Byli jsme oklamaní v roce 1948, naivní v roce 1968 a nedůslední v roce 1989

Okupací Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 vojsky pěti států Varšavské smlouvy skončilo takzvané Pražské jaro, jež zavádělo v zemi s komunistickou vládou demokratické principy. Hned na začátku vedle sebe stavím dvě antagonistická slova. To asi cítíte sami. Demokracie vs. komunismus.

To je ale úmysl. Pro mne je bohužel toto Pražské jaro stále nepochopitelné. Nepochopitelné z jednoho důvodu. Tenkrát uběhlo právě dvacet let od uchvácení moci komunisty, kteří pod taktovkou sovětských poradců umně využili poválečných oslavných nálad a navázali na již pro naší demokracii zničující Košický vládní program. Po nástupu komunistů k moci okamžitě následovaly vraždy, lágry, šikana, znárodňování majetků a vynucená emigrace politických odpůrců. Lágry v blízkém Jáchymově mohou vyprávět.

A paradoxem tohoto Pražského jara je, že po těch dvaceti letech devastace všeho, co jen trochu připomínalo humanitu a demokracii, stalo se něco zcela výjimečného. Československý lid se postavil na stranu KSČ. Tehdejší generace opět naivně uvěřila v osvícenství komunistů.

A tak se opět stalo, co muselo se stát. Byli zde znovu mrtví při střetu s okupačními vojsky Varšavské smlouvy a následná normalizace vykonala své na kultuře a vědomí tohoto národa. Na základě komunistického výkladu a chápání dějin, a to říkám ve vší úctě k mrtvým a následně perzekuovaným, byla tato okupace pouhou a zcela legální výměnou loajálních vládních kádrů. Komunisté, ať s lidskou tváří či bez ní, měli opět ruce potřísněné krví. Doporučuji vám všem sledovat zveřejňování příběhů perzekuovaných spoluobčanů za těch 41 let vlády KSČ na stránkách Post Bellum/Paměť národa.

Je třeba si z odkazu těchto dějinných událostí vzít ponaučení. Bohužel, je nanejvýše alarmující, že sice na tyto události vzpomínáme, ale troufám si říci, ničeho nedbáme. Naštěstí jsou tu tzv. „lidé zvonkoví“ jak o nich zpívá morálně pevná Marta Kubišová.

Jedním z nich pro mne byl i pan Václav Havel.

Trochu vás asi překvapím, když zde vzpomenu pro nás důležitý rok 1989, tzv. „Sametovou revoluci“. Nedávno jsem v kině sledoval tolik očekávaný film HAVEL. Nechci zde hovořit o snímku jako takovém, ale zaujala mě scéna, kdy pan Václav Havel za zavřenými dveřmi, mezi čtyřma očima hovořil s panem Alexandrem Dubčekem, představitelem komunistů osmašedesátníků, který se chtěl stát prvním porevolučním presidentem. A byl to Havel, kdo tenkrát prozíravě Dubčekovo kandidaturu odmítl. Právě zde se projevil jako člověk zvonkový a potvrdil slova ze zmiňované písně Marty Kubišové:

„Zazvoní, když přijde čas, kde by mlčky stál každý z nás. Poslouchej...“.

Toto vizionářství dodnes nebylo doceněno. Pamětníci mi jistě dají za pravdu, že právě tzv. osmašedesátníci si tenkrát dělali veliké ambice na uchopení vlády. Dnes asi již nikdo nevěří na osvícené komunisty.

Bohužel, jak už to v takto bouřlivých dobách bývá, komunisté a členové StB či Lidových milic využili nastalých zmatků Sametové revoluce a hromadně ničili písemné svazky o svých angažmá. Následně došlo k tomu, že lidé, kteří se komunistickému režimu přizpůsobili a aktivně ho podporovali, se následně kriticky vymezili proti vlastní minulosti. Paradoxem doby je, že v čele demokratických stran napříč politickým spektrem náhle často stáli politici, kteří se vesměs během komunistické éry sami chovali konformně, ať již coby komunisté, či již zmiňovaní členové LM či StB. A tak se opět stalo, co muselo se stát.

Dnes po třiceti letech svobodného státu máme za premiéra agenta StB a vládu, která za podpory komunistů zcela bezostyšně poklonkuje východním diktaturám v Moskvě či Pekingu. Aby toho na nás nebylo málo, tuto hroznou muziku tvrdí hulvátský prezident, hovící si v reprezentačních prostorách slavných českých králů. A bezpáteřní premiér Babiš, který nám prezentuje postoj, že se nemá navzdory své spolupráci s komunistickým režimem za co stydět, paradoxně posílil svou podporu u mnohých zmatených voličů.

Také bych zde zmínil tolik neustále omílanou snahu rozpustit zbytečný Senát. Ale právě nyní se potvrdila hloupost této snahy. Je to horní komora parlamentu, která nejen díky cestě svého předsedy Miloše Vystrčila na Tchaj-wan, potvrzuje naší suverenitu a demokracii.  Gesto o to významnější a potřebné v kontextu jednání prezidenta, vlády a většiny poslanecké sněmovny, kteří zcela bezostyšně poklonkují čínským představám vidění světa. Vždyť komedie kolem vlastní dopravy této reprezentace v doprovodu českých podnikatelů do Tchaj-peje je zcela vypovídající. Nechuť vlády byť jen náznakem tuto cestu podpořit je směšná a ponižující. Podobně zde také vyzdvihuji vedení Prahy a jejího primátora Zdeňka Hřiba. Tito lidé totiž navzdory nepřístojnému jednání čínských demagogů podepsali sesterskou smlouvu města Prahy s Tchaj-pejí.

Jsem přesvědčen, že se nacházíme opět na rozcestí politického směrování naší vlasti, což je patrné z jednání naší vlády při řešení dostavby Dukovan, výstavby sítí 5G či v nejednoznačné zahraniční politice. Je zde také třeba zmínit možná účelové zanedbávání modernizace naší armády, ale to je již další téma třebaže tak říkajíc „vše souvisí se vším“.

Rozhodně klidným mě rovněž nenechává reakce premiéra na návštěvu ministra zahraničí Spojených států pana Mikea Pompea, kdy na jeho přímé varování před Ruskem a Čínou reagoval náš premiér slovy, cituji: „Nemám pocit, že by tu Čína nebo Rusko měly zásadní vliv na politický život, svobodu nebo demokracii. Jsme svrchovaná země, nevnímám to jako zásadní hrozbu“. Potřebujeme větší důkaz zaprodanosti naší vlády?

Byli jsme oklamaní v roce 1948, naivní v roce 1968 a nedůslední

v roce 1989. Myslím si, že dnes je nanejvýše jisté, že opět netrpělivě čekáme na ty zvonkové lidi. Proto buďme ostražití a pozorní, ať je zavčas uslyšíme. Promarnit je, by dnes už bylo zcela fatální!