Touto dobou před sedmdesáti lety asi neměli vyšetřovatelé armádního 5. oddělení (Obranné zpravodajství) žádnou dovolenou. Šturmovalo se, Státní soud potřeboval k sestavení obžaloby a posléze vynesení potřebných zmanipulovaných rozsudků přibývajících procesů stále nové a jakkoli získané podklady.

Někde to bylo jasné, hladké, bez problémů. Třeba u kulaků (dobové označení úspěšných hospodářů na velkostatcích, kteří se navíc vzpouzeli vstoupit do zakládaných družstev), v jejich případě stačilo k obvinění pár zatajených pytlů mouky. I s důvěřivci, kteří zatoužili po svobodě a naletěli provokatérům StB v Akci Kámen (falešný příslib k nezákonnému přechodu hranic), byli hned hotoví.

Jenom ti hokejisté jim pořád motali hlavu. Na ně se toho totiž stále vědělo dost málo: plánovaná emigrace, nějaké pašování, po znemožněném startu na MS v Londýně v březnu 1950 navíc nepěkné veřejné vyjadřování o nejvyšších soudruzích. Sestavit obžalobu, která by tyto zrádce dělnické třídy pěkně zkrouhla, se už týdny nedařilo, což klidu v řadách vyšetřovatelů nepřispělo. Chtělo by to každopádně přiznání ke spojení s cizí mocí, ke špionáži.

Ještě koncem jara poslal na trase ministerstva vnitra Útvar 601-A na Oddělení 5/1 tuto informaci převzatou od Útvaru 701-A:

„Obdrželi jsme vaši závěrečnou zprávu čj. A-19267/302405-2-50 o zadržených hráčích národního hockeyového mužstva. Celá zpráva ukazuje na to, že šetření bylo provedeno nedostatečně a zdlouhavě. Skutková podstata trestných činů Modrého a Bubníka není úplná a u soudu může přispět k jejich osvobození… Upozorňujeme, že s. ministr vnitra rozhodl, aby případ byl důsledně zpracován, žádáme, aby se vyšetření urychleně a důsledně provádělo.“

Důsledně rozumí se za každou cenu. Důsledně rozumí se co nejrychleji, protože čas běžel a na ministerstvech vnitra, národní bezpečnosti a obrany narůstala nervozita. Důsledně rozumí se způsobem, jaký mj. popsala ve své zprávě Generální prokuratuře Hlavní vojenské prokuratury osmnáct let poté v květnu 1968, v období rehabilitačních procesů, Dagmar Králová, bývalá zapisovatelka u výslechů vedených na 5. oddělení.

„Zpočátku nebylo jasno, zda vůbec má k zajištění hokejistů dojít. Celá situace byla řešena ve vládě a nakonec bylo sděleno, že vládní místa nemají nic proti tomu, aby hokejisté byli potrestáni i za cenu rozpuštění národního mužstva. Od té doby začaly tvrdé výslechy a jak Turek, Vokurka, Řičica a ostatní dali příkaz Perglovi (velitel armádního vězení Domeček na Pohořelci – pozn. autora), aby patřičně s těmito hokejisty zacházel, jak bylo jeho zvykem. Byla snaha udělat hokejisty na špionáž a tímto úkolem pověřili mjr. Turka.

Já sama jsem byla přítomna výslechu a zapisovala jsem celý případ hlavního obviněného voj. Augustina Bubníka (teprve až pro soud byl místo nedávno vyučeného řezníka postaven do čela „protistátní skupiny“ doyen týmu Ing. Bohumil Modrý – pozn. aut.). Vyslýchal jej mjr. Ludvík Turek. Všichni hokejisté vojáci byli vězněni na Domečku a byli neobyčejně krutě stýráni Perglem, který se denně chlubil vyslýchajícím, tj. hlavně Turkovi a Součkovi, jací jsou to zdatní sportovci, že vydrží mnohem silnější rány pendrekem než staří vojáci.

Vězni byli stále hladoví a žízniví, Pergl jim dával jako lék Fenoftalein, což způsobovalo značné průjmy a oslabení. Bubník během měsíce ztratil polovinu váhy. Během výslechu bit nebyl, ale – jak byla Turkova praxe – psychicky přinucen k výpovědi, která mu byla Turkem přes jeho protesty, že uváděné věci jsou nepravdivé, diktována. Soudní protokoly na základě výpovědi sepisoval kpt. Antonín Straka, a to tak, že si zavolal obviněného, že jeho výslech končí a protokoly je třeba dát soudu. Ten sepsal vždy velmi rychle, byl upraven podle přání 5. oddělení, veškeré námitky, které při diktování Strakou byly obviněnými vzneseny, byly předem zamítnuty. Nepamatuji se, až na malé výjimky, že by někdo nějaké námitky proti obsahu soudního protokolu měl a tento byl podepisován, aniž si jej obviněný přečetl.“

Tak pod tvrdým nátlakem vznikala „přiznání“ stejně tak zatčených generálů jako obyčejných vojínů, hokejistů armádního ATK (Bubník, Kobranov, Jirka, Španinger); v jejich případu se navíc spolu s plánováním nezákonného opuštění republiky hodilo i obvinění z dezerce. Hráči civilních klubů, především LTC (Konopásek, Roziňák), na tom byli ve vazbě na Pankráci přece jenom líp. Vladimír Zábrodský, kapitán a morální vůdce týmu, iniciátor nápadu na kolektivní emigraci a vyjednávač se zástupci emigrace, byl z celé trestní kauzy zcela vyřazen i jako svědek. (K jeho hanebnému případu se ještě vrátíme v souvislosti s procesem.)

Výpověď Dagmar Králové jsem získal během sbírání podkladů pro první svazek tetralogie Utajené stránky hokejové historie, druhý díl Obětovaní šampióni. Zapůjčil mi ji její manžel, tehdy již sedmasedmdesátiletý JUDr. Cyril Král, v 50. letech soudce Nejvyššího vojenského soudu (NVS) v Kapucínské ulici. („Ačkoli jsme s Domečkem doslova sousedili, nikdo z nás ani netušil, co se tam děje…“). Když se již v únoru 1951 na členské schůzi KSČ 5. oddělení pravda o praktikách Pergla a některých vyšetřovatelů provalila, jako právník začal prosazovat důkladné objasnění. Přílišná aktivita však v tomto prostředí vedla postupně k jeho odvolání z funkce soudce i člena kolegia NVS, vyloučení z KSČ a nakonec i k propuštění. Po roce 1989 byl rehabilitován, povýšeným do hodnosti plukovníka a vyznamenán medailemi Za službu vlasti a Zásluhy o obranu vlasti.