Ozvěny nepatřičného smíchu

V nakladatelství Artmap vyšla letos drobná kniha aforismů, zápisků a fragmentovaných tezí, které sepsal a doplnil autorskými kresbami Václav Magid. „Tyto fragmenty vypráví nenápadnou, hořkosladkou tragikomedii o životě v pozdní (nebo už spíše poslední) modernitě, protkané množstvím ,časových smyček’ a sabotáží sebe sama, z nichž se hlavnímu aktérovi nedaří vymanit," píše v následující eseji Martin Vrba.

Ozvěny nepatřičného smíchu

Hororový sci-fi snímek The Endless (Donekonečna) vypráví příběh dvou bratrů, kteří se vrací na místo, kde strávili své dětství. Jedná se o tábor, obývaný podivným kultem, jehož představám se snaží porozumět. Postupně odhalují, že celé území se ocitlo v uzavřené zóně plné nekonečných časových smyček, které tamější obyvatele nutí pořád dokola prožívat ty samé události, z nichž se marně snaží osvobodit – zpravidla pomocí nejrůznějších způsobů sebevražd, které však pouze resetují jejich časovou smyčku a celý příběh pro ně začíná zase od začátku. Vše se děje pro sadistické potěšení blíže nedefinované mimozemské entity sídlící někde „tam nahoře".

Oním hororovým aspektem filmu je tady „věčný návrat téhož" pod taktovkou vyšší entity, bezděčně ztělesňující lidské nadjá, tvořící abstraktní a neviditelnou autoritu, která naši psýché zamyká do traumat, nařízení, schémat a habitů a nutí nás je neustále bolestivě opakovat, často aniž bychom si tento nevědomý mechanismus uvědomovali. Vynucená zacyklenost našich životů má za následek vytváření soukromého „pekla", v němž jsme neustále vystavováni mechanickému opakování stále stejných nepříjemných událostí, které se nám mohou jevit jako náš osud. Vysvobození se z vězení těchto mechanismů může být stejně nesnadné a nejisté, jako pokus dvou aktérů filmu o útěk z vězení opakujících se smyček.

Literární anorgasmie

Svědectvím takové zkušenosti se zdá být i drobná kniha Václava Magida Malá encyklopedie nepatřičností, která nicméně encyklopedií není a její smysl ani nespočívá v přehledném a vyčerpávajícím uspořádání nějakého vědění do systematické podoby. Ačkoliv se autor rozhodl seřadit knihu do tematických bloků, jde především o sbírku aforismů ­– fragmentů z každodenního toku vědomí, deníkových zápisků, mikroreflexí, a především nepříjemných svědectví a poznámek na okraj. Tyto fragmenty – pakliže je složíme dohromady – vypráví nenápadnou, hořkosladkou tragikomedii o životě v pozdní (nebo už spíše poslední) modernitě, protkané množstvím oněch „časových smyček" a sabotáží sebe sama, z nichž se hlavnímu aktérovi nedaří vymanit.

Můžeme to chápat jako tragikomedii bez katarze, anorgasmické dílo, kterému chybí vyvrcholení – autor čtenáře provede různými nepatřičnostmi a intimními zákoutími, jež často mají charakter poměrně skličujících osobních svědectví, volajících po nalezení linií úniku, které ale nepřichází. Absence úlevy ve výsledku vytváří tak dusivou atmosféru, že by se dala krájet a je průběžně zastírána nepatřičným smíchem nad absurdností popisovaných situací, umocňovaná všudypřítomnou ironií, balancující na hraně sebevýsměchu, nebo rovnou padající do propasti sebepohrdání.

Kdykoliv se ale autor mezi řádky směje sám sobě nebo svému okolí, nelze se zbavit dojmu, že je to právě onen „špatný smích", jak jej v Dialektice osvícenství definovali Adorno a Horkheimer jako „smích nad tím, že tu není nic k smíchu. Smích, ať už smířený nebo hrozivý, je vždy průvodním jevem pominutí strachu. Naznačuje vysvobození, ať už z fyzického nebezpečí nebo ze sevření logiky. Smířený smích se rozeznívá jako ozvěna úniku ze spárů moci; špatný smích se vyrovnává se strachem tím, že přechází na stranu toho, co jej vyvolává. Je ozvěnou nemožnosti úniku ze spárů moci."[1] Tato charakteristika, kterou Václav Magid před několika lety ve své kritické studii Ozvěny špatného smíchu [2] adresoval postinternetovému umění, se zdá být až nepříjemně blízko subjektivní pozici, která probleskuje mezi řádky jednotlivých fragmentů jeho knihy. Zvláště ony intimní a osobní řádky (ale i ty zdánlivě neosobní) budí dojem nemožnosti úniku ze spáru druhého a druhých.

Praktická ukázka revoluční melancholie

Můžeme ale knihu také chápat jako jednu z konkrétních podob „revoluční melancholie", tak jak ji autor načrtl na závěr své výstavní série Podmínky nemožnosti v Galerii Kurzor během minulého roku. V kontrastu s environmentálním žalem, který chápe jako „hlubokou sklíčenost nad mizejícím životem kolem nás", popisuje Magid revoluční melancholii jako nezpracovaný, syrový žal, který odmítá být předmětem terapie, a naopak trvá na své „zkušenosti negativity". Subjekt se tu neutápí narcistně v sobě samém, jako je tomu v případě deprese, ale namísto toho se zkrátka sveřepě odmítá smířit a vyrovnat se ztrátou toho, na čem mu skutečně záleží. „Melancholie je revoluční, protože je konfliktním, bolestivým stavem zatvrzelého nepřijetí ztráty něčeho, co se podle všech ukazatelů zmítá ve smrtelné agonii."

Malá encyklopedie nepatřičností je z takové perspektivy revolučně-melancholickou sbírkou aforismů, která se na první pohled zdá být přeplněná cynickou a výsměšnou rezignací, ale zároveň je v ní mezi řádky k nalezení cosi, čeho se autor nechce, nebo snad nedokáže vzdát – od toxických sociálních vztahů, přes kritickou distanci vůči světu i životu, až po sociální fobii, která je základním modem operandi mnoha v knize popsaných situací. Tragikomická pachuť fragmentů z autorova života i útržků z jeho přemítání nad světem a každodenními situacemi na jednu stranu zajišťují, že se nikdy nesklouzne do plochého a nudného realismu, zároveň se ale s každou další stránkou knihy stává zřejmější, že funkcí onoho tragikomična je povznést na vyšší úroveň banalitu všedního dne a učinit ji tak zajímavou nejen pro čtenáře, ale patrně i pro samotného autora.

Ekonomie melancholické slasti

Co je tu tragicky spoutáno, komično neosvobozuje, ale činí všechno to utrpení nějak snesitelnější. Teprve přiznání banálnosti vlastních problémů (časových smyček), v nichž jsme zacykleni, je prvním krokem na cestě k vymanění se z jejich mechanického opakování. Mnohá psychická trýznění totiž přetrvávají jen díky tomu, že se kolem nich vznáší jakási aureola zajímavosti a intenzity, díky nimž třeba i obyčejná nuda není jen obyčejnou nudou. Potíž pak samozřejmě spočívá v tom, že uvědomění si skutečné banality vlastní trýznivé situace je často příliš bolestné, ba urážející: „to jsem celou dobu trpěl kvůli tomuhle?"

Jak jsme ale viděli výše, revoluční melancholie odmítá takové terapeutické smíření – terapie by z této perspektivy byla vlastně lobotomií: člověk by dosáhl jakési tupé duševní pohody za cenu toho, že ztratí to, na čem mu skutečně záleží: nikoli jen objekt své touhy, ale samotnou touhu po daném objektu. Jako kdybychom chtěli řešit například zmíněný environmentální žal tím, že bychom se snažili sebe sama přesvědčit, že na osudu biosféry zase tolik nezáleží, a tudíž bychom se na ni neměli tak nezdravě fixovat.

Takový je nicméně skrytý paradox melancholie: nejde v ní o objekt touhy, ale o samotnou touhu. Neboli jinak řečeno: objektem touhy je zde touha sama – touha toužící po sobě samé. V (revoluční) melancholii jde o prožívání sladkobolné touhy po mizejícím objektu, přičemž toto sladkobolné naladění je smyslem celého počínání – o nic jiného tady nejde. Není rezignovanou, apatickou depresí, ale není ani akceschopnou praxí přetvářející svět. Melancholie svět nemění, ale bolestně jej prožívá, a s tímto pocitem si vystačí. Právě proto může autor svou knihu aforismů otevřít tvrzením, že „melancholie není paralýzou politického činu – v dnešní situaci je sama činem,“ a následně věnovat zbylých sto stran nejrůznějším popisům vlastní nečinnosti, nejednání, selhání nebo nemožnosti jednat. Melancholie pochopitelně není činem, není možná ani podmínkou možnosti smysluplného (politického) jednání, protože – jak bylo řečeno – v ní nejde o objekt touhy, který by k činu vybízel, ale o touhu samu, která sebe samu považuje za politický čin.

Skutečnou katastrofou pro melancholii tudíž není ztráta touženého objektu, ale ztráta samotného melancholického naladění. Paradoxně to znamená, že to „nejhorší“, co se může melancholickému subjektu stát, je skutečné vyřešení sladkobolně prožívaného problému. Melancholie se totiž nezajímá o nějaká praktická řešení problémů, ale o intenzivní prožívání jejich drásající přítomnosti. Ani revoluční melancholie totiž není v posledku ničím jiným, než sebe sama reprodukující a nekonečně se opakující mentální smyčkou, v níž se mnozí z nás zcela ztratili.

[1] Adorno, Theodor; Horkheimer, Max. Dialektika osvícenství, str. 141 (překlad upraven).

[2] Magid, Václav. Ozvěny špatného smíchu. Postinternetové umění a kulturní průmysl. In: Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny č. 17, roč. 2014, s. 66-96.


Václav Magid, Malá encyklopedie nepatřičností. Praha: Artmap, 2019, 134 stran.

Martin Vrba | Narozen 1987, vystudoval filozofii a teorii interaktivních médií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a intermediální tvorbu v ateliéru Pavla Sterce na FaVU. V současnosti je doktorandem Německé a francouzské filosofie na FHS v Praze, kde se věnuje filosofické interpretaci klimatické krize s využitím matematické ontologie Alaina Badiou. Pracoval jako výtvarný redaktor v magazínech A2 a FlashArt a je občasným přispěvatelem do periodik A2larm, Artalk.cz nebo art+antiques. V současnosti je jedním z koordinátorů české větve mezinárodního hnutí Extinction Rebellion.