Hrdinové z koronavirových deníků, díl II.

Vědkyně, cukrářka, ředitel školy, zdravotník, divadelní produkční. Pět “obyčejných hrdinů”, kteří se museli stejně jako všichni poprat s opatřeními, které na zemi v březnu uvalila vláda v rámci boje s covid-19. Jejich příběhy jsme popsali v březnovém časopise Neovlivní.cz. Jak se jejich osudy vyvíjely? Musela podnikatelka svoji cukrárnu zavřít? A chodí stále do divadla anonymy, že mají herci “pochcípat”? Čtěte v zářijovém vydání magazínu Neovlivní.cz.

Pro ty, kteří tištěný časopis ještě nemají předplacený, přinášíme ukázky z původních deníčků. Nabízely poněkud jinou realitu, než nám servírovali politici z televizních obrazovek. I přes skepsi, bezmoc a dost často i zjevný pocit strachu z budoucnosti, v nich ale zaznívala i naděje.

SOŇA PEKOVÁ, vědkyně

Laboratoř Tilia Soni Pekové byla první soukromou firmou, která letos v březnu v Praze otestovala dva pacienty s podezřením na onemocnění COVID-19 poté, co je odmítli ve státním zařízení. U obou byly testy pozitivní. Peková pak bojovala s ministerstvem zdravotnictví o povolení testovat a ministr jí lživě obvinil, že kvůli neopatrné manipulaci se vzorky skončila v karanténě.

Pátek 6. března – Volají mi známí a kondolují. Nechápu. Říkají, že ministr Vojtěch právě v televizi oznámil, že manipulujeme se vzorky a já sama jsem kvůli tomu v karanténě v Nemocnici na Bulovce. Směju se tomu, pak už ale ne. Od rána jsem v laboratoři, normálně pracuju, to celé je lež. Druhý den ráno, v sobotu, mi volá ministr. Hovor trval asi minutu, omluvil se, že měl špatné informace. Já to akceptuju a tím to pro mě končí. Jsou to takové hnidy, kdyby to člověk pořád žvejkal, měl by neustále plnou pusu.

…

Neděle 8. března – Vypuklo peklo. Mám dvě stě telefonátů denně, stejný počet mailů a SMS zpráv. Všichni chtějí to samé: testovat. Ale my nesmíme. Mobil se mi za den vybije jen tím, jak na něj pořád někdo volá. Už ten telefon ani nezvedám. Nevím, co těm lidem mám říkat. Na webovkách laboratoře máme vysvětlení, že jsme museli přestat testovat.

Znovu se dotazujeme na ministerstvu, píšeme náměstkovi Prymulovi do datové schránky, zda ta situace skutečně nejde nějak vyřešit. Nic. Žádná odpověď.

…

Úterý 10. března – Situace s testováním se v zemi zhoršuje. Přitom je to pro zvládnutí nákazy klíčové. Hromada bezpříznakových lidí chodí po ulicích, a když nebudete testovat, nezjistíte to. Nemocnice to absolutně nezvládají. Některé testovat neumí, nebo jim chybí některé chemikálie, nebo na to zkrátka nemají kapacitu. Ale na rozdíl od nás mají ten certifikát ISO15189. Každý den se ozve někdo z terénu nebo z nemocnic, jestli bychom nemohli s testováním pomoci. Nesmíme.

Jak dopadla Soňa Peková a další z pětice “obyčejných hrdinů” z koronavirových deníků? Čtěte v zářijovém vydání časopisu Neovlivni.cz. Předplácet můžete už nyní ZDE:

 

JAROSLAVA MICHALCOVÁ, cukrářka a podnikatelka

Vlastní vyhlášenou cukrárnu a kavárnu Dortletka v Roudnici nad Labem. Letos poprvé po sedmi letech od zahájení provozu zůstal v pondělí 16. března podnik na roudnickém horním náměstí zavřený. Z rozhodnutí vlády.

“Sama sebe se skoro každý den ptám, jestli to nemám vzdát. Jestli to má smysl,“ přemítá Jaroslava Michalcová. „Jasně, kafe je dobrý, ale je to zbytný. Sladký, taky je zbytný. Lidi mi říkají, že jsme přece také radost. A tu potřebujeme všichni. Doufám, že jim to vydrží. Je jasné, že když lidi nebudou mít peníze, budou škrtat právě na takových věcech. To si pak říkám, budu se teď dva tři měsíce škrtit, abych udržela zaměstnance, a pak to slavnostně zavřu?“

Úterý 24. března – Tak nás vláda zase vypekla, změnila nařízení a žádný nárok na odškodnění mít nebudeme. Prý se můžeme soudit. Nojo, ale kdo na to má čas a peníze. Trošku jsem ve skrytu duše věřila, že nám vláda pomůže. Říkala jsem si, že se na nás nemůžou vykašlat úplně. Ale nechali nás v tom.

…

Středa 25. března – Ladíme nabídku dortů na páteční a sobotní prodej „z okýnka“. Trošku měníme meníčko, nebudou ty hutné, nazdobené věci. Spíš naše vyhlášené: makovec bez mouky, mrkvový dort a hitovky jako dort Říp, prvorepublikové věnečky nebo Dortletka.

…

Čtvrtek 26. března – První dobrá zpráva za dlouhou dobu. Potěšila mě paní pronajímatelka. Řekla mi, že mi odpustí nájem. To jsem fakt nečekala. Každý den se bojím, že to nezvládneme. A dneska mi tak spadl obrovský kámen ze srdce. Chystám další kroky, aby mi zůstaly peníze pro zaměstnance. Plánuju snížení záloh za energie. Nechci propustit nikoho, záleží na tom, jak dlouho to potrvá.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

KAREL PATÁK, zdravotník

Zdravotníkem je třináct let, nejdřív byl sanitářem, posledních sedm let působí na JIP neurologického oddělení VFN v Praze.

Úterý 3. března – Premiér v televizi říká, že občané roušky a respirátory nepotřebují. Jak mu mám věřit. Já jsem člověk, který bude následky jejich činů pociťovat osobně. Stejně jako lidé, kteří k nám do nemocnice přijdou pro pomoc.

…

Středa 11. března – Je jedenáct dní od první prokázané nákazy. Žádný respirátor nemám. Kdo si myslí, že to zvládají, měl by si zažádat o Darwin Award. (Cena pro ty, kteří se „zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili hloupým způsobem“, pozn. red.) Nosíme doma šité roušky a modlíme se, aby nikdo z nás nic nechytil.

…

Pátek 13. března – V televizi vidím ministra zdravotnictví Vojtěcha, jak říká, že pomůcky budou do tří týdnů. Ten samý člověk říkal 5. března, že to je otázka několika dnů. Nerozumím. Nevím, jestli si z nás dělají otevřeně legraci, nebo proč takhle lžou. Rozdíl mezi realitou a tím, co politici prezentují v televizi, je propastný. Jsou to dva světy.

Ten informační chaos začíná být nesnesitelný. Nemocnice navzdory tvrzení ministerstva netestují. Třeba trutnovská nemocnice dementovala ministrovu informaci, že už začali. Nezačali, čekají na dodávku testů. Upřímně: v tomhle organizačním chaosu se mi těžko tráví v práci soboty, neděle, noci. Samozřejmě že doufám, že se s infekcí nepotkám. Ale jestli ano, ochranu mít nebudu.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

PETR KARVÁNEK, ředitel školy

Petr Karvánek byl v Praze prvním ředitelem školy, který se musel popasovat s informací, že má mezi žáky dvě děti z rodiny s pozitivním testem na koronavirus. Šlo o hojně medializovaný příběh, kdy se matka Karvánkových školáků nechala otestovat v privátní laboratoři a úřady nechtěly s jejím případem nakládat jako se skutečně prokázaným, dokud se test nepotvrdí státem posvěcenou cestou.

Neděle 8. března – Na webových stránkách školy zveřejňuji informaci, že nepodporuji doporučení krizového štábu, aby děti zůstaly doma, říkám, že škola zůstává v běžném provozu. Pokud někdo děti do školy nepošle, budeme to plně respektovat.

…

Pondělí 9. března – V pondělí přichází do školy 300 dětí. Školu navštěvuje 620 žáků, 50 jich je na lyžařském kurzu, řada dětí je nemocná (odhaduji to na cca 40 žáků). Jinými slovy nepřišlo asi 230 žáků. Z analýzy, kterou jsem si udělal, to byli především žáci 9. a vyšších ročníků, a pak to byly děti z některých tříd s bilingvní výukou. Podle mého se jednalo hlavně o takové rodiny, kde nemají problém s tím, kdo bude děti hlídat, když zůstanou doma.

Od rodičů žáků přicházejí překrásné e-maily, ve kterých vyjadřují podporu mého rozhodnutí. A musím říct, že mě také chválí za to, jak společně s kolegy a kolegyněmi školu vedu, jak pracujeme s dětmi a jaká atmosféra ve škole vládne. Jsem z toho až dojatý. Uvědomuji si, že teprve v poměrně těžkých a kritických okamžicích se ukazuje, kdo je kdo. A je ten správný čas věci pojmenovávat.

…

Středa 11. března – Vláda svým nařízením uzavírá školy. Je to překvapivé. Ve škole žádné výkřiky radosti ze strany dětí nenastaly. Myslím, že si byly v řadě případů vědomy toho, že se nebudou vídat se svými kamarády a že nebudou moci chodit do školy, do které se většina těch menších opravdu těší.

…

Čtvrtek 12. března – Scházím se se všemi pedagogickými pracovníky školy. Radíme se, jak budeme postupovat v nejbližších dnech. Každá třída má svůj BLOG, kde třídní učitelé píší rodičům a dětem nejdůležitější informace, ti menší tu mají týdenní plány výuky profilových předmětů. Vyzývám učitele, aby tyto blogy využili k zadávání učiva s důrazem na opakování a procvičování důležitých tematických celků, vyzývám je k přiměřenosti požadavků a minimalizaci výuky nové látky.

Pracovníkům, kteří cestují do školy linkovými autobusy nebo vlaky, nařizuji práci z domova.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

NIKOLA HRKĹOVÁ, produkční divadla Na Jezerce

Už tři roky se stará o to, aby všechno v pražském Divadle Na Jezerce principála Jana Hrušínského jelo jako po másle. Mediální propagace, PR divadla, správa sociálních sítí, správa diáře ředitele, asistence režie u vznikajících inscenací, komunikace s partnery Jezerky… Výčet prací produkční Nikoly Hrkľové by mohl pokračovat ještě hodně dlouho.

10. března se její život tak, jak ho znala, zcela dramaticky změnil. Vláda kvůli koronavirové nákaze s okamžitou platností zakázala divadelní představení a Jezerka, prakticky zcela závislá na příjmech od diváků, se v mžiku ocitla nad propastí. Kromě strachu o existenci divadla musí den za dnem odrážet útoky anonymů, kteří celému společenství kolem Jezerky přejí… no, nic pěkného.

Nadzvedla je prvotní reakce Jana Hrušínského, který se ohradil proti zavírání divadel s tím, že jde o likvidaci všech nepohodlných. Likvidaci malých, fungujících firem. „O kompenzaci milionových ztrát ani slovo. Evidentně kompenzovány nebudou. Možná někomu ANO. Jak jsme v kraji už celé roky zvyklí. Náklady na provoz divadla (cca 2 miliony korun měsíčně) jedou dál. Ale do Agrofertu mohou lidé chodit pracovat?“

Středa 11. března – Vybírám poštovní schránku, je v ní několik nepodepsaných výhrůžek, které nemá smysl dočítat. Reakce na Honzův status. Děsí mě úroveň a troufalost slov v nesprávných rukách. Veřejné mínění, které vzniká v českých obývácích. Mám strach, jestli z toho zmatku vede cesta ven. Věty vytržené z kontextu Honzova prohlášení už si žijí vlastním životem. V následujících hodinách zažíváme peklo – nadávky, vulgární vzkazy, sprosté telefonáty a komentáře, které nám všem přejí rakovinu i smrt. Začínáme se děsit všech neznámých čísel, která se rozsvítí na displeji telefonu: „Chcípněte tam!“

Honza, který se na Facebooku nechal unést vztekem a strachem o to, co 18 let budoval, se nám omlouvá: „Měl jsem hrozný strach, co bude. Byl to šok. Nezlobte se.“

Díky Bohu a zdravému rozumu za to, že stále chodí i slova podpory – naši diváci nás utvrzují v tom, že k nám chodit nepřestanou. Kluci z techniky volají, jestli s něčím nepotřebujeme v divadle pomoct, a jen tak mimoděk se ptají, jak to Honza vidí dál…

Všichni se bojíme nahlas zeptat, do kdy je schopný nás zaplatit, aniž by měl jakýkoliv příjem. Nám je zle, ale jak musí být jemu. Snaží se před námi držet – a vlastně i my před ním. Kdyby představitelé vlády nebyli zatížení minulostí, kvůli níž k nim volič ztrácí důvěru, rozhodně by jejich rozhodnutí byla veřejností přijata s větší zodpovědností a menší hysterií.

 

Zdroj náhledové foto: Neovlivni.cz