Lobkovicovou o vydání obou místodržících, ale dal se vcelku lehce odbýt. Podle některých zpráv, posílaných z Prahy brzy po události dobře informovanými jezuity, Thurn dokonce měl navštívit ještě téhož dne oba dva pány, kteří prý ho prosili o ušetření holého života a slibovali, že se ve všem podřídí. Thurn a radikálové – jak je vidět – netrvali na dokončení exekuce. Počítali snad s tím, že hrabata jako rukojmí v jejich moci budou užitečnější při jednání s císařem než jejich mrtvoly? Jestliže ano, pak toho dostatečně nevyužili a nedovedli zabezpečit. Martinic ještě téhož večera uprchl v přestrojení z Prahy. Zraněný Slavata se zavázal reversem, že zůstane.“

V podobě mužů dvou dosti silných postav byli z okna 1. patra Ludvíkova křídla Pražského hradu svrženi nejenom jacísi úředníci, ale i zástupci české zemské vlády. Její zbytek už se v české kanceláři raději ani neukazoval. Ozbrojená čeleď hraběte Thurna po obou z okna svržených do hradního příkopu střílela. Poté, když stavové opustili hlučně královskou kancelář, obsadila jeho četa všechny brány Hradu, protože mezi vycházejícími nespatřila vycházet svého pána. Jako kdyby jeho ozbrojenci dostali předem pokyny, jak si počínat. Jáchym Ondřej Šlik se ve svém listu z března roku 1621 snaží předejít výtce, že nezabránil defenestraci anebo alespoň nedal výstrahu místodržícím: „Nemohl jsem jim tehdáž výstrahu dáti, neboť hrabě z Thurnu již byl Hrad rejtary obsadil a v něm bran se zmocnil, právě tehdáž, když procesí na Hradě konána byla...“

To by tedy znamenalo, že brány Hradu měl Thurn zajištěny už ráno před defenestrací. To ale není pravděpodobné. Slavatu vynesli z příkopu do Lobkovicova domu zadní branou vedle Černé věže ještě beze všech překážek. Každopádně Thurnovi jezdci na Hradě v době defenestrace už byli. „Když bylo po všem, vyšel Thurn na nádvoří a vsedl na koně, aby zjednal klid jako dočasný vojenský diktátor. Nikdo ho do takové funkce nepovýšil; nikdo mu však také nebránil.“ Hejtman Pražského hradu (byl to katolík Diviš Černín) složil novou přísahu stavům a císaři. Za tři roky poté to odpykal smrtí. Hrabě Thurn vyjel v čele průvodu z Hradu do pražských ulic. Tam to vřelo vzpourou. Pražská chasa se právě chystala k pogromu na katolické domy a kláštery. Thurn se svou ozbrojenou družinou tvrdě zjednal pořádek a vysloužil si za to později pochvalu příznivců i největších odpůrců.

„Panstva a rytířstva sjelo se v tu dobu na Staroměstském rynku dobře do čtyř set koní.“ To je hezká věta Pavla Skály ze Zhoře. Lze jen ocenit, že pražského panstva a rytířstva napočítal do čtyř set koní... „Mezi nimi byl i hrabě z Thurnu, nalézaje se životně na rynku i jinde po ulicích, ve všech třech městech pražských přední místa pokojně projížděje. Lid obecný, jehož se všude a zvláště na Staroměstském rynku veliké množství seběhlo, hotov byl kláštery, Židy a jiné lidi podezřelé šturmovati a vybíjeti. Thurn však přívětivou řečí je napomínal, mluvě: Páni přátelé! Nic, my nic proti straně podjednou nemáme, než ty, kteří nám Majestát chtěli zkaziti, potrestati jsme dali, aby žádnému překážky v náboženství více nečinili. Pročež raději, kteří jste řemeslníci ke svým řemeslům, a kteří nádeníci, ke své práci zase se najíti dejte. My co jsme koli začali, z toho (dá Pán Bůh) také časem budeme tu, kdež náleží, odpovídati.“ Jindřich Matyáš Thurn řekl, že ať se začalo cokoli, my se „tu budeme odpovídati.“ A řekl to na Staroměstském náměstím. Za tři roky a jeden měsíc právě tady za to, co začali, ručili svými hlavy mnozí z jeho přátel, příbuzných a spojenců. On sám, který stál u zrodu českého povstání, však mezi nimi nebyl.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.