V motokrosovém světě zná Martina Michka každý, letos se do povědomí dostal i díky své účasti na nejtěžším závodě světa Rallye Dakar.

Jak užíváte prázdnin?
No prázdnin… Měli jsme takové vynucené koronavirové prázdniny. Ty jsem si opravdu užil, protože trénink nebyl tak intenzivní. Prvních čtrnáct dnů poté, co to vypuklo, jsem byl opravdu doma, dodržoval jsem pravidla, která byla nastavená. Využil jsem je rodinně. Loni v listopadu se nám narodil syn, takže jsem byl doma s malým. Potom přišlo uvolnění a mohl jsem zase na venkovní sportoviště, takže jsem vyjel na tratě. U nás sportovců se na prázdniny moc nehraje. Ať jsou prázdniny, soboty, neděle, je třeba trénovat. I když teď jsem měl prázdniny měsíc.

Narážíte na závod v Dalečíně. Co se tam vlastně stalo?
V Dalečíně mi na závodech selhala játra. Lékaři na to mají nějaký termín, může se to stát kdykoliv, komukoliv, kdekoliv, takže o to je to zajímavější. Stává se to například maratoncům při běhu. Není to z přehřátí, dehydratace. V ten den se tělo neprobudí, jede na nějakou svoji provozní teplotu. Neokysličuje se tak, jak by mělo, tudíž orgány nepracují tak, jak by měly. Dá se říct, že vypnou. Tohle se v mém těle odehrálo, pak jsem byl převezený do IKEMu v Praze. V neděli to se mnou vypadalo opravdu špatně, pak se to zlepšovalo a šance na přežití byla padesátiprocentní. Potom to vypadalo na transplantaci. Nakonec to ale dopadlo tak, že se játra vyléčila sama, což byla ta nejlepší věc a já za ni děkuji. Měsíc jsem byl v klidovém režimu, z toho čtrnáct dnů po nemocnicích. Teď už ale pošilhávám po tréninku. Před čtrnácti dny jsem byl na jaterních testech, kdy mi vyšly tabulkové hodnoty, byť trochu vyšší. Ještě budu za pár dnů absolvovat testy v IKEMu a já i doktoři doufáme, že to bude moje poslední návštěva.

Říkal jste, že se vám v listopadu narodil syn. Už jste mu pořídili motorku?
Vím, že má děda něco připraveno v garáži, nicméně doma tomu po tom mém incidentu v Dalečíně vůbec nefandí. Myslím si, že postupem času malého na ta dvě kola dostaneme. Je tak živý, až mi z toho jde hlava kolem (smích).

V jednom rozhovoru jste řekl, že byste se mohl na Rallye Dakar připravit lépe jak po technické stránce, tak po fyzické. Jak jste to myslel?
Po technické stránce je to určitě lepší motorka. Na Dakaru jsme byli v privátním týmu, tovární týmy jsou úplně někde jinde. To je nesrovnatelné. Už z toho důvodu, že tovární týmy do toho opravdu šlapou a jezdce připravují na sto dvacet procent. Dakar je jedna kopička peněz a příprava druhá kopička peněz. Rallyeový sport je nesmírně drahý, připravit se na Dakar stojí spoustu peněz. My se tady v českém prostředí na něj navigačně připravit až tak dobře nedokážeme. Musíme jet do Tuniska, do Maroka, do Španělska, a to chce hodně peněz. Tovární týmy tohle neřeší. Dakar jsem jel poprvé vloni a vidím nějaké svoje meze, které mohu posunout. Je to opravdu rychlý sport, ve kterém je třeba být připravený nejen mentálně, ale také fyzicky. Tam člověk ztratí koncentraci jen jednou. Není sranda, když to někomu ve sto šedesáti kilometrové rychlosti vypadne z ruky. Už teď se pomalu začínám na Dakar připravovat.

Spousta profesionálních sportovců má mentálního kouče. Máte ho také, přemýšlíte o něm?
Mentálního kouče nemám. Spíš se opravdu snažím sám dostat do pohody, abych věděl, že jsem stoprocentně ve formě. Jak fyzicky, tak jezdecky. Mentální kouč by byl nejspíš k dobru, ale to si myslím, že by bylo třeba, kdyby se jelo na Dakaru o první místo.

Když se vrátíme k Dakaru, také jste vyprávěl, že když jste tam vstával ráno na etapu, byla hrozná zima. Nezačal jste tak třeba s otužováním?
Ta zima, no hrůza (smích). Já tohle ale až tolik neumím. Vstoupit do studené řeky, pustit si na sebe studenou vodu, vím, že je to dobře, ty bláho, ale já se tak rád rochním v teplé vodě (smích). Někdy až vařící. Nicméně se to malinko snažím zlepšovat, občas pustím studenou vodu. Abych si ale v zimě vysekal s chutí v ledu díru metr krát metr a šel tam, takový šílenec zase nejsem. No šílenec, každý máme svoje.

Viděla jsem fotky, jak jedete na Dakaru. Některé jsou opravdu krásné. Máte je někde doma vyvěšené?
To ne, ale sepisuje se o Dakaru kniha. Byl tam fotograf našeho týmu, který nejenže fotil, ale psal zároveň i příběh. Budou tam popisky etap, a to nejen z jeho pohledu a toho, co prožil on jako doprovod, ale také to, co jsme zažili my jako jezdci. Věřím, že to bude hodně zajímavé. Psal ji denně po večerech, aby z toho nevypadl a měl všechny od nás všechny zážitky. Bude to plné fotek, takže krásná vzpomínka. Myslím si, že by kniha měla být během týdne hotová.

Na svém facebookovém profilu máte občas fotky sladkých jídel. Máte rád sladké?
Mám.

Co konkrétně?
Můj nejoblíbenější zákusek je všechno sladké, mám rád roládičky, takové ty krémové máslové dorty, Ze zákusků mám rád indiány (smích).

Vy jste nejen závodník, máte i restauraci, že?
Život sportovce není tak dlouhý, kór v motokrosu. To je hodně adrenalinový sport, pětatřicet let je v motokrosu hraniční věk. A člověk něco vymýšlí, proto třeba máme restauraci ve Chvalšinech. To je jedna z aktivit, kterou mám. Pak ještě provozujeme e-schop www.bolder.cz. To je motorkářská značka, která nabízí veškeré vybavení pro motorkáře - od silnic, po čtyřkolky, endura. A pak mám svoje aktivity - motokrosové a endurové školy. Snažím se předávat zkušenosti a vychovávat mladé talenty, kteří chtějí dělat motokros a myslí to vážně.

Jaký je podle vás život s vrcholovým sportovcem?
Myslím si, že někdy hodně těžký. Často nejsem doma, cesty jsou daleké, dlouho se občas také nevidíme. Manželka se snaží jezdit se mnou, na Dakaru to nešlo, takže jsme od sebe byli měsíc a půl odpoutaní. Pak se odehrává ještě nějaká motokrosová příprava – Itálie, Španělsko – to jsou týdenní čtrnáctidenní přejezdy. Když se něco stane, není to pro druhou polovičku jednoduché.

Jaké máte plány do budoucna?
Určitě bych si chtěl po zranění, které jsem měl, vybojovat v motokrosu zase postavení české jedničky. To byl můj hlavní cíl, ale letos se to nezvládne, tak příští rok. Co se týče Dakaru, tam také nějaký cíl je. Určitě bych se chtěl posunout jak jezdecky, psychicky a fyzicky, tak umístěním. Když jsem ukořistil třetí místo pro nováčka, chtěl bych to zkusit v té naší hlavní kategorii vymyslet tak, abychom si stoupli na bednu. Pochopitelně se to ale nemusí povést, není to dané, že tam musím být. Třeba to byl můj nejhorší Dakar. Třeba to byl ale můj nejlepší Dakar.

Máte srdce závodníka, jak jste kdysi řekl?
Do každého závodu se snažím dát ze sebe sto procent s tím, že občas to vyjde, občas ne. O to víc mě štve, když to nevyjde. Zároveň ale vím, že musím něco udělat jinak a snažím se to dělat jinak. Když jsem odjížděl na Dakar, také jsem říkal, že tam jedu závodit. I když pojedu osmdesátý, první nebo třicátý, pořád jedu závodit, ne to vypustit. Vůči partnerům, sponzorům, fanouškům by to nebylo fér. Kdybych do toho nedal sto procent toho, co umím, tak bych se cítil provinile. Ale abych řekl, že jedu něco za několik milionů jen dojet, to prostě ne. Jedu tam ze sebe dát co nejvíc.