Česko se z koronavirové krize nepoučilo, říká expert na kvalitu ovzduší Šuta

© archiv MŠ

České programy zlepšování kvality ovzduší jsou velmi obecné, dopady opatření se nedají vyhodnotit, říká ekolog Miroslav Šuta. Doprava se podle něj v Česku „očisťuje“ pouze kosmeticky, k systémovému řešení chybí politická vůle.

Miroslav Šuta je lékař, ekologický publicista a expert v oblasti vlivu životního prostředí na lidské zdraví, zejména chemických látek a znečištěného ovzduší. Je předsedou a spoluzakladatelem Centra pro životní prostředí a zdraví (CpŽPZ) a zároveň členem Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ) a několika pracovních skupin European Environmental Bureau (EEB).

květnovém rozhovoru jste popisoval, jak pandemická opatření „pročistila“ nad Evropou ovzduší, emise klesly o třetinu. Jak je tomu nyní? Jsme zpět na „starých číslech“?

Žádnou novější analýzu jsem neviděl, ale když se člověk dívá na průběžná data, například od Českého hydrometeorologického ústavu, nebo z větších evropských měst, tak ve většině případů se situace vrací k „normálu“, došlo tedy ke zhoršení. Čísla se však nedají úplně jednoduše porovnat, protože lockdown se týkal března a dubna, což je část roku, kdy situace bývá obecně horší, a naopak v létě bývají lepší rozptylové podmínky. Co se týče oxidu dusičitého, tak jak u nás, tak ve velkých evropských městech se hodnoty opět zvýšily. Pokud jde o překračování limitů přízemního ozónu, tak tam příznivou roli sehrává letošní průběh léta, který není tak slunečný, je více srážek a teploty nejsou tak vysoké. Sice dochází k překračování limitů po určitý počet dnů, ale v porovnání s předcházejícími lety je ta situace lepší.

Abychom udělali nějakou seriózní analýzu, potřebujeme letošek srovnávat s pětiletým či desetiletým průměrem. Viděl jsem řekněme mediálně zajímavé srovnání, jak vypadala situace v Číně v lednu 2020 a v roce 2019. To může i nemusí o něčem vypovídat. Tento konkrétní rozdíl byl ale tak obrovský, že i kdybychom dělali víceleté průměry, tak ke snížení došlo. Právě analýza Českého hydrometeorologického ústavu, která se týkala pěti nebo šesti týdnů lockdownu, tak ta porovnávala toto období s průměrem předchozích pěti let. Velkou roli hrají samozřejmě také zmíněné rozptylové podmínky.

Podle ministra Havlíčka by mělo Česko trvat na původních cílech emisí CO2

Česko by mělo zůstat u cíle snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 40 až 45 procent oproti roku 1990. Na tiskové konferenci po dnešním zasedání tripartity to řekl vicepremiér a ministr dopravy a průmyslu a obchodu Karel Havlíček (za ANO).

Poučí se podle Vás světové země ze zjištění, jak moc se emise dají snížit, a začnou dělat něco jinak?

Myslím si, že spousta zemí se nepoučí. V Čechách jsem nezaznamenal žádnou iniciativu, která by se z toho snažila nějakým způsobem vyvodit poučení. V západní Evropě existují příklady států, které touto cestou šly. V řadě velkých měst na západě se začaly zlepšovat podmínky pro cyklisty, začala se posilovat městská doprava. Většinou jsou to však města, kde už nějaké podobné pozitivní změny v minulosti byly, a COVID19 posloužil k jejich akceleraci, protože si to lidé již vyzkoušeli. Příkladem je Paříž nebo německá či holandská města. U nás se o tom diskutovalo v médiích, ale nezaznamenal jsem nějaký příklad, že by se něco podobného zavádělo.

Co se týče průmyslu, tak tam si myslím, že se dopady mohou projevit až s odstupem několika let. Evropa si mimo jiné uvědomila, že v některých oblastech nesmí být tak závislá na dovozu z jihovýchodní Asie. Podle mého úsudku se tedy dá očekávat, že v některých průmyslových odvětvích bude snaha vrátit kapacity do Evropy, abychom byli do budoucna schopní podobnou krizi zvládat bez závislosti na dovozu. To se může dotýkat i životního prostředí, protože když se sem vrátí třeba některé farmaceutické továrny, tak to mimo jiné podvede k tlaku na vysoké environmentální standardy, které například v Indii nemají.

Na cestě z koronavirové krize: Co obsahuje evropský plán obnovy?

S úderem koronavirové pandemie se Evropa ocitla nejen v krizi zdravotní, ale také v krizi ekonomické. Redakce EURACTIV.cz přináší detailní popis plánu, který by měl pomoci ekonomiku EU opětovně nastartovat.

Ministerstvo tají, jak chce splnit limity EU

Pokud bychom se podívali na trendy v kvalitě ovzduší obecně, tak jak si v posledních letech vede Česká republika?

Shodou okolností jsem nedávno dělal prezentaci pro studenty, kteří se účastnili environmentální olympiády, a ptal jsem se jich na to, co si myslí o tomto vývoji. Dal jsem jim tři časové horizonty – od roku 1989, od roku 2000 a od roku 2010 – a ukázalo se, že přeceňovali změny z poslední doby, a podceňovali změny, ke kterým došlo za třicet let. Z analýz a údajů ČHMÚ vyplývá, jak dramaticky se snižovaly emise různých škodlivin po roce 1990. Po roce 2000 dochází víceméně ke stagnaci. Od roku 2008 do roku 2018 jsou změny v otázce kvality ovzduší relativně malé. Určité zlepšení vidíme u benzo(a)pyrenu ve velice znečištěných průmyslových oblastech.

© Český hydrometeorologický ústav, zpráva o kvalitě ovzduší

Jak jsou na tom Češi v porovnání se zbytkem EU? V roce 2018 nám kvůli kvalitě ovzduší hrozila žaloba od Evropské komise, které jsme se ale nakonec na rozdíl od některých zemí vyhnuli.

Řekl bych, že nejsme úplně nejhorší, a i proto jsme se žalobě vyhnuli. Ale patříme mezi země, které mají největší problémy. Evropská komise s námi vede infringement (řízení o nesplnění povinnosti, pozn. red.) kvůli porušování limitů pro prach a oxid dusičitý. Polsko nebo Bulharsko na tom však byly ještě hůře, a tak je žaloba neminula.

U zmíněné žaloby se objevuje hodně zvláštní věc. Když se Komise rozhodovala, koho do ní nakonec zahrne, tak žádala od některých členských států dodatečná opatření pro zlepšení situace v rámci národních politik, který by vedly ke splnění evropských limitů. Česko určité sliby dalo, ale odmítlo nám (Centrum pro životní prostředí a zdraví, pozn. red.) sdělit, co vlastně Evropské komisi slíbilo. Jaká dodatečná opatření zavede, aby se žalobě vyhnulo. Máme dokonce oficiální odmítnutí od ministerstva životního prostředí, že nám informace nesdělí. Říkal jsem si, že pokud bych se měl jako ministr čím chlubit, tak bych se pochlubil.

Bedřich Moldan: Vláda se snaží zvyšovat kvalitu ovzduší, otázkou je, zda jsou opatření účinná

Každý by se měl zamyslet nad tím, jestli je opravdu nutné, aby neustále jezdil autem nebo vytápěl na pětadvacet stupňů, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz ekolog Bedřich Moldan. Současná vláda je podle něj v otázce zlepšování kvality ovzduší poměrně aktivní.

Naše kritika vychází z toho, že se v České republice dlouho připravovaly programy zlepšování kvality ovzduší (PZKO) pro jednotlivé regiony, které ale byly velice obecné. Osobně jsem pomáhal některé z plánů analyzovat, a na základě připomínek byly ve čtyřech případech ze strany místních občanů podány žaloby proti ministerstvu životního prostředí. Pro čtyři regiony české soudy nakonec plány částečně zrušily, a to právě proto, že byly velmi obecné, a nedaly se vyhodnotit dopady opatření. Paradoxní je, že ministerstvo vinilo občany z toho, že žalobami sabotují pokrok v kvalitě ovzduší, ale nedokázalo už odpovědět na otázku, která z navrhovaných opatření není možné zavést i v případě, že by soud plán zrušil. Když se po dvou letech začalo s aktualizací těchto plánů, tak samo ministerstvo konstatovalo, že je velmi obtížné vyhodnotit nakolik jsou průběžně naplňovány. Nyní se připravují nové a uvidíme, jestli budou konkrétnější.

Jak už jsem zmínil, jsou země jako Polsko nebo Bulharsko, kde je situace ještě horší než u nás, ale na druhou stranu v Polsku došlo k velkým změnám v posledních pěti, šesti letech. Vzniklo například silné občanské hnutí, které pracovalo v Krakově, a přes odpor místních politiků dokázalo prosadit, aby se v topné sezóně zakázalo topení pevnými palivy. Iniciativa se jmenovala „Krakowski Alarm Smogowy“ a vyprovokovala vznik řady místních skupin po celém Polsku, později také celopolskou iniciativu „Polski Alarm Smogowy“. Ta usiluje o zlepšení ovzduší po celé zemi. Podobně silné skupiny například v Česku neexistují.

Dříve jsem chtěl zlepšení ovzduší hned, teď jsem realista, říká Carić z organizace Nádech

Každý z nás může ke zlepšení ovzduší přispět svým dílem – například tím, že bude správně používat kotel, říká ředitel neziskové organizace Nádech Nikola Carić.

Polská vláda zároveň přehodnotila svůj odpor ke směřování evropské environmentální politiky a Green Deal chce nakonec využít jako příležitost pro transformaci svého průmyslu.

Poláci si totiž dokázali na evropské úrovni vyjednat více peněz…

Přesně tak, Poláci jsou hodně pragmatičtí. Umí se ozvat, ale ve chvíli, kdy zjistili, že je to pro ně výhodné, tak nové plány akceptovali.

Když už jsme u Polska, jak se díváte na kauzu kolem dolu Turów?

Pokud jde o doly, tak se z environmentálního hlediska většinou řeší otázka ovzduší nebo klimatu, ale tady je to pojato jako spor o vodu. Myslím si, že české úřady by měly poněkud jednoznačněji stát za svými občany, kterým hrozí, že o vodu přijdou.

Sám jsem se narodil v Chomutově, v podstatě mezi dvěma hnědouhelnými doly, a můj otec pracoval jako horník, takže vím, jak těžké je se něčemu takovému postavit. V Polsku je navíc provozovatelem dolu Turów obrovská státní společnost.

Z hlediska evropské politiky je to zajímavé, protože jde o spor, který se dotýká území tří členských států. Oblast východního Německa, severozápadních Čech a jihozápadního Polska byla svého času jedním z nejznečištěnějších území v Evropě a byla označována jako „Černý trojúhelník“.

Netroufám si odhadnout, jak spor dopadne. Velmi bude záležet na tom, jak se ke kauze postaví české a německé úřady, protože Polsko pod tlakem uhelné společnosti i hornických odborů vyjádřilo prodloužení těžby v dole jednoznačnou podporu.

Česko se obrátí na Evropskou komisi kvůli polskému dolu Turów v září

Podnět Evropské komisi kvůli rozšíření polského hnědouhelného dolu Turów, jak o něm koncem července rozhodla vláda, podá Česko až v září. Polsko podle ministerstva životního prostředí o záměru nekomunikuje a neposkytuje Česku požadované informace.

EU jde skandinávskou cestou

Narazili jsme na Green Deal, tedy Evropskou zelenou dohodu – velký plán EU na dosažení klimatické neutrality. Jeho součástí je i plán pro dosažení nulového znečištění (Zero pollution plan), a to jak pro ovzduší, tak i pro půdu a vodu. Je vůbec možné dosáhnout „nulového znečišťování“?

Kdybychom to brali absolutně, tak samozřejmě nulové znečištění dosažitelné není. Nicméně jako politický cíl ve smyslu přiblížit se co nejvíce nule mi to přijde ambiciózní. Stejná politika má tradici hlavně ve skandinávských zemích, kdy například Švédsko má politiku „netoxického životního prostředí“.

Pokud vím, zmíněný plán EU by měl být v detailech připraven do příštího roku. Připadá mi zajímavá skutečnost, že se má pojmout komplexně znečištění ovzduší, vody a půdy, což se většinou nedělá. I u nás se k tomu přistupuje tak, že znečištění ovzduší sleduje ČHMÚ, Vodohospodářský ústav sleduje znečištění vody a částečně i půd.

Jako ambice to zní zajímavě, v EU je ale vše o vyjednávání a uvidíme, do jaké míry půjde pouze o politickou záležitost a nakolik bude mít praktické dopady.

10 hlavních bodů Evropské zelené dohody z dílny nové Komise

Evropská komise ve středu představila očekávanou Evropskou zelenou dohodu (European Green Deal), která zahrnuje dlouhý seznam konkrétních plánů s cílem dosáhnout v EU do roku 2050 klimatické neutrality.

Jedním z největších znečišťovatelů ovzduší je doprava. Využívá podle Vás ČR dostatečně možností, které má, aby českou dopravu „očistila“?

Myslím si, že ne. To byl právě jeden z problémů zmíněných programů zlepšování kvality ovzduší, kdy ve velkých městech je jednoznačně hlavním problémem doprava. U té nemůžeme dosáhnout změny, pokud se opatření nedotknou těch, kteří se na znečištění podílejí. U nás je například už dlouhou dobu možnost zřizovat nízkoemisní zóny, nicméně žádné město dosud tuto zónu nevyhlásilo, ani se k tomu zřejmě nechystá. Když se však podíváte právě do programů zlepšování kvality ovzduší, tak jsou tam zmíněna města, která tyto zóny zavedou nejpozději do roku 2020.

Další příklad je to, jak se u nás přistoupilo k aféře dieselgate, kdy se řešení nechalo na dobrovolnosti automobilek a majitelů aut. Pokud nechcete, tak se svým autem nemusíte nic dělat.

Co se týká osobní a městské dopravy, tak u nás se ve strategiích většinou uvádějí opatření typu, že se pořídí autobusy s menšími emisemi (např. EURO4 se vymění za EURO6) nebo že se pořídí elektrobusy. To je určitě fajn, nicméně dopad na kvalitu ovzduší ve městě je omezený. Pokud by česká městská cyklistika místo jednoho nebo tří procent dosáhla v dohledné době deseti, patnácti, dvaceti procent podílu, jako se to děje v Berlíně, tak by to znamenalo menší tlak na městskou dopravu a zároveň menší znečištění. U nás se tyto věci mění spíše kosmeticky, ale snaha změnit něco systémově neexistuje. Politici říkají, že „není politická vůle“.

Zákaz dieselů je teprve začátek. Němci se přiklánějí k čistým městům a udržitelné mobilitě

Obyvatelé německých měst chtějí čistší vzduch, méně aut v ulicích a více zeleně. Jedinou cestou je udržitelná mobilita a změna v myšlení lidí, říkají odborníci.

Lokální znečištění se 20 let podceňovalo

Právě městská doprava je jednou z oblastí, kam směřují evropské fondy. Jaké další projekty či programy financované z EU, které míří na zvyšování kvality ovzduší, Vám dávají smysl a vidíte v nich přínos?

Vrátil bych se k průmyslu. Já myslím, že velká příležitost existuje pro průmyslově postižené regiony, a to není pouze otázka ovzduší a životního prostředí, ale také socio-ekonomického vývoje. Karlovarský, Ústecký a částečně i Moravskoslezský kraj jsou dnes stále velmi závislé na fosilních palivech, a myslím si, že zde je velká příležitost využít evropského programu pro transformaci těchto regionů. Jde o docela velké peníze a otázka samozřejmě je, jak jich bude využito.

Uhelné regiony, nejste v tom samy, tvrdí EU

S koncem doby uhelné mají českým regionům pomoci peníze z evropských fondů. Ty ale musí mít jasno v tom, co vlastně k udržitelné budoucnosti potřebují, píše Zuzana Vondrová z Centra pro dopravu a energetiku.

Co se týče kotlíkových dotací, tak tam je situace paradoxní v tom, že se rozdaly obrovské peníze, ale pokud dotace nejsou doprovázeny nějakými restrikcemi, tak je jejich efekt velmi sporný. Například Dánové zjistili, že se sice utratilo poměrně hodně peněz, ale topidla si pořídili především lidé, kteří si je stejně chtěli vyměnit, ale už ne ti, kteří o tom neuvažovali. Určitě jde o velký problém, který se dvacet let podceňoval. Dvacet let tekly obrovské peníze do státních znečišťovatelů jako ČEZ, nebo do soukromého průmyslu, ale lokální znečištění se podceňovalo. Já kotlíkové dotace neshazuji úplně, ale ze začátku byly nastaveny velice nešťastně, protože se za ně daly koupit kotle, které se například v Dánsku nebo Německu už vůbec nesměly prodávat. Teď vidím problém v tom, jak přimět ke změně lidi, kteří k ní nemají velkou vůli.

Dobrý příklad jsou Dánsko, Švédsko, Německo nebo Rakousko, kdy se vytápění řeší na komunální bázi – celá vesnice si například pořídí výtopnu na štěpku nebo slámu, a místo stovky kotlíkových dotací se zadotuje jeden zdroj, který vyřeší problém pro celou obec, a efektivita je mnohem vyšší. Když si totiž z kotlíkových dotací vymění kotle půlka vesnice, a druhá půlka bude dál pálit nekvalitní uhlí, tak se kvalita ovzduší výrazně nezlepší.

Kotlíkové dotace jsou v Moravskoslezském kraji hit, čistší ovzduší ale nezaručí

Moravskoslezský kraj se jako uhelný region dlouhodobě potýkal a stále potýká se znečištěným ovzduším. Příčinu však nelze hledat pouze na straně průmyslových podniků, svůj díl viny nesou také domácnosti. Motivovat je k výměně starých kotlů na tuhá paliva za moderní …

Rozhovor vyšel v rámci projektu Zelená pro Evropu, který realizuje server EURACTIV.cz ve spolupráci s Deníkem.

Kalendář