Vždycky, když přemítáme nad životními osudy nějakého významného člověka, napadají nás otázky, které bychom mu případně položili, kdybychom mohli. V případě fenomenálního českého malíře Alfonse Muchy (1860-1939), u nějž jsme si v červenci tohoto roku připomněli 160. výročí jeho narození, by se ho pravděpodobně málokdo zeptal, jak to bylo s těmi cikány v roce 1878 u okresního soudu v Ivančicích. A přitom jde o drobnou a docela zajímavou epizodu, tolik typickou pro pozdější Muchovy aktivity malířské.

Životopisci Muchovi se shodují v tom, že již jako batole projevoval nevšední zájem o kreslení. Uvádí to i malířův syn Jiří Mucha (1915-1991), který napsal, že jeho otec „již jako dítě měl na krku přivázanou pastelku, se kterou stále něco kreslil“. Již v raném dětství se u Muchy projevovaly i další umělecké vlohy – hrál na housle a velice pěkně zpíval (alt). A to rozhodlo v době, kdy budoucí malíř nemohl po skončení obecné školy pokračovat v gymnaziálních studiích – nebyly na to peníze. A tak jeho učitel hudby Vollberger dopsal do Brna řediteli klášterního kůru, augustiniánovi Pavlu (Karlu) Křížkovskému, aby výborného zpěváka přijal mezi zpěváky Starobrněnského kláštera. Tehdy se zajímavě protnuly životní osudy dvou později význačných moravských umělců Alfonse Muchy a Leoše Janáčka.

Krucifix – kresba osmiletého Alfonse Muchy

Několik dnů před tím, než skladatel a učitel Pavel Křížkovský (1820-1885) dostal dopis od pana učitele Vollbergera, přijal totiž na místo fundatisty mladého Leoše Janáčka (1854-1928). Byl to více než dlužen svému prvnímu učiteli hudby na obecné škole v Neplachovicích. Ten jako první rozpoznal jeho výrazný hudební talent a zajistil, aby se stal zpěvákem kůru kostela sv. Ducha v Opavě. Tento jeho učitel se jmenoval Jiří Janáček (1815-1866) a byl otcem Leoše Janáčka. Posléze pak díky tomu mohl Křížkovský vystudovat opavské gymnázium a následně studovat u profesora Gottfrieda Riegera (1764-1855) v jeho brněnském soukromém hudebním ústavu hudební teorii.

Karel Křížkovský vstoupil v době studií u profesora Riegra do řádu augustiniánů a přijal zde mnišské jméno Pavel.

Křížkovský byl Muchovým hudebním talentem nadšen. Leč nemohl více pomoci, než že ho poslal za Janem Nesvadbou (1829-1899), který byl sbormistrem a regenschorim v brněnském chrámu sv. Petra a Pavla a mimo jiné vedl i známou brněnskou hudební školu Besedy. Ten mladého chlapce přijal do kostelního sboru, což mimo jiné znamenalo, že Alfons Mucha mohl studovat na církevní útraty Slovanské gymnázium, kam nastoupil v říjnu 1872. Posléze pro změnu tělesných dispozic (mutace) hrával již jen na housle při figurálních mších.

Jenže po pěti letech poměrně neúspěšného studování dostal Mucha ze studia vyhazov. Tedy nikoli in natura. Tehdejší středoškolská politika byla prozíravější. Neúspěšní studenti dostávali tzv. consilium abeundi (z latiny přeloženo - rada odejíti) tak, aby mohli případně studovat na jiných podobných školách. Prostě to studium Muchovi nešlo.

A tak se osmnáctiletý mladý muž, tehdy již plně rozhodnutý věnovat se v budoucnu malování, nakonec na přímluvu otcovu stal písařem okresního soudu v Ivančicích. Jeho tatínek Ondřej Mucha (1825-1891) byl soudním zřízencem tohoto soudu. Písařina Alfonsi Muchova docela šla. Soudní zápisy zdobil hezkými výpravnými iniciálami, avšak jednou svoji malířskou horlivost přehnal.

Když byla v jistém soudním řízení předvolána k soudu celá cikánská rodina (to si ještě neříkali Romové), bylo povinností písařovou zapsat jejich nacionálie. Živelné jejich vzezření a nelíčené projevy souzených cikánů Alfonse Muchu zaujaly natolik, že je všechny do soudní knihy nakreslil. Namísto jejich jmen. Nesporně velice výstižně a - jak také jinak – krásně.

Jenže to bylo příliš na puritánské poměry soudní a konec konců šlo také o jisté mírné znevážení soudcovské stolice. Tím dnem soudní písař Alfons Mucha svoji justiční kariéru ukončil. Stalo se tak dobře, protože v roce 1879 odjíždí budoucí malíř světového jména malovat kulisy pro vídeňskou firmu Kautsky – Brioschi – Burghard. Odpověděl na jejich inzerát a oni ho i na dálku přijali. A tak na podzim roku 1879 začíná první část Muchovy evropské kariéry.

Ostatní již známe z četných popisů jeho další umělecké dráhy. Přesto, kdybych mohl, bych se ho rád zeptal na tu krásnou příhodu s cikány. Zřejmě asi ona písařská kniha již neexistuje. Pravděpodobně z ní byly inkriminované stránky vytrženy. Nemohli páni soudci v Ivančicích na konci devatenáctého století tušit, že by se tímto jejich soud mohl světově proslavit.

Alfons Mucha se i při oněch krátkých studiích v Brně stýkal s řadou budoucích umělců. Potkával se i s Leošem Janáčkem. Ten, když v listopadu 1881 zakládal v Brně varhanickou školu, jejímž se stal prvním ředitelem, pověřil v ní funkcí učitele zpěvu Jana Nesvadbu, Muchova učitele. Asi to bylo dílem náhody. V té době si Mucha vykoledoval další drobný průšvih, a to v Mikulově. Jeho vídeňské angažmá skončilo v prosinci 1881, když shořela celá budova jednoho z největších vídeňských divadel, Ringtheatru. Výrobna kulis tím přišla o zakázky a musela propouštět. A první na řadě byl její nejmladší zaměstnanec.

Cestou domů do Ivančic se Mucha zastavil v Mikulově. Předtím udělal ještě jednu zastávku. Místní knihkupec Gustav Thierry od něj koupil za pět zlatých obrázek jedné zříceniny v malém městečku Laa v Dolních Rakousích. Laa an der Thaya (Láva nad Dyjí) leží těsně u hranic s Českem. A Mucha, který si potřeboval vydělat minimálně na další cestu do Ivančic, začal malovat mikulovské občany. Gustav Thierry od něj koupil obraz jedné místní hezké ženy. Starostlivý knihkupec si pod kresbu poznamenal „Za pět zlatých v hotelu U Lva“. Což mělo znamenat, že zaplatil Muchovi, který se ubytoval v hotelu U Lva, pět zlatých. Jenže ona žena na Muchově kresbě byla manželkou místního lékaře. Nejprve to vypadalo na pořádný společenský průšvih, ale vše se vysvětlilo. A mikulovští se tak dozvěděli, že do města přibyl výborný malíř. Nějaký čas Alfons Mucha v Mikulově dokonce zůstal a docela se mu dařilo. To je ovšem již jiná kapitola.