Vojtěch Spurný: Staré nástroje jsou moje velká láska. Když na ně hraju, dostává mě to do skladatelovy blízkosti
Od letošního roku je šéfem opery Slezského divadla Opava Vojtěch Spurný, muž, jenž svůj profesní život dělí mezi hru na klavír, flétnu, cembalo, dirigování a operní režii. „Mám štěstí, že hudba je pro mě nejen práce, ale i koníček. Považuji ji za jednu z největších životních radostí a stále jsem ji schopen vnímat také jako posluchač. Dokonce si kupuji cédéčka,“ řekl ve Vizitce, kterou moderovala Renáta Spisarová.
Vojtěch Spurný dirigoval všechny tuzemské orchestry s výjimkou mariánskolázeňského a České filharmonie. Vyučuje hru na klavír a cembalo, věnuje se historicky poučené interpretaci hudby, rád sleduje hudbu Collegia 1704. V superlativech mluví o režiséru Davidu Radokovi, od kterého se prý o operní režii naučil víc než během studií na AMU, kde se věnoval jak dirigování, tak právě režii opery. „Hned po škole jsem nastoupil do Národního divadla a vymínil jsem si, že budu na půl úvazku asistent dirigenta a na půl úvazku asistent režie. Radokovi jsem tam asistoval dvakrát a neskutečně mi to otevřelo obzory. Ukázal mi, kam až může opera sahat, jaký to může být zážitek. Například jím režírovaná Vivaldiho Arsilda je výsostné umělecké dílo, ve kterém vidíte reálný život,“ řekl ve Vizitce.
Dětské hádky: Je lepší Wagner, nebo Debussy?
Profesní dráhu Vojtěcha Spurného do velké míry předurčilo rodinné zázemí. Tatínek byl ředitelem „lidušky“ a ve Strakonicích se zasloužil o znovuobjevení dudácké tradice, maminka vystudovala klavír na Akademii múzických umění. Noty, knihy, partitury a gramodesky tak byly u Spurných běžná věc. Přirozený zájem o hudbu sdílel Vojtěch se svým bratrem, který dnes působí jako etnomuzikolog a církevní hudebník. „Občas to přesahovalo normální míru, hádali jsme se, jestli je lepší Wagner, nebo Debussy. Maminka říkávala: Kdyby se tak hádali kvůli jiným věcem, tak je zfackuju, ale co mám dělat v tomhle případě?“ usmívá se při vzpomínce Spurný.
Na pražské konzervatoři studoval flétnu a klavír, při praxi korepetitora v jednom malém divadle ho ale zcela uchvátila opera. Když se rozhodoval pro studium na AMU, nevybral si proto k údivu ostatních žádný nástroj, ale operní režii. „Naposledy jsem se jí sice věnoval po škole, ale tento obor se mi jako dirigentovi vždycky hodil. Věděl jsem díky němu, jak opera vypadá na jevišti,“ konstatuje.
Právě dirigování mu do studentského života přišlo zcela nevinně, na popud spolužáků, kteří v něm viděli přirozený talent. K dirigování a režii pak stejně přirozeně přibyl ještě třetí obor – místo klavíru se Spurný rozhodl pro cembalo ve třídě Zuzany Růžičkové. A právě tento nástroj hosta vltavské Vizitky přivedl ještě blíž staré hudbě. „Staré nástroje jsou moje obří láska, hrát hudbu na nástroj, pro který byla napsaná, je dobrodružství, najednou se dostanete velmi blízko k samotnému skladateli,“ líčí. Mimochodem, během korona krize dostal Vojtěch Spurný chuť hrát hudbu Franze Liszta. Doma proto zasedl k takzvanému stolovému klavíru, předchůdci pianina. Jak pan Spurný dodal, je to originál z roku 1881.
Ve Vizitce přišla řeč i na působení Vojtěcha Spurného v roli šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín. Do instrumentálně zručného ansámblu toužil přenést svou zkušenost s interpretací historicky poučené hudby. „Chtěl jsem, aby uměl zahrát jinak Bacha a jinak Šostakoviče. Často se totiž stává, že orchestr si během let vybuduje jeden styl, který aplikuje na veškerou hudbu, což není ani správné, ani logické. Na zlínskou éru vzpomínám rád, kvůli škatulce barokního specialisty mě totiž málokdo pozve k dirigování velké symfonické partitury. Tady jsem to měl jako šéf v náplni práce. Zlíňáci se nebáli pustit se se mnou do večera s Haydnovou tvorbou anebo do večera věnovaného pouze dvacátému století.“
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Vojtěch Spurný mluví i o tom, proč je čas od času dobré na světlo světa vytáhnout zapomenutou barokní operu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
