John Kundla, trenér Minneapolis Lakers a v podstatě šestinásobný vítěz NBA. Jak vám to zní?
Věřil byste, že když za mnou přišel sportovní novinář Sid Hartman, který chtěl, abych nový profitým Minneapolis Lakers koučoval, dvakrát jsem odmítl?
Upřímně? Ne.
Tamní fanoušci byli primárně fanoušky univerzit, tvrdil jsem, že žádný profesionální tým je zajímat nebude. Pak ale Sid přišel do mého bytu znovu, bavil se i s maminkou a mou ženou. Ano, nakonec jsem podepsal a zásluhu má na tom hlavně on. Den na to Lakers podepsali Jima Pollarda, pak přišel i George Mikan. Víc štěstí jsem mít nemohl. Pollard, Mikan... Tehdy to začalo.
Nešlo tak trochu o střet velkých osobností?
Šlo. Pamatuju si, že když Mikan přišel poprvé na trénink, měl jsme tři signály hrané na něj. Když jsem je ostatním vysvětloval, Mikan se potichu modlil: „Zdrávas Maria, milosti plná“. Pollard mu na to řekl: „Budeš ticho? Neposloucháme tebe, Mikane.“ Nakonec jsem je od sebe musel oddělovat. Každopádně Mikan, Pollard a Vern Mikkelsen byli nejlepším doskakovacím triem, v útoku i obraně, a pětkrát jsme s nimi vyhráli titul, což mě proslavilo.
Trenér John Kundla. (na fotce uprostřed)
Sláva někdy nestačí...
Když jsme do týmu podepsali několik černochů – do té doby jsme neměli žádného –, odjeli jsme do různých měst odehrát sérii exhibičních zápasů. Jakmile jsme tam přišli do restaurace, vykopli nás, a to jen kvůli tomu, že jsme měli barevného spoluhráče. Rozehrávač Bobby Harrison je Indián a ani jeho nechtěli ubytovat. Třeba v St. Louis nám řekli: „Není sice černoch, ale je… Ven!“ Cítili jsme se mizerně a raději pobývali v černošských hotelech. Nic jiného nám ostatně nezbývalo.
Přitom šlo o výborné hráče.
V týmu jsem měl několik skvělých černošských basketbalistů. Třeba Elgina Baylora, to byl Pan basketbalista. Diváci se chodili dívat hlavně na něj, navíc měl přátelskou osobnost. Ale když jdete do restaurace a vykopnou vás… Kriste, chápu, proč to tolik lidí rozčilovalo.
I kriminalita byla tehdy obrovská, ne?
Pamatuji si, že když jsme přijeli do Bostonu, zrovna se udála památná loupež v Brink’s. Jedl jsem v restauraci, která byla jen blok od místa činu! Jedenáct lupičů v maskách tam ukradlo skoro tři miliony dolarů (nyní kolem 30 milionů, pozn. red.). Byla to loupež století. Příští ráno, když jsme nastupovali do vlaku, každému prohledávali tašku. Po letech vyšetřovatelé všechny členy gangu dostali.
Nebýt novináře, k profíkům by nešel
Vítězný prsten od týmu Kobeho Bryanta a Shaquilla O‘Neala pro „tichého muže“ John Kundla (3. července 1916 – 23. července 2017) byl americký basketbalový trenér a vítěz pěti titulů v NBA během šesti ročníků a jednoho v předchozí NBL s Minneapolis Lakers (dnes Los Angeles Lakers). Je členem basketbalové i univerzitní Síně slávy, a to od roku 1995, respektive 2006. Čtyřikrát si zatrénoval i v Utkání hvězd. V roce 1996, kdy NBA slavila 50. výročí svého založení, byl odborníky zvolen mezi desítku nejlepších trenérů všech dob. Za jedenáct let v elitní basketbalové soutěži dosáhl bilance 423 vítězství a 302 porážek v základní části a 60-35 v play off. Kromě NBA trénoval na univerzitách v Minnesotě a St. Thomas, dva roky v Maroku a působil také u univerzitní reprezentace USA. Šimon Sedlařík |
Pravda, ale zpět k Lakers. Jak se vůbec nabídka od Sida Hartmana upekla?
Původně měl Lakers trénoval Joe Hutton, ale sdělil Sidovi, že drží místo trenéra svému synovi. A najali mě! Sid vždycky každého přesvědčil, ať podepíše. Byl součástí klubu a kdyby nebylo jeho, profesionály bych nikdy nekoučoval.
Kolik jste tehdy za vaši práci dostal?
Zhruba šest tisíc dolarů. Mikan dostal 87 tisíc (nyní v přepočtu zhruba milion, pozn. red.). Dovedete si to představit?
Je to hodně peněz. Mikan byl hvězdou, kdo v týmu obstarával černou práci?
Sid. Byl dobrým kamarádem fotbalového kouče Buda Granta (trénoval v 70. letech v NFL, pozn. red.). Šlo o dobrého fotbalistu, baseballistu i basketbalistu, především pak o vynikajícího obranáře. Byl drsný: když jednoho z našich hráčů na tréninku zfauloval, ten byl týden mimo hru. (směje se)
To jste museli mít na trénincích veselo.
Je to až neuvěřitelné, ale kluky bylo lehké koučovat. Vždy hráli jako tým. Řekl jsem Mikanovi a Pollardovi: „Až se vy dva sehrajete, neporazí nás nikdo.“ Měli jsme třeba akci J-G, Jim a George, která neměla obdoby. Buď dal Mikan míč Pollardovi, který zakončil, nebo nafintoval přihrávku Pollardovi, otočil se a vystřelil. Tento Mikanův „dril“ je mimochodem populární i dnes.
Jaká tehdy byla atmosféra na zápasech? Chodilo na vás hodně diváků?
Mnoho ne. Vzpomínám si na utkání, kdy v hledišti seděla Pollardova manželka Arilee. Když Jack Dwan dribloval směrem dopředu, křičela na něj: „Přihraj!“, načež ji Pollard okřikl: „Sklapni, Arilee“! Musela to slyšet celá hala. (směje se)
Když se Lakers v roce 1960 přestěhovali z Minneapolis do Los Angeles, proč jste nešel s nimi?
O městě samotném jsem věděl mnoho a šlo o dobrou práci, ale slyšel jsem také, že Los Angeles je poměrně špatným prostředím pro rodinný život. Proto jsem odmítl.
Jak z tebe může být důstojník?
S manželkou jste se mimochodem seznámil na univerzitě, že?
Ano. Poznali jsme se v knihovně a brzy nato měli svatbu. Byli jsme svoji 68 let a měli šest dětí, čtyři chlapce a dvě děvčata. Během studií bydlela v St. Paul, což je z univerzity v Minnesotě asi šest bloků nahoru kopcem do Prospect Parku, odkud jezdila tramvaj. Musíte jít pěšky, jinak byste za cestovné platili dvojnásobek. Vždycky jsme se ale prošli rádi. Na rohu byla pekárna, kde měli sladkosti s poškozenou kůrkou, říkali jsme jim „zmrzačené“ cupcaky. Jeden stál asi deset centů. Cestou nahoru jsme vždycky jeden snědli. (směje se)
Pěkné zážitky. Jak ale vzpomínáte na vojenskou službu během druhé světové války?
Dali mi tehdy v Hollywoodu na Floridě test, stejný, jaký jsem vyplňoval při přijímačkách na univerzitu. Když jsem ho úspěšně absolvoval, stal jsem se v dubnu 1944 důstojníkem. To mě dost překvapilo. Když jsem se to oznámil doma, babička jen říkala: „Jak z tebe mohli udělat důstojníka? Vždyť jsi do války odešel teprve před šesti týdny!“ Za mořem jich asi měli nedostatek.
Plavil jste se především na lodích, že?
Ano, hned na začátku nás poslali na určitou pláž, abychom nabrali zraněné veterány. To si budu pamatovat navždycky. Ve Francii jsme se totiž dostali do zaminovaných vod. Příliv nás zavedl přímo do minového pole, ale kapitán nás z něj naštěstí dostal. Pak jsme odjeli do Anglie, pak do Edinburghu, kde loď převzali Rusové. Poté jsem se na Vánoce vrátil domů. A po dovolené mě poslali na loď vzdálenou zhruba 50 mil od Havaje.
Dost jste se nacestoval. Kdy jste měl největší strach?
Ten jsem během války dostal jen jednou, a opravdový, a sice když pro mě neměli místo na horní palubě. Spal jsem dole, na visutém lůžku, a když jsme se v noci plavili, slyšel jsem, že nás začali bombardovat. Ježíš! Dostali jsme se ale k Filipínám a tam už jsem přestoupil na jinou loď a pokračoval na západ.
Máte na válku i nějakou veselejší vzpomínku?
Když jsme se vrátili na Bismarckovo souostroví, válka brzy skončila a slavili jsme. Náš kapitán ale ne. Posádka se mu vloupala do místnosti, ve které bylo víno, a všechny láhve vyrabovala. Druhý den proto musela na jeho rozkaz stát v 38stupňovém horku od osmi ráno do tří odpoledne na palubě.
Byl během války někdy čas i na basketbal?
Ano, ani během ní jsem si od basketbalu nedal pauzu. V naší lodi bylo asi třináct tanků. Když jsme odešli dolů, hrávali jsme. Často, i když se kvůli nízkému stropu nedalo moc střílet. Zakončovali jsme proto hlavně dvojtakty a většinou jsme se drželi v blízkosti koše.
Příběh slavné fotografie
Když se vrátím k profibasketbalu: máte oblíbená utkání, na která rád vzpomínáte?
Víte, je těžké si z tolika památných utkání nějaká konkrétní vybrat.
Co zápas, po němž si vás Mikan posadil na ramena?
Na ten si pamatuju. George pro mě znamenal mnoho: nejen, že mi pomáhal koučovat, ale Mikanova a moje manželka byly dobrými kamarádkami. Tehdy jsme porazili New York v jeho hale a získali titul. Když jsme zvítězili, položil si mě na ramena a páni, víte, kolik pak ta fotografka získala publicity? Občas její fotku od někoho dostanu i dnes. Později jsme šli do kostela, řekli „děkujeme, Bože“ a následně zamířili do nočního podniku a měli hezkou párty.
Na co dalšího v souvislosti s legendárním Mikanem vzpomínáte?
George rád jedl. Znal všechna místa, kde se člověk mohl stravovat. Přišli jsme třeba do nějakého města a on hned věděl, kde se všichni můžeme najíst. Víte, tehdy měl jídlo všude zdarma, což pomohlo i atmosféře v týmu.
Legendární John Kundla se svou rodinou.
U Lakers jste později skončil, ale v trénování jste pokračoval, že?Ano, trénoval jsem na univerzitě v Minnesotě. Koučoval jsem třeba Loua Hudsona a Archieho Clarka (první Afroameričany, kteří na této univerzitě nastupovali, později hvězdy NBA, pozn. red.). V 60. letech jsem pak koučoval i národní tým na vítězném turnaji v Budapešti. Opírali jsme se o Billa Bradleyho, jednoho z nejlepších borců, jaké jsem kdy vedl. Měl rituál: přišel na palubovku a vždy si nejprve odběhl dvě, tři kolečka, až poté si vzal míč a střílel. Byl skutečným lídrem. Když jsme vyhráli Světové univerzitní hry v Budapešti, šli jsme do kostela a pamatuju si, že mě iritovalo, jak si lidé během mše povídají. „Buďte zticha! Neslyšíme!“, okřikl je. Krásný zážitek!
Mezi výjimečné zkušenosti asi patřilo i trénování v zahraničí, ne?
Ano, pracoval jsem dvě sezony v Maroku. Byla tam však i jazyková bariéra, práce tedy nebyla jednoduchá. Základy hry jsem je nicméně naučil a oni si toho vážili. Na druhou stranu: pamatuju si, že jednou jsme hráli proti Kubě. Jejich trenér se se mnou vůbec nebavil, bylo to totiž na Kubě a on Spojené státy nenáviděl. (směje se) Pořádně nás rozbili.
Au! Taháš za nesprávný!
Basketbal tehdy a dnes byl v lecčem odlišný. V čem vidíte největší rozdíly?
Velký udělala třeba střela za tři body. Je z mého pohledu náročné ji natrénovat: hráči často nevědí, kdy vystřelit a kdy přihrát. To přichází až se zkušenostmi. Střílíte třeba příliš ukvapeně, na místo toho, abyste přihráli.
A co zavedení 24sekundového limitu na útok?
No, hru změnil pořádně. Ale zároveň jí pomohl a zkvalitnil ji, nemůžete totiž jen tak držet míč a zdržovat čas jako kdysi.
Využíval jste tuto strategii také?
Ne, ale třeba Fort Wayne (dnes Detroit Pistons, pozn. red.) to udělali Lakers. Drželi míč celou čtvrtinu, aby pak na jejím konci mohli vystřelit. Až potom se tohle pravidlo zavedlo a je to dobře. Týmy předtím zdržovaly třeba i celý zápas, což by basketbal postupně zabilo.
Přesto…
Přesto být tehdy v NBA byla skvělá zkušenost. Považuji se za šťastlivce, protože jsem trénoval Mikana, Mikkelsena a Pollarda. Když jsme vyhráli v New Yorku zmíněný titul, přenocovali jsme tam a druhý den nás pozvali na baseball, kde mě představili Caseymu Stengelovi a Yogimu Berrovi (legendám Yankees, pozn. red.). Potom, další týden, nás, Mikana a jeho ženu a mě s manželkou, pozvali do nedělní televizní show. Jak se jen jmenovala… Ed Sullivan Show. Taky parádní zážitek.
Jim Kundla (Kundlův syn): Potkal ses kdysi s trenérem Johnem McLendonem, jenž se učil basket od Jamese Naismithe, který hru vynalezl, na univerzitě v Kansasu. Nějaké další příhody, které bys mohl říct?
Napadá mě: jednou jsme hráli dost tvrdý zápas a Mikan si vykloubil prst. Posadil se na lavičku, dál sledoval hru a já mu za ten prst tahal. Najednou vykřikl: „Au! Co to děláš? Taháš za nesprávný!“ (směje se)
Jim Kundla: Nedostal jsi jednou technickou chybu za to, že jsi zkusil zaškrtit jednoho z rozhodčích?
Ano. Tehdy jsem na sobě měl motýlka, odpískali proti nám faul, já ztratil nervy a napadlo mě, že ho zaškrtím. A ta prokletá věc spadla na zem… Tak jsem dostal technickou. (směje se)
Co to tehdy bylo, Československo?
To je tedy divoká příhoda. A co vaše mládí, jak na ně vzpomínáte?
Když mi bylo pět let, odešli jsme s maminkou z Aliquippy v Pensylvánii do Minneapolis. V Aliquippě jsem vyrostl a vůbec jsem nemluvil anglicky, i když jsem tam chvíli chodil do školy. V Minneapolisu mě pak zařadili rovnou do páté třídy, konečně jsem se naučil jazyk a poté ho učil i maminku, aby se mohla stát občankou Států. Jinak, narodila se pět mil od Polska v… Co to tehdy bylo, Československo? (Kundlova matka se narodila v roce 1897 v Jakubanech, pozn. red.)
Jim Kundla: Ano, Československo.
Byl jsem Slovák a slovensky umím dodnes. Ale ještě mě napadá k Minneapolis. Když jsem první den přišel do vyučování, postavil jsem se k lavici a zrovna byla na pořadu dne třicátá třetí otázka látky. Učitelka mi řekla: „Johne, zůstaň po vyučování a říkej třicet tři, třicet tři.“ Nakonec jsem se jazyk přece jen naučil, moje maminka taky a stali jsme se občany. Tatínek se nikdy neukázal.
Navštěvoval jste v dětství více škol, že? Často jste se stěhovali.
Chodil jsem snad do každé základní školy ve městě. Nejbližší kostel v Minneapolis byl Wesley Temple, měl pěknou novou tělocvičnu, tak jsem se tam naučil hrát basketbal a zároveň sledoval ty, kteří už ho uměli. Později jsme se přesunuli dál na sever. Odmaturoval jsem na střední škole Central – už v 16 letech. Byl jsem stále příliš mladý na to, abych šel na vysokou školu, na místo toho jsem tak dostal práci v hotelu Field, kde jsem uklízel jídelnu, vytíral a podobně.
Dělal jste ještě něco jiného?
Na částečný úvazek jsem zvedal telefony, když si někdo z pracovníků hotelu potřeboval odskočit. Vedle byla budova YMCA a v ní jsem taky chvíli pracoval. Pořád si pamatuju, jak jednou naproti přes ulici přijelo divadlo. Jednou v něm účinkoval slavný Jackie Coogan. Přivedli ho k nám do YMCA a já ho učil hrát kulečník. (směje se) To už je ale hodně dávno. Víc než přes 80 lety!
To je let… A jak vzpomínáte na vysokou školu?
Po dvou letech jsem odešel na univerzitu v Minnesotě a na té hrával basketbal a baseball, a když jsem odpromoval, zamířil jsem do Paducahu v Kentucky, kde jsem baseball dokonce rok hrál profesionálně. Byl jsem v něm celkem dobrý. Následující rok jsem měl jít do vyšší soutěže, ale rozhodl jsem se zůstat doma, abych získal magisterský titul, což byl ten nejlepší krok, jaký jsem mohl udělat.
Protože jste na univerzitě prorazil basketbalově?
Když jsem byl v druháku, vyhráli jsme pod trenérem Davem MacMillanem konferenční titul. Když jsem pak odešel pracovat a poté se zase vrátil, dostal jsem od něj na univerzitě práci asistenta. Trénoval jsem s ním jeden rok a pak jsem si to namířil na univerzitu St. Thomas, kde jsem se kromě basketbalistů věnoval i hráčům amerického fotbalu nebo baseballu. Ten tam předtím mimochodem vůbec neměli, ale já s ním měl roční zkušenost, a tak jsem se rozhodl ho trénovat.
Trenér MacMillan vám hodně předal. Jaký byl?
Dobrý trenér z východu Ameriky. Není pochyb o tom, že mou basketbalovou filozofii ovlivnil. Jak? Praktikoval jednoduchý basketbal: rychlý protiútok za rychlým protiútokem. Když jsem později dostal práci u Lakers, najal jsem ho jako svého asistenta, takže jsem se mu alespoň mohl odvděčit.
