Pryč s obezitou. Kila proti covidu.....

Kdo čte moje blogy ví, že už jsem vyzkoušel a pak musel skončit v životě skoro všechno. Gamblingem počínaje, přes cigarety až k nadměrnému pití. 

Všechno šlo. Nebudu tvrdit, že jako po másle, cigarety byl strašnej oříšek. A i když nekouřím už víc jak devět let, pořád si, když zavřu oči dokážu představit tu lahodu když kouř z Davidoffky  vniká do průdušek. 

Pokud se nad tím zamyslím, všechny závislosti a neřesti co jsem měl, až na jednu mají souvislost s nudou. Gemblit jsem začal ve tři ráno pozorujíc posledního závisláka v baru, kde jsem s ním musel být do šesti. Kouřit jsem začal při úklidu závozové rampy, protože jsem se tam nudil v učení. Pít jsem začal, nevědouc co s rukama a sám se sebou během literárních debat nebo při muzice.

Jenom obezita přišla, zcela paradoxně....    Z přemíry aktivit. 

Jako dítě jsem hodně sportoval. Od osmi let jezdil na turnaje v řecko-římském zápase. První dva roky se to moc neřešilo, ale od deseti let začal boj s váhou. Nebylo nic divného během týdne schodit pět kilo, nebo tři nabrat, bylo li to třeba. Lahůdkou pro dětský organismus musela být situace pět kilo za týden shodit, po prvním převážení zjistit, že nakonec je mě třeba ve vyšší váze...Což znamenalo mezi prvním a oficiálním vážením zase nabrat. 

Pořád ještě to ovšem šlo. Šlank jsem nebyl nikdy, ale měl svou sílu a mrštnost. Rád jsem hrával fotbal, hokejbal a doslova miloval tenis. V pohybu jsem byl skoro pořád a když jsem začal pracovat, taky jsem hodně jezdil na kole.

Někomu to možná přijde jako bláznivina, ale po šílené šestnáctihodinové šichtě se trochu vyšlapat cestou do pelechu, je zvlášť v létě fajn.

Někdy v té době, ale zároveň začalo prokletí. Paradoxem je, že přes veškeré vtipy, právě kuchař trpí celé dny hlady. Kdo si tu práci nevyzkoušel a v devadesátkách to byla v tom ohledu skutečně paráda, netuší... Během dne se kolikrát nestihnete ani vyčůrat, natož, sednout si k jídlu. Takže buď nejíte vůbec, nebo v běhu okusujete něco povětšinou ne moc zdravého. Večer to spláchnete nějakým tím  pivkem, po kterém dostanete hlad. Přejíte se a jdete spát. Jako prase na krmníku. Jinak se to říct nedá. Roky jdou, kila přibývají a začnou vás omezovat. Takže změníte průběh pracovního dne? Chyba lávky, nejde to. Spíš, protože vám to už tak neběhá přestanete hrát fotbal, pa nějakém čase i čyřhra na kurtu se stane příliš řídkou (Výraz jsem použil bez souhlasu autora Jiřího Bartošky). Tahat ta kila není žádná radost a ano, není to nic moc ani v intimnostech.

Takže se ke kilům neproválíte přejezenej pod baldachýnem. To považuji za největší nespravedlnost. Mimochodem jsem nedávno viděl v televizi čtyři roky starý pořad s hubeňoučkým Radkem Kašpárkem... a podívejte se na něj dneska. Stres a práce, nepravidelná životospráva. Nejen Michelinka kolem pasu, ale i ta jejich hvězda něco stojí.

Největším šokem je, když zajdete k odborníkům, že i když vypadáte jako z reklamy na Otesánka, ve skutečnosti jste podvyživený. Pokud se říká, že na všem zlém máme hledat to dobré, pak covid a s ním nekonečná debata o rouškách mi něco dal. Naštval jsem se sám na sebe jako nikdy a jdu do toho. Prostě ta kila sundám, bude to bolet, přijdou krize, ale sundám. Ještě nechci být troska. Nebudu tu psát deníky jako svého času Patrik,. Čeká mě mnohem delší cesta. Ale občas dám vědět. Držte mi palec.

Díky a ahoj Filip.

P.S. Na Bartošku pokud máte puštěný zvuk klikejte jen na vlastní riziko..... Patrik je bezpečný :D