Záhada bermudského trojúhelníku: Hrozí nevysvětlitelný fenomén stále?

Podle některých v něm řádí ďábel, jiní ho označují za rejdiště monster či mimozemšťanů. Bermudský trojúhelník proslul „senzačními“ zmizeními lodí i letadel, ovšem místo nadpřirozena tam působí silné proudy, magnetické pole Země a lidský faktor

14.08.2020 - Vilém Koubek



Vrcholy tzv. bermudského trojúhelníku tradičně tvoří floridské město Miami, portorický San Juan a souostroví Bermudy v západním Atlantiku. Ačkoliv záhadologové a senzacechtiví novináři jeho jméno skloňují velmi často, dosud se nezařadil mezi oficiální zeměpisné lokality. A také jeho tvar a plocha se mění v závislosti na „odborníkovi“, jenž o něm zrovna mluví: Podle některých se rozkládá na ploše 1 300 000 km², zatímco jiní hovoří dokonce o trojnásobku. Další přitom tvrdí, že jeden z cípů oblasti sahá až k pobřeží Irska. Všichni se však shodují, že jde o tajemnou zónu, jež si žije vlastním životem a kde se ztrácejí lodě i letadla.

Těžko na cvičišti…

Legenda o bermudském trojúhelníku se začala psát po skončení druhé světové války – konkrétně v prosinci 1945, kdy se nad ním ztratila letadla americké mise známé jako „let číslo 19“. Tvořilo ji pět torpédových bombardérů Grumman TBF Avenger, jež odstartovaly krátce po druhé odpolední z Fort Lauderdale na Floridě. Jednalo se o rutinní trénink a piloti si při něm měli zdokonalit své navigační schopnosti. Vedl je poručík Charles Taylor, který měl dohlédnout i na pár cvičných bombardovacích náletů. 

Piloti tehdy samozřejmě nedisponovali GPS ani jinou pokročilou navigací, takže se nad širým oceánem spoléhali výhradně na kompas a vlastní cit. Selhání obou kompasů na palubě Taylorova bombardéru a pravděpodobně i ve zbylých čtyřech letadlech, k němuž došlo krátce po vzletu, proto věštilo tragédii. Zoufalí muži zkoušeli najít správný směr, ale každá snaha se zorientovat selhávala a strojům docházelo palivo. Podle přepisu komunikace z vysílačky proto velitel rozhodl, že jakmile zásoby jednoho z bombardérů klesnou pod deset galonů, všichni se pokusí přistát na moři.

Tanky v oblacích 

Jenže bombardéry byly velmi těžké – někteří piloti jim dokonce přezdívali „železní ptáci“: Každý stroj vážil bez nákladu přes 4,5 tuny, což oproti dobové stíhačce znamenalo téměř 2,5násobek. „Stavěli je jako tanky,“ tvrdí historik Mark Evans z Naval Historical Center. „Z boje se často vracely rozstřílené, ale stále funkční, a piloti je proto měli velmi rádi.“ Co však dávalo výhodu pod palbou, ohromně komplikovalo snahu udržet se ve vzduchu s prázdnými nádržemi. Bez paliva šly letouny k hladině rychle a prudce, takže šance přežít náraz do vody byla jen minimální. 

Záhy po přerušení rádiového kontaktu odstartovala záchranná výprava, aby pátrala po posádce či vracích. Nad bombardéry se však zavřela voda a ostatky se nikdy nalézt nepodařilo. Jako by tragédie nebyla dost velká, ztratilo se rovněž jedno z letadel záchranářů i s třináctičlennou posádkou. Šlo o Martin PBM Mariner, jemuž se přezdívalo „létající nádrž“, neboť i drobná jiskra na palubě mohla způsobit explozi. A pátrací lodě skutečně potvrdily, že se během akce zřítila do moře obrovská ohnivá koule zhruba v místech, kde se měl letoun nacházet…

Přistání na Marsu?

Vinu za incident nakonec letectvo přisoudilo poručíku Taylorovi, který se údajně dopustil pilotní chyby. Rodina zesnulého však protestovala a po přezkoumání zazněl verdikt „neznámá příčina“ – což mimo jiné podnítilo fantazii záhadologů a dalo vzniknout moderní legendě o nebezpečné oblasti.

Tajemné zóny, v níž se ztrácejí letadla a lodě, si začal všímat tisk zatížený na nadpřirozeno. Roku 1952 například George Sand v časopise Fate neboli „osud“ rozebíral zmizení nejen bombardérů letu číslo 19 a právě on poprvé vyslovil myšlenku o trojúhelníkovém tvaru oblasti. Allan Eckert pracoval v roce 1962 na článku o zkáze bombardérů pro magazín American Legion a údajně objevil přepis následující komunikace s poručíkem Taylorem: „Padáme do bílé vody, všechno okolo je špatně. Nemáme tušení, kde jsme, voda je zelená… Ne, je bílá…“ V textu ovšem také tvrdil, že ztracené stroje odletěly na Mars, takže ho lze jen stěží brát vážně. 

Od Shakespeara po Kolumba

Pomyslný pevný tvar dal bermudskému trojúhelníku až Vincent Gaddis, jehož článek o tajemné oblasti otiskl v roce 1964 časopis Argosy. Autor v něm kromě jiného psal, že zmizení letu číslo 19 není v lokalitě ojedinělé a zapadá do řady podobných incidentů z minulosti. Krátký text později přepracoval do knihy s názvem Invisible Horizons a jeho odkaz inspiroval řadu tvůrců sci-fi.

Zájem se však obrátil i do minulosti, z níž náhle vystoupilo mnoho událostí, které se s oblastí spojovaly: Podle některých psal o nadpřirozenu v bermudském trojúhelníku dokonce už William Shakespeare ve své hře Bouře, začínající řáděním živlu na moři a potopením lodě. Na první objevitelské cestě „do Indie“ tudy proplouval také Kryštof Kolumbus: Do deníku si poznamenal, že spolu se svými muži jedné noci zahlédl, jak na hladinu dopadla obří ohnivá koule (zřejmě meteorit), a o pár týdnů později pozoroval rovněž tajemnou záři na horizontu. Podobně jako u bombardérů letu číslo 19 ani na palubě Kolumbových lodí nefungovaly správně kompasy.  

Záhada v mlze

S trojúhelníkem se pojila rovněž legenda o plavidle Ellen Austin, které roku 1881 na cestě mezi Liverpoolem a New Yorkem potkalo loď duchů: Jakmile Ellen vstoupila do mlžných vod Sargasového moře nedaleko Bermud, zahlédla posádka na obzoru plně naložené opuštěné plavidlo. Záhy padlo rozhodnutí jej zabrat a plout i s ním do cílového přístavu. Část mužstva se proto vydala na jeho palubu. 

Plán se dařil do okamžiku, kdy se místem prohnala zničující bouře a loď se ztratila z dohledu. Druhého dne se sice na klidném oceánu objevila znovu, ale opět na ní nebylo živé duše – zůstal pouze cenný náklad. Kapitán Albert Griffin se zvláštního úkazu nezalekl a podruhé vyslal pár námořníků, aby kořist zabavili. Náhle však padla hustá mlha, takže se jim cíl zase ztratil z dohledu. Jakmile se pak vyjasnilo, plula Ellen oceánem sama, a loď duchů ani její posádku se nikdy nepodařilo nalézt.

Strašidelný příběh? Nepochybně ano, až na to, že podle dochovaných lodních deníků z Ellen Austin loď neutrpěla ztrátu ani jednoho člena posádky a bez komplikací doplula do New Yorku. Navíc opuštěná plavidla tehdy nepředstavovala žádný ojedinělý a děsivý výjev, při němž by tuhla krev v žilách. Zpráva Námořního kartografického ústavu z konce 19. století zmiňuje 1 146 identifikovaných a 482 neurčených lodí, které bylo možné v severním Atlantiku nalézt bez posádky. Většinu z nich zanesly na mělčinu bouře a na mnohých už probíhaly opravy. Nebylo však nijak vzácné, že je živel nečekaně strhnul zpět na otevřené moře.  

Řeka uprostřed oceánu

Bermudský trojúhelník opřádá bezpočet příběhů, a dokonce i v případě bombardérů z letu číslo 19 se mluvilo o únosu mimozemšťany či mořskými příšerami. Stejně tak se ovšem řada teoretiků pokusila zdánlivě tajemné jevy vysvětlit bez zabředávání do hlubin bujné fantazie. Například špatně fungující kompasy lze objasnit tzv. magnetickou deklinací: Jejich střelka směřuje vždy k magnetickému pólu Země, který se však neshoduje s tím geografickým, takže kompas na většině míst planety neukazuje „skutečný“ sever. 

Tajemná zmizení zas může mít na svědomí například Golfský proud, jenž trojúhelníkem prochází. Jedná se o pomyslnou řeku uprostřed oceánu, která je 100 kilometrů široká, až 1 200 metrů hluboká a obvykle se pohybuje rychlostí 2,5 metru za sekundu. Snadno tak mohla havarované letadlo či porouchanou loď odnést daleko od poslední nahlášené pozice, a pátrací oddíly by vrak nikdy nenašly.

Bezpečný, ale rušný

Podle mnohých je ovšem rozřešení záhady bermudského trojúhelníku ještě prostší. Zkázu letu číslo 19 lze přiřknout lidskému selhání. Ztracený letoun, který po bombardérech pátral, mohl vybuchnout. A trosky strojů se nikdy nenašly, neboť je „tajemná oblast“ velmi rozlehlá a dno leží v hloubce 5,8 až 8,2 kilometru.  

TIP: Ďáblovo moře: Co zahubilo posádku holandské lodě Ourang Medan?

Karl Kruszelnicki dodává, že v démonizaci lokality hraje významnou roli i fakt, že je značně dopravně frekventovaná. „Nachází se blízko rovníku a nedaleko bohaté části světa – Ameriky. Panuje tam proto rušný provoz, ať už letecký, či lodní,“ vysvětluje australský vědec polského původu. „Podle údajů od pojišťovací společnosti Lloyd’s of London a pobřežní stráže Spojených států je počet ztracených lodí či letadel v bermudském trojúhelníku sice vysoký, ale v poměru k jiným regionům zcela běžný.“ Zdá se tedy, že ve skutečnosti se mezi Miami, San Juanem a Bermudami neděje nic podivného. 

Ďáblovo moře

Bermudský trojúhelník nepředstavuje jedinou oblast oceánů obestřenou tajemstvím. Podobné území se nachází například jižně od Tokia: Roku 1955 tam zmizelo plavidlo Šinjó Maru No. 10, a když pak noviny Jomiuri Šimbun poukázaly, že se v lokalitě ztratilo mnohem víc lodí, označila ji vláda za rizikovou. Deník The New York Times však zašel ještě dál a psal o „ďáblově moři“. K bermudskému trojúhelníku se místo začalo přirovnávat v průběhu 70. let a nechvalná proslulost jej provází dodnes.


Další články v sekci