MILAN BLAHYNKA

Svou nejnovější knížku JEŠTĚ CHODNÍČKOVOU (Jiří Tomáš-Akropolis, Praha 2020, významuplná grafická úprava a sazba Tereza Melenová, 64 s.) opatřil Jaromír Šlosar na titulním listě podtitulem Haiku se slezskou dikcí a Zvířetník čtyřverší. Až na název sbírky podle krajového přípitku na cestu nemohu přijít na to, v čem je dikce haiku slezská; ovšem motivicky sbírka čerpá z toulek chodníčky po slezských horách a lesích ve všech čtyřech ročních obdobích, ale tu a tam i ze Slovenska, z Rakouska a třeba z jadranského Krku a v kterési patrně Mikulášské uličce je náhle „Verona Pula“.

Samozřejmě jsem nepřečetl všecka česká haiku, snad nejfrekventovanější formu lyriky v dnešní naší poezii, ale už před časem jsem se opovážil napsat, že zdánlivě a zrádně snadná trojverší o 5-7-5 slabikách, svádějící grafomany vydávat se za básníky, v rukou Šlosarových jsou i co do formy počešťována – aniž o své japonské tematické a sémantické vlastnosti jsou obrána; za počeštění mám jejich omlazení v české eufonické lázni, vybavení rýmy, asonancemi, aliteracemi. Dalo se čekat upozornění, že Šlosar není v tom první, ale nikdo se neozval a kupodivu nikdo nepoukázal na to, že rýmuje dokonce jediná ukázka haiku ve Slovníku literární teorie (1984), překlad z klasické japonské poezie („Umlkly zvony, / Večerním šerem náhle / Sakury voní“). U Šlosara, který umí vystřihnout perfektní významuplné haiku bez zvonkohry rýmů, asonancí a aliterací, jde u většiny jeho haiku o eufonické dotvoření nenáhodné, ba často velice invenční.

Uhrančivé haiku O krkavcích v sychraném ránu bez rýmu a alterace: „Rosenka padá / v mlze se ztrácí klong klong / dva Černí ptáci.“

Haiku bez koncového rýmu, zato s aliterací a vnitřním rýmem: Z národního parku: „Okoun okouní / otakárek jak vánek /krkavec psanec.“

Že se Šlosar našel v počeštění slavné japonské lyrické formy, to potvrzuji i Haiku se slezskou dikcí. Z úhrnného počtu 73 čísel je 55 haiku vybavených v různé míře a různým způsobem eufonií. Koho by nevzalo třeba haiku O slunovratu, o nenápadném zlomu roku, o konci svěžího jara a o cestě do podzimu a zimy přes letní zrání: „Vůně opadá / z jasmínu jasu míň a míň / prchá do malin.“ Šlosarova haiku jsou básně úžasu nad přírodou („V doubí srnec řval / déšť prosakoval nebem / život zelenal“, „Ladný let dravce / tichý a opatrný / trylky hřmí v trní“) i bázně o ni („Kácejí v lese / v mji vůně adventu / s krví se nese“). Šlosarova haiku evokují Ovidia („Jako cikády / ptáčata v doupném stromě / Zázraky proměn“), ale vědí i o zázracích dneška: „V okně aleje / hladově dravec pluje / jako TGV.“ Tady má recenzent na jazyku užasle a zbytečně dodat i s rýmem: ta alej jsou jeho koleje.

Umění lapidární metafory na křídlech rýmu a aliterace vyznačuje také cyklus čtyřverší na dvanáct znamení zvěrokruhu. Panna? „Den po Lvu zrána zimomřivá Panna / pod buky slunce v leopardí kůži / třtina je na blond dech se úží / v osnově drátů zeje rána.“ Jak by ne, je na nich prázdno po odlétlých vlaštovkách. Štír? „Jeseň jak jantar na Helu / když listí chřestí pod nohama / habřina chřadne stará dáma / a daněk svírá danělu.“ V tom podzimním odumírání už i počátek příštího života. Měňavá příroda jako trvalá naděje.

Když jsem knihu dostal, zalitoval jsem, že je celá v bílých deskách a jméno autora a název jsou v ní jen vytlačeny, i ty jsou těžko čitelné, tajemné jako čisté stopy v závěji zářivě bílého sněhu. To se mezi většími a vesměs až křiklavě barevnými svazky v knihkupectví úplně ztratí a neprodá! Až pak mi došlo, že taková knížka úplně jiná než všecko zboží na pultě nebo za výlohou může vzbudit zvědavost, přitáhnout nevšední pozornost. Kéž se nemýlím. A hlavně: kéž ji do auslágů a na pulty dají.