Řidičák mám dvaašedesát let. Nenaboural jsem se nikdy, takže do milionu kilometrů bez nehody mi toho moc nezbývá. Mám tedy možná nějaké právo se nesměle vmísit do debaty, kterou slýchám kolem sebe. Týká se defenzivní jízdy. Mám ten pojem velice rád. Od mládí miluju román Josepha Hellera Hlava XXII. Sdílím heslo kapitána bombardovacího letadla Yossariana „Všichni mě chtějí zabít“. Ten pocit jsem si z jeho letadla přenesl za volant kteréhokoli z mnoha aut, která jsem řídil, a vida, zatím mě nedostali – a já nedostal nikoho jiného.

Dnes si tedy dovolím to, co nikdy jindy, že přidám trochu poučení.

Mám za sebou školu závodní jízdy u inženýra Míčánka a závodění ve Fiesta Cupu. Odnesl jsem si jedno poučení: opravdová závodní jízda je někde naprosto, naprosto jinde. To, co si horké hlavy myslí, že je rychlá jízda, to je jen riskantní, nebezpečná jízda. Nic víc.

Dopravní předpisy jsou rozumné a je dobře se jimi řídit. Padesát v obci je až až a devadesátka na volné silnici jakbysmet. Velké poučení dává navigace. Zadáte si cíl cesty a kouknete na časový údaj o dojezdu. Budete tam dejme tomu za dvaačtyřicet minut. Kdybyste zkusili na to šlapat a prát to, až budou šlehat plameny z výfuku, srazíte údaj na třicet devět minut. Pak dojedete traktor se senem a šup, jste na pětapadesáti minutách, než ho pracně předjedete. Kdy tam dojedete určí především překážky na cestě, zácpy, nehody, objížďky. Předjíždění, natož pak riskantní předjíždění, nemá smysl, leda že je někdo ultraopatrný a hrabe se po volné silnici čtyřicítkou. To je zrovna tak nebezpečná jízda, jako kdyby jel sto.

K přežití na silnici velmi přispívá zvyk dívat se hodně daleko dopředu a jakmile tam zpozoruju cokoli neobvyklého, dám nohu z plynu a když je to moc divné, začnu mírně brzdit a koukám při tom dozadu, aby to do mě nenapral chasník, který se nedívá daleko dopředu.

Ono vůbec to dívání je základ. Zrcátka – pořád vědět, co je za mnou. Dívám se na auta před sebou, jak jedou. Dá se předvídat, co ten přede mnou udělá. Bezdůvodně zvolní? Asi chce odbočit. Že nedal blinkr? Lidé, kteří se spoléhají na cizí blinkry, mají na hřbitově vyhrazenou dlouhatánskou řadu. A na křižovatkách se dívám do obličeje řidičů přijíždějících ze strany. Vidí mě? Vidí vůbec něco? To jsou otázky, které nás dělí od osudného bum.

Přesto všechno se stane, že se někdo vynoří nebo vy se vynoříte a anděl strážný zasáhne, fuj, dobře to dopadlo. Pak je třeba s pokorou poděkovat za varování, jít do sebe, zpytovat se… a obnovit peříčko na plynovém pedálu.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

Neff.cz