Ve filmu Smrtihlav představuje francouzský režisér Cédric Jimenez manželku zastupujícího říšského protektora a strůjce holocaustu Reinharda Heydricha jako oddanou nacistku, která svého muže přivedla do NSDAP a stála na začátku jeho krvavé kariéry. Byla Lina Heydrichová (14. června 1911 – 14. srpna 1985) opravdu říšskou Lady Macbeth?
Na ples veslařského klubu, jenž se konal 6. prosince 1930 v kielském koncertním sále, se devatenáctiletá Lina von Ostenová těšila. Před měsícem ji přijali na vyšší odbornou školu, chtěla se stát učitelkou, a teď se jí Wulf zeptal, jestli ji může doprovodit na slavnost.
Syn místního sedláka se jí však na poslední chvíli omluvil. Nikam nemůže, musí se postarat o dobytek. Lina bez tanečníka posedávala a nudila se s kamarádkou. Když už se dívky měly k odchodu, všimli si jich dva námořní důstojníci. Ten vysoký a plavovlasý se před Linou uklonil a představil se: „Reinhard Heydrich.“
Nepraktický nadporučík
„Neprojevoval se jako zamilovaný muž, ale jako kamarád, přítel,“ napsala ve svých pamětech Lina Heydrichová. Šestadvacetiletý námořní důstojník ji zaujal. „Pocítila jsem sympatie k tomuto cílevědomému, a přece zdrženlivému muži.“ Týž večer ji doprovodil k domovním dveřím a požádal ji o schůzku na pozítří. Další rendez-vous měli v Hohenzollernském parku, kde ji Heydrich upoutal tím, že hezky mluvil o své matce. Elisabeth Heydrichová, dcera ředitele drážďanské konzervatoře Eugena Krantze, byla šťastná u klavíru. Její muž, hudební skladatel Bruno Heydrich, řediteloval konzervatoři v Halle. O majetek Heydrichovy připravila inflace, proto Elisabeth těšilo, že její syn má zajištěné postavení v námořnictvu, jakkoliv zpočátku mezi kadety působil s houslemi nepatřičně.
Desátého prosince 1930 si Reinhard Heydrich oblékl slavnostní uniformu a po divadelním představení požádal Linu ve vinárně o ruku. Čtyři dny od jejich seznámení. Lina považovala za svou povinnost upozornit námořního nadporučíka, že je chudá jak kostelní myš. Její matka, rozená Hissová, sice pocházela ze zámožné obchodnické rodiny, která na baltském ostrově Fehmarn žila po staletí, jenže rodinný kapitál odnesla válka. Vesnický učitel Jürgen von Osten, jehož předkové patřili k nižší úřednické šlechtě, bydlel s ženou a dětmi v budově školy, počítal každou marku a vzpomínal na zašlou slávu. Mathilda Lina von Ostenová, která na svět 14. června 1911 pospíchala – u jejího narození v Avendorfu neasistovala porodní bába ani lékař –, si z dětství pamatovala nouzi.
Ostenovým do Lütjenbrode se Reinhard Heydrich přišel představit na Vánoce. Vyslechl si dlouhou historku o tom, jak se Linin dědeček plavil do Ameriky a v Karolíně hledal zlato, i zahořklé vypravování tchána, jak stříbrnou svatbu oslavil nákupem libry másla za poslední bilión marek. Ztracená prestiž rodinu tížila. Linin bratr Hans von Osten se v roce 1928 stal členem Hitlerovy NSDAP. Na stranické schůze údajně bral i svou sestru. Ostenovým se námořní nadporučík Heydrich zamlouval, zamilovanou Linu jen udivovalo, že její vyvolený je „nepraktický a nemá vypěstovaný smysl pro peníze. Raději kupuje nové košile, než aby si je dal vyprat a vyžehlit.“ Také ji překvapilo, že se moc nezajímá o politiku.
Takový krásný pár
Lina von Ostenová ještě po mnoha letech přemítala, co by bylo, kdyby jejího ženicha nevyhodili od námořnictva. Zda by byla vdovou po válečném zločinci. Možná by stačilo, kdyby Heydrich oznámení o zásnubách s Linou neposlal ženě, s níž udržoval vztah. Čestnou radu námořnictva, jež si Heydricha předvolala, nejvíc pohoršilo, že se zhrzenou milenku snaží očernit. Na jaře roku 1931 bylo v Německu bezmála pět miliónů nezaměstnaných. Přibyl k nim i Reinhard Heydrich. Lina však svatbu nezrušila. Na procházce v zoo, u lví klece, snoubenci probírali kariérní možnosti propuštěného důstojníka.
V den Lininých dvacátých narozenin, 14. června 1931, se Reinhard Heydrich vydal do Mnichova. Na nádraží na něj čekal syn jeho kmotry Karl von Eberstein, jeden z prvních důstojníků SS. „Nebyl to jen den, kdy jsem slavila narozeniny. Byla to zároveň hvězdná hodina mého života, našeho života,“ jásala Lina i po čtyřech desítkách let. Toho dne se Reinhard Heydrich setkal s nachlazeným Heinrichem Himmlerem, který ambicióznímu muži svěřil úkol vybudovat tajnou službu SS. Členem NSDAP se Heydrich stal v červnu 1931, jeho stranická legitimace měla číslo 544 916. Do své práce se pustil s vervou, odpůrci ho záhy poctili přezdívkou „blonďatá bestie“. Lina von Ostenová mu byla nablízku, o sedm let starší Heydrich však rozhodně nebyl její loutkou. Oženil se s ní na tchánovy narozeniny, 26. prosince 1931. Svatebčané v bílých košilích a černých kalhotách hajlovali pod hákovým křížem z jedloví.
Heydrichův rychlý postup v hierarchii SS zbrzdilo udání z června 1932, že má židovský původ. Vrchní genealog strany ovšem potvrdil, že „Heydrich je německého původu a nemá židovsky znečištěnou krev“. Když Adolf Hitler poprvé uviděl manžele Heydrichovy, uznale prohodil: „Takový krásný pár.“
Národní úkol
Lina, stejně jako mnoho dalších německých žen, Adolfa Hitlera obdivovala: „Do našeho nejvyššího šéfa jsme všichni vkládali naděje, on byl tak říkajíc naší poslední záchranou.“ V polovině března 1933 v dopise rodičům popisuje převzetí moci v Bavorsku: „Himmler se stal policejním prezidentem a Reinhard, nesmějte se, komisařem politické policie.“ Se zadostiučiněním líčí, jak směšně vypadal ministr vnitra – v ponožkách a noční košili –, a dodává: „Jako další byl předveden Žid Lewy. S tím udělali krátký proces. Pořádně ho prohnali důtkami na psa...“
Pětašedesátiletá Lina Heydrichová se ospravedlňuje tím, že tehdy, ve dvaadvaceti, vše viděla „trochu jako western“, moc toho nechápala a až Reinhard ji přesvědčil o „správnosti veškerých činů a událostí“.
Doma Heydrich Lině objasnil, že „antisemitismus není politikum, nýbrž medicínský problém“. Vysvětlil jí, že jemu Židé nevadí „politicky ani společensky“. „Jemu i mně připadali nesnesitelní svou duší, psychikou. Reinhard byl hluboce přesvědčen, že Židé musejí být od Němců odděleni, považoval to nejen za národní úkol, ale také za služební povinnost. Problém se nějak vyřešit musel.“ Přemístit Židy do „velké rezervace na Sibiři“ se Lině zdálo jako přijatelné řešení. V létě 1942 se dozvěděla, že masové vyvražďování Židů má svůj název. Akce Reinhard.
Princezna z pohádkové země
Tři dny po dvaadvacátých narozeninách se Lině narodil první syn Klaus, o osmnáct měsíců později přišel na svět druhorozený Heider. „Reinhard si přál jen syny.“ V dubnu 1939 se rodina rozšířila o Silke. Marte se narodila jako pohrobek v červenci 1942. Svoji pozornost Lina ale nevěnovala pouze dětem. Už coby manželka šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) složila u Braniborské zemské rolnické komory zkoušky na selku, nakoupila stovky kuřat a dohlížela na hospodaření na dvaceti hektarech půdy na Stolpshofu, jež byla Heydrichovi přidělena jako honitba. Začala se také věnovat jezdectví, naučila se jezdit na koni z cirkusu. Pro ženy příslušníků gestapa založila tělocvičný spolek. Cvičenky uspořádaly taneční večer, v černých punčochách tancovaly kankán.
Lina těžce nesla, že její muž celé dny a večery tráví v práci. Pochopení našla u Heydrichova podřízeného Waltera Schellenberga. Po válce dával k dobru, jak ho žárlivý Heydrich přiměl k doznání, že má s Linou poměr. Dal mu prý do pití jed, položil Schellenbergovi jednoduchou otázku a poté mu podal protijed.
O jmenování do funkce zastupujícího říšského protektora informoval Heydrich Linu telefonicky. Novinku jí zavolal z Vlčího doupěte 24. září 1941 v osm večer. Nebyla nadšená. Nehodlal s ní diskutovat, doporučil jí, ať se uklidní. Druhý den jí ozřejmil, proč do Prahy, kde má „konečně pozitivní úkol!“, pojede sám: „Když chceš vládnout nějaké zemi, musíš nejprve odstranit všechny odpůrce. Pak se dá vládnout mnohem snadněji a radostněji.“
Lina uznala, že má pravdu. S dětmi se za ním vypravila až po Vánocích. Praha i získané postavení ji uchvátily. „Z okna Pražského hradu jsem se dívala na město pod sebou. Zaplavily mě vznešené pocity: už nejsem obyčejný člověk, jsem princezna a žiju v pohádkové zemi.“
Chtěla svědomitě plnit svou novou roli a být muži oporou.
„Reinhard neměl přátele. Žádný muž nemůže říci, že byl Heydrichovým přítelem. Žádné přátele nechtěl.“ V Praze podle ní prožíval svou vrcholnou dobu. Na konci sedmdesátých let na kameru prohlásila: „Jsem ještě dnes toho názoru, že úkol, který tehdy můj muž měl, byl veskrze pozitivní. Domníval se, že pro Čechy dělá to nejlepší, co může. Přišel do Prahy s pevnými úmysly. Byl přesvědčen, že by se Československo jednoho dne mohlo stát součástí Německé říše.“
Cestu k tomuto cíli lemovalo stanné právo, rozsudky smrti, deportace a likvidace elity národa.
To je všechno moje!
Český personál na Pražském hradě si Lina nemohla vynachválit: „Všichni byli čistotní, pilní, svědomití a čestní.“ O Velikonocích 1942 Heydrichovi přesídlili do Panenských Břežan. Tamní zámek před válkou patřil židovskému cukrovarníkovi Ferdinandu Bloch-Bauerovi, jehož ženu Adélu portrétoval Gustav Klimt. Zaměstnanci zámku mezi sebou Linu titulovali „stará“ nebo „Heydriška“. Pokud ovšem byla Lina Heydrichová na doslech, stala se z ní rázem „milostpaní“.
„Říkali jsme si, co kdyby přece jen rozuměla trochu česky,“ vzpomínala na jaře 2012 pro Reflex Helena Vovsová, která na zámku pracovala v zahradnictví. „Heydriška mluvila tenkým hláskem. Byla nacistka, ale nikdy po nás nevyžadovala, abychom ji zdravili se vztyčenou pravicí. Nemuseli jsme říkat Heil Hitler, stačilo jí obyčejné Guten Tag.“
Nová zámecká paní nechala vykácet vzácné dřeviny v anglickém parku a dřevo zpeněžila. Německé jednotky v Praze si od ní kupovaly zeleninu. „Museli jsme také zrýt krásný trávník a vysázet tam stovky cibulek tulipánů. Všechny tulipány pak prodala,“ pamatovala si Helena Vovsová. Na stěnách chodeb visely desítky paroží, bývalý majitel zámku Ferdinand Bloch-Bauer byl vášnivý nimrod. Lina Heydrichová všechnu rohovinu prodala knoflíkářské firmě.
„Kolikrát jsem ji viděla, jak stojí s hosty před vstupem do zámku a říká: ,Das ist alles meine. To je všechno moje,‘“ utkvělo v paměti Vovsové.
Sedmadvacátého května 1942 se Reinhard Heydrich rozloučil s Linou, vzal do náruče tříletou Silke, kterou zbožňoval, a nasedl do mercedesu. O atentátu Lině řekl Horst Böhme. Odjela na Bulovku. Heydrichův stav se den ode dne zlepšoval. Lina mu směla vozit bujón, jejž mu sama uvařila. Naposledy ho poobědval 3. června 1942. V noci se pacientův stav dramaticky zhoršil.
Dopoledne zahradnická pomocnice Helena Vovsová přinesla do zámku čerstvé květiny: „Lina Heydrichová stála na schodišti a dívala se z obloukového okna. Pozdravila jsem ji. Vždycky poděkovala za pozdrav, tentokrát se ke mně jen pootočila a po tváři jí tekly slzy.“ Na Heydrichově pohřbu Lina scházela. Měla před porodem.
Krásná doba
V září 1942 byla na zámek v Panenských Břežanech přidělena skupina vězňů z terezínského ghetta. Lina Heydrichová chtěla na zahradě postavit bazén a převlékárnu, rozšířit zeleninovou zahradu, pokácet stromy. Židovští vězni byli ubytováni ve stájích, spali na seně v kójích pro koně. Helena Vovsová jim nosila léky, pronášela dopisy. „Pokojská Rézi vyprávěla, že tříletá Silke jednou nechtěla obědvat. Lina se zeptala, proč nejí. Holčička matce odpověděla, že už jedla u Židů. Heydrichová ji vyvedla na chodbu a tam jí dala přes zadek.“
Helena Vovsová díky pokojským Mary a Rézi znala všechny drby. Často se probíraly cesty milostpaní na Hlubokou. „Zase jela za milencem,“ komentovaly účast Liny na honech, „zase přiveze srnčí.“ Lina ve svých pamětech, jež v Německu vyšly v roce 1976 a v Česku v roce 2012, přesně uvádí, kdy v rožmberském revíru skolila posledního srnce. Druhého července 1944.
V lese Lina zapomínala na tragédii, která ji postihla 24. října 1943. Její prvorozený syn v deseti letech tragicky zahynul. „Bratr vyjel několikrát na kole ze zámecké brány na silnici, udělal otočku a vrátil se. Já jsem pokaždé utíkal za ním. Jelikož tam nebyl skoro žádný provoz, nepřipadalo to nám ani přítomným dospělým nijak nebezpečné,“ uvedl v říjnu 2011 v rozhovoru pro Reflex Heider Heydrich. „Když ale Klaus při další jízdě znovu zahnul na silnici, vyjel proti němu nákladní vůz. Kvůli úspoře paliva měl vypnutý motor…“ Řidič Karel Kašpar nemohl neštěstí zabránit. Uznal to i německý soud, jenž ho v plném rozsahu osvobodil.
První pomoc po nehodě poskytl chlapci židovský lékař, který byl v zámecké pracovní skupině. Zranění však byla smrtelná. Lina si vyžádala povolení, aby směla pohřbít Klause v zahradě. Hrob vykopali židovští vězni. Byl vystlaný smrkovým chvojím. V předvečer pohřbu Lina Heydrichová rozhodla, že místo posledního odpočinku pro její germánské dítě nesmějí chystat Židé. Němečtí vojáci do rána vykopali a vyzdobili nový hrob.
Přes ztrátu manžela a dítěte považovala Lina Heydrichová okamžiky strávené v Panenských Břežanech za nejkrásnější období života. Na sklonku svého života pronesla se slzami v očích: „Časy v Čechách byly překrásnou dobou. Cítím se prosta jakékoliv viny, a kdybych se mohla vrátit, vrátila bych se bosa, bez bot. Byla to tak krásná doba!“
Doživotní víra
Lina Heydrichová opustila Panenské Břežany 18. dubna 1945. Před odjezdem nechala pobít králíky, husy a slepice. Sklenice se zavařeným masem si vzala s sebou. Každému ze zámeckého personálu podala ruku a slíbila mu důchod. Věřila, že se do Břežan vrátí.
„Matka jela napřed. Mercedesem na dřevoplyn ji vezl náš řidič. Maringotku, kde jsem byl se sestrami Silke a Marte, táhlo policejní nákladní auto. Naším cílem byl ostrov Fehmarn, kde žili matčini rodiče. Dostali jsme se tam až po mnoha měsících,“ popisoval Heider Heydrich. „Oblast mezi Kielským fjordem a řekami Schwentine a Trave včetně ostrova Fehmarn byla vojensky uzavřena. Poblíž Oldenburgu v Holštýnsku nám jeden sedlák pomohl přejít v noci přes takzvanou zelenou hranici.“
Ostrov Fehmarn byl pod britskou správou. „Britové s námi jednali slušně. Mnohem hůř se chovali němečtí pomocní policisté, kteří nám sebrali víceméně všechno, co jsme neměli přímo na těle.“ Britové Lině Heydrichové slíbili, že ji do Československa nevydají. „Jenže pak byla v Praze v nepřítomnosti odsouzena. Na žádné záruky se nedalo spoléhat. Matka se proto skoro dva roky skrývala. Téměř jsme se s ní nevídali,“ řekl Heider Heydrich.
Leopold von Zanetti, který Linu požádal o ruku už v lednu 1945 a jejž po válce vyhledala, vzal svou nabídku zpátky. Sňatek s hledanou ženou ho mohl ohrozit.
Lina zůstala na ostrově Fehmarn. Zkoušela obchodovat s rybami, pak vedla zmrzlinářství a prázdninový penzión. V roce 1965 se provdala za finského divadelního ředitele Mauna Manninena. „V pětašedesátém se v Domě československé kultury na Friedrichstrasse v Berlíně promítal Sequensův Atentát,“ vzpomíná spisovatel Vladimír Körner. „Podívej, to je Heydrichová,“ upozornili mě. „Odešla ještě před koncem a po svém doprovodu vzkázala, že proti filmu nic nenamítá.“ Své přesvědčení však Lina Heydrichová nezměnila. V roce 1979, šest let před svou smrtí, pronesla: „Nacionální socialismus byl víra a já se této víry nemohu nikdy zříci.“
Zemřela 14. srpna 1985 v místě svého rodiště na německém ostrově Fehmarn.
