Tip na dobrou knížku: Všechny jejich lži -mimořádně vtipná i alarmující zpráva o současné Americe


napsal Řezníček z Brna

Autor knížky: Tuvia Tenenbom
Vydalo nakladatelství: Zeď s.r.o. 2017
Počet stran: 359
Není  mým cílem  vydávat  dvě  knižní recenze  na mimořádně zajímavé knížky za  sebou.V tomto případě  však musím udělat  výjimku. Protože  jak včerejší, tak dnešní doporučení  na  zajímavou  knihu  se  týkají jednoho a toho samého autora  Tuvia Tenenboma.  A obě knihy na  sebe svým způsobem  navazují  a  případný čtenář  rozhodně  nepochybí, jestliže  je také  návazně  přečte.
Po velkém úspěchu  knihy Chyťte Žida, kdy autor procestoval křížem krážem Izrael a hovořil ze stovkami lidí se Tenenbom rozhodl tentokrát pro USA. Projíždí Státy křížem krážem, mluví se stovkami lidí, od vlivných politiků a superboháčů, až po obyčejné lidi, nevyjímaje mormony, kvakery, obyvatele chudinských čtvrt,  včetně bezdomovců.
Tentokrát to neměl Tenenbom  jednoduché jako v Izraeli, protože světe div se, obyvatelé „nejsvobodnější společnosti na světě“ se rádi pouštěli do rozhovoru, ale jakmile se zeptal na jejich politické přesvědčení, zda-li jsou Demokraté nebo Republikáni, většina lidí se zarazila a nechtěla v rozhovoru pokračovat. Lidé se tam zjevně bojí dát najevo svůj názor, nebo se k něčemu konkrétnímu vyjádřit, pokud se to týká politiky.

Přesto ale Tenebom nasbíral úžasné množství rozhovorů a dojmů a já jsem jenom četl a četl a divil jsem se a divil. Tohle bych se v životě v našich médiích posedlých politickou korektností nedočetl.
Kniha byla napsána před vítězstvím Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Po přečtení této knihy se vůbec nebudete divit, proč Trump zvítězil.
Tenebom není ani levičák, ani pravičák, zkrátka chce znát pravdu a za tou jde zcela  bezohledně, a tak dráždí nakonec úplně všechny.
Osobně se divím, že zakončil svoji mnohaměsíční misi po USA živ a zdráv, protože se pouštěl do lokalit, kam by v životě běžný bílý Američan nikdy nevstoupil….Třeba do červené zóny v Detroitu…
Ukázka z knížky:
Párkrát zabočím do postranních ulic, až přijedu na místo, které neumím popsat..
Připomíná mi jiné, kde jsem byl před léty: Fukušimu v Japonsku, jak vypadala bezprostředně  po tsunami a roztavení jaderného reaktoru. 
Stejně jako ve Fukušimě vládne i tady atmosféra totálního chaosu.
Kdysi dávno to byla půvabná čtvrť plná hezkých rodinných domů. Teď tyhle domy vypadají jako hnijící památníky, některé jako kostry.
Nicméně v jejich útrobách se viditelně pohybují jakási stvoření, možná duchové nebo krysy.
Tahle oblast musí být opuštěná už desítky let. Divoká křoviska a pokročilá hniloba jsou skoro všude, kromě toho vidím trosky tady a támhle, prostě všude.
Jako by se vynořil ze země, zjevuje se u mě černý chlapík na kole.
Jmenuje se Jay, je to šestadvacetiletý otec čtyř dětí.
Co se tu děje? ptám se.
Černoši se zabíjej navzájem.
Proč?
Když si myslej, že jste na ně špatně kouk, zastřelej vás, to jako důvod stačí.
Jen proto?
Víte kde jste?
Jak to myslíte?
Víte co je tohle za místo?
Fukušima, chce se mi říct, ale místo toho řeknu: Vlastně ne.
Tomuhle místu se říká Červená zóna.
Červená zóna.
Jo.
Jaká červená zóna?
Poslední zóna.
Pak už je jenom smrt?
Jo. Tady nevíte, kdy vás zastřelí. 
Takhle je to tu pořád?
Takhle je to tu pořád s černochama. Střílej se navzájem.
Teď je situace horší, protože je léto. Je horko a lidi se střílej.
Naproti nám je vypálený dům. Jak shořel? ptám se.
Žil tam černej ožrala. Popíjel a lehnul si ke krbu. Dům shořel a on v něm uhořel.
Zdejší domy vypadají, že už zažily lepší časy. Co se stalo?
My jsme je nepostavili. Jsou naše, protože už byly opuštěný a když osídlíte opuštěný dům, tak je váš. Squatterský právo.
Nekoupili jsme je, nastěhovali jsme se.
Ale lidi pořád kradou. Dveře, okna, všechno.
To červený auto je vaše?
Ano.
Mám vám ho pohlídat abyste se tu moh porozhlídnout?
Ne díky. Řekněte mi: Abyste tu mohl žít, potřebujete zbraň?
Jasně.
Máte zbraň?
U sebe ne.
Potřeseme si rukou a já odjíždím. Jak dlouho zůstane Jay naživu? Nevím.
Vcházím do jednoho opuštěného domu a šokuje mě rozsah destrukce.
Úplně všechno, co tu může být ukradeno, dokonce i dráty a vypínače ukradeno bylo.
Procházím čtvrtí a vidím, že smrt číhá na každém rohu.
Tohle je poslední zóna a vlak smrti uhání rychle.
Jak může tohle místo vůbec v dnešní době existovat?
Odpověď neznám.
Existuje bezpočet humanitárních organizací, do nichž tečou miliardy a které posílají aktivisty z celého světa, aby zlepšili život utlačovaným.
Proč nejsou tady?
Přijeďte sem Human Rights Watch. Navštivte tohle místo, Amnesty International.
Přijměte rezoluci, Spojené národy, přijeďte ve svých nablýskaných toyotách , Červený kříži.
Kde jsou tihle aktivisté a organizace, když lidé umírají jako mouchy? Kde jsou kvakeři a mormoni? (konec ukázky).
 
Autora knížky velmi zajímalo, jak záleží muži, který to dotáhl až na prezidenta, na lidech, kteří ho dostali do úřadu? Na těch, kteří mu dali moc, jíž Obama disponuje.
A tak dostal nápad vydat do chicagského okrsku, kde pro něj lidé před patnácti léty hlasovali, aby pronikl do senátu, kde nastartoval svoji politickou kariéru. A tak se vypraví do Třináctého okrsku, kde byl Obama  v roce 1996 zvolen poprvé, promluví tam s lidmi  a zjistí, jak si vedou. Proto se vydá do čtvrti Englewood. Když nasedne do autobusu červené linky, je tam pár bílých a samí černoši. Jak se blíží k té čtvrti, zůstává v autobusu jako jediný běloch. Když dorazí na konečnou, řidič autobusu ho přemlouvá, aby nevystupoval a počkal s ním na konečné, že ho odveze zpět do centra. Tenenbom však neposlechne a vystoupí…
Ukázka z knížky:
Radši zůstaňte v autobuse, než pojedu nazpátek. Tohle vážně není dobrá čtvrť. Tady mají zbraně. Tady se střílí.
Zůstaňte v autobuse, nebo si sedněte na jiný.
Přeslechnu to. Zdejší lidé jsou ti, jejichž jménem Obama vstoupil do politiky, jsou to ti, kteří ho vytvořili.
Chci je vidět a zjistit, co pro ně udělal.
Vystupuji z autobusu, je tu jen pár lidí.
Na mysl mi přichází jen jediné slovo: Peklo.
Jdu dál a zírá na mě jenom chudoba. Obchod za obchodem je zamčený, navždy uzavřený a opuštěný, dokonce i kostely.
Na takové výjevy jsem nenarazil ani ve Třetím světě.
Chce se mi křičet: Tohle že je Amerika? Opravdu jsem v Americe? V Obamalandu?
Občas dostávám od prezidenta Obamy „osobní emaily“. Tady je jeden takový:
Tavio,
Když jsem začínal jako organizátor na jihu Chicaga, nebylo to snadné. Občas jsem svolal schůzku a nikdo se neukázal.
Ale díky trpělivosti a houževnatosti začali lidé z místní komunity přicházet. Brzy jsme spolu začali trávit celé hodiny, hovořili jsme o problémech, které je trápily a snažili se najít nejlepší způsob, jak se s nimi poprat.
Čím více jsme byli aktivní, tím snadnější bylo ovlivňovat změnu, o níž jsme usilovali.
Organizování a vystupování je jako krásný velký dům, který jsme postavili.
 
Koho to Obama oblbuje?
Na rohu ulice vidím hispánského muže sedícího na verandě a opírající ho se o hůl.
Jak se jmenuje tahle čtvrť? ptám se.
Žiju tady dlouho, ale nikdo mi tu otázku nepoložil, povídá.
Ale jak se jmenuje? 
To nevím.
Zastavuje šedivá dodávka. Spuštěná okna odhalí dva muže v neprůstřelných vestách, oba ozbrojené puškami.
Co tady děláte? Odkud jste? Kde bydlíte?
Bydlím v centru, v hotelu Allegro.
Jak jste sem dostal?
Vlakem a pak autobusem, červenou linkou.
Víte, kde jste?
Přesně ne, ale vím, že jsem v okrsku prezidenta Obamy.
Policie?
Proč jezdíte v neoznačeném autě?
Prosím okamžitě odsud zmizte, přeruší mě policista.
Vytáhnu svůj iPad a ukazuji jim, že toto je Třináctý okrsek, za který Obama kandidoval do senátu.
Policista mění přístup, když zjistí, že jsem novinář.
Správně říká, teď jste v okrsku, který tehdy Obama reprezentoval.
Byl jste tehdy také polda? 
Ano.
Změnilo se tady něco od té doby?
Tady a změnilo? Tady se nic nemění, a jestli ano, tak ještě k horšímu.(konec ukázky)
 
Policisté odjíždí a Tenenbom zůstává sám v té hrůze. Přesto se mu podaří mluvit s pár lidmi, se starou Hispánkou, která má ruku v sádře, protože jí ztloukli, aby jí mohli ukrást 300 dolarů…..
Po chmurných ukázkách přikládám něco veselejšího, co také charakterizuje dnešní USA:
 
Ukázka z knížky:
 
Savannah Morning News dnes informují, že guvernér Georgie Nathan Deal vydal exekutivní příkaz, nařizující, že žádný státní úřad nesmí přijmout uprchlíky ze Sýrie. Rozhodnutí přichází coby následek pařížských útoků, zčásti z obavy, že by teroristé mohli využít uprchlické vlny jako zástěrku, jak proklouznout přes hranice.
News rovněž informují, že guvernér Nathan Deal má dnes přijet na slavnost v Ostrovním parku, který je nedaleko mého hotelu. A tak vyrážím na obhlídku…
Narazím na velký stan se stovkami lidí. 
V předních řadách jsou pouze všichni bílí. V zadních řadách je asi padesát černých a ti jsou oblečeni v tříbarevných rouchách, z vínové, zlaté a bílé.
Hned mířím k nim a usedám s nimi.
Dřív než mohu zjistit, co jsou zač, přijde na podium řečník a vykládá, že tato akce je oslavou investice 195 milionu dolarů na revitalizaci Ostrovního parku.
Jeho Excelence guvernér Deal přichází na podium, odkud děkuje všem, kteří za léta prošli tímto ostrovem a společně z něj vytvořili to, čím dnes je. 
Na konci projevu se černoši zdvihají a začínají kamsi pochodovat.
Sice nevím kam, ale stejně se k nim přidávám: osamocený běloch v moři padesáti černých, navíc v rouchách.
To je můj nový zvyk, kde jsou černí, jsem i já.
Kam všichni jdeme?  Jejda na podium!
A zpívají:
Jó šťastný to byl den
Kdy Ježíš smyl
Kdy tehdy smyl
Mé hříchy všechny jen
Zpívám s nimi a křepčím na pódiu
Dáma přes PR téhle akce to sleduje s úděsem, rychle ke mně přistupuje a žádá, ať pódium okamžitě opustím.
Kurva – Černí si smějí omýt svoje hříchy, kdežto já né?!
Ještě okamžik zpíváme a když jsou všechny hříchy smyté, slavnost končí.
Co to všechno mělo znamenat?
Proč sem přivedli tenhle sbor, aby zpíval písně Ježíšovi na akci, která s křesťanstvím nemá nic společného?
Zeptám se dámy od PR, ale okamžitě se ode mně vzdaluje…
Měl bych něco ožehavých otázek. Například: Čím to, že když bílí vydělávají haldy peněz, černí se pustí do tanců a písní?
Měl bych najít někoho, kdo těmto věcem rozumí líp než já – a to je přirozeně guvernér Nathan Deal.
Pro ty, kdo mají zájem o byznys, jsme třetí rok v řadě vyhlášení nejlepším státem v USA, informuje mě jeho Jasnost guvernér.
Kdo toto vyhlásil?
Nemám páru, říká guvernér, ale zní to dobře a to stačí, nemám pravdu?
Z toho, co jsem viděl, svěřuji se jeho Excelenci, usuzuji, že existuje hluboký příkop mezi černými a bílými, zvláště pokud jde o distribuci bohatství? nebo se mýlím?
Mýlíte se samozřejmě:
Jak jeho Excelence  prohlašuje: Rozšířili jsme spektrum skvělých příležitostí pro naši menšinovou komunitu, jinak bychom nedosáhli na titul nejlepší stát pro byznys třetí rok po sobě…
 
USA jsou velmi náboženská země a velmi mě zaujala kapitola o mormonech. Mormonů je 15 milionů a historicky jsou většinově Izraelci, protože jsou přímými potomky kmene Efraim, zatímco Židé jsou z kmene Judy. Zbývajících deset izraelských kmenů se historicky ztratilo v dějinách. Mormoni posmrtně křtí nebožtíky. Aby mohli křtít zemřelé, potřebují jejich jména a tak dávají miliony dolarů do genealogických center, aby znali  jmena mrtvých. Samotný křest pak probíhá tak, že mormon na sebe vezme jméno zemřelého a ponoří se oblečený do křtícího bazénu a tím dosáhne, že dávno zemřelý se stává pokřtěným mormonem. Autor knížky si v mormonském centru vyhledal na PC  jméno svého dědečka, Žida z Polska, a ke svému úžasu zjistil, že Mormoni jeho dědečka rovněž stihli posmrtně pokřtít.
USA je zkrátka země nekonečných možností, mrtvý se stávají pokřtění….
Závěr knížky:
Amerika, jakou jsem našel, není Amerika, jakou jsem si přál najít. 
Je rasistická a nenávistná a její obyvatelé směřují ke sebezničení.
Ať už jsou to černoši nebo Hispánci, kteří nemají nic lepšího na práci, než se střílet navzájem, ať už jsou to Židé, kteří jsou posedlí děsivým psychotickým onemocněním nenávisti k sobě samým, ať jsou to indiáni, kteří se výměnou za provozování hazardu  vzdali své spirituality a tradic, ať jsou to všichni ostatní, bílí muslimové, mormoni a další, kteří žijí ve strachu jeden z druhého…..(konec ukázky).
 
Pokud jsem se u čtení první knížky Tuvia Tenenboma o Izraeli, převážně smál, při čtení této knížky už mě do smíchu moc nebylo. Přesto jí doporučuji všem, kteří chtějí poznat dnešní USA bez politické korektnosti a bez  vlivu  tuzemských vymývačů mozků.
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.